Blog Brambory

Fuck me, ten popisek z textu Phoebe jsem sem napsal 2 roky zpátky a za 4 měsíce bude odrážet realitu. Zase končí další rok, letí to čím dál víc. Letošní podzim byla jen šmouha s dvěma večírky, pár koncerty a prvním fulltimem v životě. (A taky s první výplatou, po které jsem se necítil jako žebrák).

Právě ležím v Podolí, dnes jsem měl home office a byl ještě rychle dokoupit pár drobností na Andělu. Dan je se svojí holkou někde na horách. Já, se Štěpánem, Emou a Vendy letos trávíme Silvestr v centru Prahy. No, proč ne. S výhledem na Hrad jsem ještě nový rok nevítal.

Je toho tolik, co se letos stalo. Kde začít. Viděl jsem věci, co jsem nikdy nečekal, že uvidím. Byl jsme na Green Day ve Wembley, kde hráli celé dvě své nejlepší alba. The 1975 byli v Praze se svou house stage, a já na ně mohl vzít mámu. Byl jsem v Polsku na Taylor Swift, večer před koncertem jsem u stadionu zpíval s dalšími fanoušky August, pil Tyskie a připadal si takhle malej. V říjnu jsem letěl do Říma a po 9 letech slyšel zpívat Davida Gilmoura. Byl jsem přesvědčen, že taková příležitost už nenastane. Objel jsem půl Evropy a viděl Art School Girlfriend, Mariku Hackman i Toma Odella.

Koupil jsem si auto. A miluju to. Začal jsem cvičit a miluju to. Začal jsem i pravidelně chodit plavat, na což by si mladší Kryštof nikdy nevsadil. Začal jsem zase tvořit videa, na jaře příštího roku se ukáže, jak velkou to bude mít budoucnost. Začal jsem pít hodně kafe, míň běhat i méně pít pivo.

Poprvé v životě jsem byl ve Švýcarsku, a hned dvakrát. Byl jsem nadšený. Poprvé jsem začal pochybovat, o životě v Praze (naštěstí se ten pocit po měsíci od návratu ztratil). Jel jsem poprvé Eurostar vlakem mezi Londýnem a Paříží. Jel jsem poprvé vlakem TGV. Viděl jsem Papeže?! (naprosto random, díky výluce vlaků v Terstu).

While you were hanging yourself on someone else’s words
Dying to believe in what you heard
I was staring straight into the shining sun

Byl to skvělý rok. A ať už přinese ten příští cokoliv, důležité je udržet si disciplínu a elán. Důležité je se stále pouštět do nových věcí a výzev. A kdyby něco, tak pamatuj na slova z písničky, co si měl možnost letos zase slyšet přímo od samotného autora.

let’s face it, mám se asi nejlíp, co jsem se kdy měl.

Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, ale zatím je to hezký. Ani se moc nestresuju. Pracuju tři dny v týdnu. Bydlím stále s Danem, takže nájem je velice rozumný. Povedlo se mi získat multisportku, takže se můžu pravidelně hýbat a nepřipadat si, že za to utrácím nelidské ceny za jednorázový vstup kamkoli. Zároveň mám nad sebou bič jít cvičit tolikrát, ať jsem aspoň na nule.

Teď to nepříjemné. Je mi pětadvacet, skončilo období “žeru, piju, nespím a pořád mám 69 kilo”. Už to nefunguje. Před odjezdem do Prahy jsem si doma stoupl a váhu a nestačil se divit. Je dost šílené, jak rychle se myšlení dokáže předělat z “neřeším, zbytečně neprasím, ale neubírám si” na “a fakt si chci dát tohle?”. Teď jen doufám, že brzy skončí šílený mrazy, a začnu zase pravidelně běhat.

Čtvrtky a pátky většinou marním prací na vlastním projektu, doděláváním povinností pro Seznam a úklidem. Na začátku týdne mám vždycky romantickou představu o návštěvě třeba Národního muzea, kde jsem stále nikdy nebyl, ale nakonec všechno vezme pěna dní. Středobodem takových dnů je ranní kafe, pak oběd a pak odpolední kafe. Úplně jsem té chuti propadl, dokonce mi Ježíšek přinesl kávovar.

