Jedeme dál, první semestr na Mgr

Tak jo, je čas zase něco sepsat. Je říjen, skoro končí. Venku je 13°, je sobota, všichni z bytu odjeli. Dan by se měl vrátit během týdne, dal jsem si cíle, které do té doby chci stihnout. Je to technika, která mi zachránila zadek během státnic a tak v ní pokračuju. Setting goals for a day, for a week.

Druhý lockdown

Jsme zase zavření doma. Ačkoli Babiš to kvůli své voličské základně 60+ odmítá nazývat lockdownem. Jsou opět zavřené kina, kluby, hospody. Člověk může jít max do okýnka. Poctivě jsem se připravil. Za peníze z léta jsem si kupil velkou televizi a Xbox. Předělal jsem pražskej pokoj, dokoupil knihovnu. Od května se snažím víc číst, udělal jsem si dokonce profil na Databázi knih. Hledám rovnováhu. Na jaře jsem se třepal z bakalářky a státnic, teď chci být jen spokojený a alespoň něco každý den udělat.

Obyčejný den

Snažím se si udržet režim. Prakticky celé léto se mi to nedařilo. Nejlepší dny jsem strávil v práci. Vstát v 6, vrátit se před 18 a po večeři si něco pustit v posteli. A být celý den někde uprostřed krajiny. Jakkoli stupidně ta práce mohla znít, vlastně to nebyl tak nanic čas. Ráno sednout na kolo, poobědvat meníčko za 90 ve vesnické hospodě (s místním Frantou a Milanem, kteří už od devíti lejou), a večer zase na kole dojet domů.

Dost utíkám. Dlouho jsem nesepisoval myšlenky. Snažím se zažít si návyky. Začal jsem si psát kdy cvičím, kolik toho udělám. Vstávám a snídám každý den ve stejný čas. Díky lockdownu ani tolik nepiju (takže ráno jde v 8 vstát). Před spaním jsem si zvykl si číst. O tenhle příjemný čas už několik dnů přicházím, protože Netflix na televizi je vyšší level pohodlí. Koukám na Emily in Paris.

Začala škola

Ze školy jsem zase spíš zklamaný. Obor je víceméně nepraktický. Z hezkých názvů předmětů se vyklubaly kraviny. Automatizace zpracování textů? = rozbor větných členů, opakování slov, velmi jazykový pohled. Propojená data na webu? = předělání dat do formátu pro vědecké databáze (už při úvodní přednášce jsme byli upozorněni na prakticky výhradní užití pouze ve vědeckém světě). Co s tím budu dělat? Dostat se k reactu se mi skoro nedaří, zapomínám i to málo, co jsem v létě stihl. Je to smutný.

Rozvrh pro ZS2020
ZS 2020 – jen 27 kreditů, a poprvé bez volného pondělí

Lepší zítřky

Velké naděje v lepší zítřky nemám. Do jara pravděpodobně budem sedět doma. Jsem rád, že jsem na bytě s kamarády. Alespoň nějáký kontakt stále mám. Jinak bych se zbláznil. Chybí mi něco, na co bych se mohl těšit. Každý den je stejný. Udržet 3 hodiny pozornost u notebooku je šílený. Zase piju kafe. Se spolubydlícími jsme těsně před zavřením všeho objeli několik minipivovarů. Natočil jsem z toho videa, a nějak je zpracoval. Mám s toho fakt radost. Jakmile jich budeme mít víc, nahodím je na internet. Pak je hodím i sem.

Třeba to skončí dřív než myslíme. Ale už teď se bojím o Colours. Mějte se fajn.

Zpátky na hory

Po mnoha letech se mi podařilo strávit zase pár dní na horách. Ve dvou, s Danem jsme podnikli několik výletů, tajně pozorujíc především horské holky ve funkčním prádle, pijíc hodně piva a přežívajíc pouze na zelných polévkách a haluškách s brynzou.