Takže vlastně je všechno fajn. Jen se bojím, aby to vydrželo co nejdýl.

Boha jeho, byly časy, kdy bych se dušoval, že tenhle okamžik nikdy nepřijde. A určitě by se našly i přímo na tomhle blogu. Každej ví, časy se mění. Pořád teda doufám, že je to jen chvilková kapitola. Dnes, 1. září 2023, jsem se oficiálně stal IT Administrátorem v bance. Trochu stydlivě nejvíc zamlčuju fakt, že jen na 60% úvazek, protože současně hledám projekt, na kterém by šlo pohádkově zbohatnout. A řekl jsem si, že dva dny hledání týdně si ještě rok můžu finančně dovolit. Alespoň dokud bydlím s Danem.

Díky tomu nikam nespěchám. Rozhodl jsem se nastavit si pevný řád, jsem zvědavý, jestli bude fungovat. Trochu tomu pomáhá, že nejspíš všichni mí kamarádi letos opouštějí Prahu. Někteří na erasmus, někteří navždy. Věřím, že by to mohl být dost produktivní rok. Minimálně dnešek byl velmi pozitivním začátkem. Odbyl jsem si školení, sehnal lepší tarif a zřídil penzijní spoření (korporátní benefity). Teď piju kafe za pětatřicet v knihovně, kde jsem si přísahal, že se už nikdy nepodívám. A přitom je to tak fajn prostředí.

Musím sepsat článek a tomhle létě. Bylo hrozně rychlé, ale pár věcí jsem stihl zažít. 30. jsem se vrátil z Bulharska, jsem lehce nachlazený, a bolí mě v krku. Za 3 týdny běžím svůj první půlmaraton. Jak? Netuším. Kohák někde říkal “netrénuju.. chcípnu tam, ale dám to”. Tak touhle strategií to asi plánuju zvládnout. Hodně jiný přístup, než na jaký jsem v životě zvyklý.

A teď zpátky k dalším produktivním věcem. Jdu třídit maily, dělat seznam, stříhat architekturu a toulky a pak honem na večeři. Zítra přijede máma, a jako poslední záchvěv léta si dáme Shakespearovky. A pak v pondělí do práce. 9to5. tyvole.

bylo to krásné, dlouhé, ale náročné. Měl bych o tom něco napsat. Právě sedím na hostelové posteli ve Vídni. The 1975 tady za pár hodin hrají jeden z mála letních halových koncertů. Holka z protější postele se už nachystala (dokonce si připravila i sign “If you play She’s american, I’ll get a tattoo”), a právě přijela další turistka, co večer plánuje vyrazit.

Koncert jsem si koupil náhodou, v sobotu z gauče. Chtěl jsem si dopřát odměnu za týdny stresu. Na poslední chvíli se uvolnilo několik míst k sezení. Evidentně fakt stárnu, ale hrozně se mi nechtělo se mačkat před halou. Navíc mělo pršet, předpověď se ale zatím nenaplnila. Vtipné bylo také, že jsem lístky nakoupil přímo na stránkách haly – bez jakéhokoli poplatku a s možností vyzvednout v box office. Takže po delší době mám v peněžence reálný lístek. (mimochodem jsem v přízemí a za oknem prošla další holka v 1975 tričku).

K těm státnicím. FIS před rokem změnil styl závěrečných zkoušek, takže se nyní nedělí na obhajobu a státnice. Vše je spojeno do jedné odborné diskuze nad diplomovou prací. Jde o hodinu trvající zkoušku, při které jsou nejprve přečtena hodnocení oponenta a vedoucího, zodpovězeny otázky z posudků a následně položeny mnohé otázky týkající se jak samotné práce, tak oboru, který člověk odstudoval. Já vysvětloval Neuronové sítě a Analýzu sentimentu. Něco jsem věděl, něco ne, posudky jsem měl na 1 a 2, celkově za dva. Byl to stres, a popravdě jsem sentiment neměl ani ve výtahu, ze kterého jsem se učil. Ale jsem inženýr. To je hlavní.

Prázdno se dostavilo hned další den ráno. Co teď bude? God knows. Teď bude hlavně léto, a další cesty. Co bude na podzim? To je zajímavější otázka. Jdu do sprchy, na pokoji je jen jedna. Mějte se!

Poslední měsíce úplně nemám nálady psát. Léto bylo fantastické, na podzim jsme dlouho čekali, bylo hezky, teplo. Všechno letí. Sotva jde člověk do práce, už přemýšlí kdy stihne udělat zase kousek diplomky a jestli je lepší jít spát hned nebo si číst. Za měsíc jsou Vánoce, za dva volíme prezidenta.

Všechno zdražuje, a mi dochází čas. Střílí to všude kolem a mám pocit, jako by mi něco naznačovalo, abych konečně přestal s tou pózou laciné zodpovědnosti. Kdy jindy než teď. Myslel jsem, že být busy všechno vyřeší, ale realita je taková, že čím víc člověk vydělá, tím víc ztratí sebe a všechno co má rád. Je z něj jen slabá kostra, co se trousí z místa na místo, a když si dovolí se z práce projít pěšky, získá aspoň na moment pocit, že žije.

Stále je mi jen 24, nevím proč mám potřebu hrát safe a do ničeho se nepouštět. Každopádně klasický podzimní pocit, že mi praskne hlava je zpět. Zkusím se ještě před novým rokem ozvat a trochu zbalancovat, co se mi všechno podařilo a co jsem viděl. Kdybych mohl tak si zítra zabalím batoh a zase odjedu. Tohle je stejně jen takové plácání.

Všetko sa mení, je to dobré aj zlé, my sa menime v niečom ano a v niečom, vobec nie.

Dlouho jsem nic nenapsal, neměl jsem čas, náladu, chuť. Bylo toho hodně. Teď jsem zase ready sepsat nějaký obraz mě, v necelých dvaceti čtyřech.

Přestěhovali jsme se. Žijem jen ve dvou. Podolí mi přirostlo k srdci. Sice tu není, kde nakupovat, ale Lidl v Nuslích je 10 minut chůze přes Vyšehrad. Stále ještě studuju. Pokud vše dobře dopadne, budu příští leden končit. Pomalu si zapisuju téma diplomky, bude to něco okolo Internetu věcí. Jsem na to zvědavý. Snažím se držet mood “bude to super a zajímavé”.

Našel jsem si práci. Už půlroku pracuju v korporátu. Naučil jsem se vstávat v 7:15 bez budíku. Občas je to horší, občas lepší. Občas je to sranda, občas nuda. Ale je to lepší než škola. Tam už to nezvládám. Zůstaly mi jen předměty projektového managementu, a domlouvat se s lidma, je občas těžký. Ještě když máte ve třídě pár projektových manažerů, co se milují poslouchat.

Víte, co je fakt divný? Když si přestanete myslet jak strašně výjimeční jste.

Tohle jsem napsal někdy v dubnu. Teď končí květen. Je sobota, 7:30 ráno. Je krásně, svítí sluníčko a já schválně nezatahuju na noc závěsy. Líbí se mi vstát brzy, mít celý den k dobru. Možná si v 10 zajít pro flatwhite, chvilku si sním sednou na lavičku, číst si Respekt, protože během týdne to stíhám jen v metru do práce. Vrátil jsem všechny společné věci, jsem skutečně single. Máme vlastní pračku a přivezli jsme ji dodávkou, byla to hrozná prdel a stálo nás to něco kolem 7 stovek.

Piju vymačkanej pomeranč a dokoukávám Atentát. Včera jsem u něj málem usl. Nikdy snad už nebudu mít rád Vinkláře pro tu roli Čurdy. Skončila škola, ve čtvrtek jsem měl poslední test. Teď jen ústně obhájit projektovou praxi. Pak dvoje státnice, diplomka a konec. Někteří spolužáci z gymplu už jsou Ing/Mgr. Zvláštní. Fakt stárnem.

Hodně běhám, hodně pracuju. Chystám se na léto, už příští týden mě čeká taková generálka. Musím to ještě naplánovat, jen 3 dny, tak ať z toho dostanu maximum. Dneska tady uklidím, a pojedu řešit diplomku. Je třeba s tím zase pohnout.

Tak snad léto dopadne jak má. Zatím se mějte!