Vysoké Tatry

Nejprve začnu výletem do Tater. Plánovali jsme ho už od jara, chtěl se k nám přidat ještě kamarád Ondra, ale nakonec jsme nesladili termíny. Vyrazili jsme s Danem v úterý z Ostravy. Do Vysokých Tater se dá dostat buď vlakem ze Žiliny, či přímým spojením, které nabízí RegioJet či České Dráhy. My zvolili Pendolino. Za dvě stovky se člověk dostane do města Poprad, kde si v relativně velké Bille či Kauflandu může udělat základní nákup. Ubytování jsme našli ve vesničce Štrba. Z té se pak dá autobusem (či kombinací autobusu a zubačky, která se zrovna opravuje) dostat na Štrbské Pleso. Vlak stojí euro, bus se slevou 0,7 eur. Z plesa je pak možné začít výšlap na nejznámější vrcholy – Kriváň, Rysy, Vodopád Skok.

Málo času, malá příprava

My stáli před rozhodnutím, zda Kriváň nebo Rysy. Přece jen jsme toho za léto mnoho nenasportovali, měli jsme dva dny a tak něják jsme tušili, že nás výstup vyřídí. Vybrali jsme Rysy. Štrbu jsme opustili v 6:30, ze Štrbského plesa jsme vycházeli v 7. Kolem 11 jsme stáli na vrcholu. Docela hodně lidí, ale cesta příjemná. Trochu jsem se bál žebříků a slovních spojení z některých průvodců “na vrchol se musíte škrábat sami po skále”. Nebylo to tak hrozné. V Chatě pod Rysmi jsme si dali Kofolu za 3 éčka, a taky zaslouženého panáka Tatranského čaje (za stejné peníze). Dolů jsme došli po 7 hodinách. V nohách přes 21 kilometrů, první zastávka restaurace vedle nádraží. Řízek se Zlatým Bažantem za 9 eur.

Další den jsme si dali oddych. Prošli jsme se opět se Štrbského plesa, tentokrát na vrchol Predné Solisko. Nějákých 10 kilometrů. Nahoře kapustňačka, chléb a kofola. Skvělý. Pomalu jsme sešli zpátky k plesu, stavili se na haušky. Večer na pivo (ve Štrbě: Kozel, Staropramen, Krušovice, Šariš) a na ochutnávku Tatranských čajů. Osobně můžu vřele doporučit: Kokos 22%, Ibišek 37%, Broskev 42% a pro odvážné i Lesní plody 62%. No a pokud snad někdy skončíte v Tatrách, odporučám právě onu ochutnávku. 0,02 panáky 6-8 druhů, ideálně na celý večer, ať se chutě nepletou.

Na skok v Beskydech

Kromě Teter jsme stihli i pár Beskydských vrcholů. Javorník, Smrk, Pustevny. Ceny jídla v Ostravici mě trochu překvapily (50 polévka, 150 řízek), ale holt Covid sem vrátil lidi, tak je třeba toho využít. Jinak jsem zase pocítil jistou hrdost na fakt, že jen 50 minut jízdy vlakem stačí z Ostravy k tomu, aby si člověk mohl vyčistit hlavu v horách. Babí léto pokračuje a já věřím, že alespoň ještě jednu horu na seznam přidám. Začátek školy byl posunut, takže mám týden k dobru. Mějte se fajn a žíjte zdravě!

Chorvatsko 2020

Ode dne kdy jsem odstátnicoval se vracela otázka “jet letos někam nebo zůstat v Česku?” A pak RegioJet objevil díru na trhu (která vlastně vůbec nesouvisí s Koronavirem, jen si konečně někdo všiml, že je spousta lidí bez vlastního auta a jet autobusem je strašně nepohodlný) a spustil pravidelné vlakové spojení Praha – Rijeka.

Vlakem do Chorvatska

Jet nočním lůžkovým vlakem byl můj sen. Se spolubydlícím jsme uvažovali nad cestou do Popradu, jen abychom to vyzkoušeli. Najednou přišel Jančura s vlaky k moři. Takže dvě mouchy jednou ranou. Kromě lůžkových vagónů jsou k dispozici i kupé a vůz Astra (rozdíl cen je cca 2-3 stovky a upřímně si myslím, že tam ty vagóny jsou jen kvůli tomu, že vlak jezdí místo pravidelné linky Praha – Bratislava). S Isicem, doteď nechápu jak je to možné, byly lůžkáče ještě levnější – 800 za jednu cestu. A pokud můžu přidat malé doporučení, kupujte na poslední chvíli a jeďte v úterý/středu/čtvrtek. Vlaky jsou poloprázdné a kupé se 4 lůžky budete mít pro sebe.

Průběh 15. hodinové cesty

Cesta ubíhá strašně rychle. Staví se v Pardubicích, Brně (fuj), Břeclavi, Bratislavě a snad i Lublani. Obsluha – jeden stevard na 3 vozy, klasicky donese malé pití, checkne ISIC, následně 2-3x projede s vozíčkem – je možné si koupit pití i drobné občerstvení. Větší věci (řízky, croissanty, saláty), je třeba si objednat přes web RegioJetu s předstihem. O půlnoci je večerka, dokonce i Stevardi si jdou na chvíli lehnout. Kupé je možné zamknout. Ráno v 6. se podává snídaně – kafe/čaj s croissantem. Po celou dobu jízdy je možné si zajít do prostředního vozu a dát si kafe či si dopřát dortík za deset korun. Pak přijde Slovinská a Chorvatská pasová kontrola. A ještě před Rijekou městem zastávka pro přestup do návazných autobusů.

Pakoštane

Protože je třeba před vstupem do Chorvatska vyplnit forumář, který zahrnuje informace o délce pobytu a místu ubytování, rezervovali jsme nejlepší nabídku, co nám Booking nabídl. Vesnice Pakoštane, kousek za Zadarem a Biogradem na Moru. S Tipli cashbackem 5,8k. Na týden, s manželskou postelí. Jo. To mi připomíná napsat, s kým jsem vlastně jel.

Snaha o velkou skupinovou akci, jako po Maturitě, klasicky ztroskotala na neschopnosti najít jeden týden, kdy můžou všichni. Mamka chce jet na hory, musím do práce, vlakem se mi nechce, auto mi nepůjčí. Tak jsme si s Danem zase zbyli. A jsem rád, že jsme se v úterý rozhodli vše koupit a ve čtvrtek už seděli ve vlaku. Kdybychom nejeli a hecovali jiné formy výletů, pravděpodobně by nás stejně všichni poslali doprdele, a my bychom další týden proseděli doma.

Pakoštane 2

Abych se vrátil k popisu výletu. Plán byl jednoduchý – nechat se návazným busem dovézt do vesničky, natřít se krémem a spát. Občas zajít na pivko, občas plavat. Věděli jsme, že nikam nepojedem, že nic extra dělat nebudem. Běhací boty jsem letos nechal doma – dyť jedeš chillovat.

Vesnička je to pěkná, k moři blízko, ale žádný velký plážový bar s parketem. Zlatý Borik v Bašce. Mimochodem jsme nakonec busem jeli jen o 40 minut méně, něž kdybychom sedli na ten, který jel přes Split k Bašce. Škoda, tak za rok. Vybavenost akorát, pár malých obchodů, dvě zmrzliny, pár restaurací.

Letošní ceny

Opět lehký odrazový můstek pro mé budoucí já. Víceméně jsem nešetřil, ale v obchodě platil kartou. Vyměnil jsem 500 kuna, to nakonec stačilo. Zmrzlina 10, pivo 15/20. Na oběd jsem chodil na Happy Hour menu – s Danem jsme dávali velkou pizzu na půl (30 kuna celá + 20 za velké pivo) nebo jsem chodil sám (50 kuna za jídlo, polévku, Colu nebo 30-45 za samotné velké jídlo). V obchodě lahváč 7 kuna, dvoulitrová pepsi 13. Je to trochu drahší, ale tak dovolená. Celkově tedy týdenní výlet za 7,5k. Včetně dopravy, ubytování, obědu v restauraci každý den. Podle mě dobrý.

Co dál? Léto nekončí?

Po návratu jsem klasicky dostal anglínu. Klimatizované vlaky nejsou pro mě. A co dál? Festivaly jsou zrušené, ale rád bych na hory. Tatry, Lysá, Sněžka. Něco málo ještě vydělal. Psychicky i teoreticky se připravil na nový semestr. Jestli se ještě nějaký větší výlet uskuteční, určitě o něm napíšu. Zatím se mějte!

Jsem bakalář!

Zdá se to být neuvěřitelné, ale tři roky utekly jako voda a já jsem přes veškerou lenost, která mě během korony trápila dopsal bakalářku, obhájil ji a úspěšně složil státní zkoušku. Učil jsem se relativně dlouho, nicméně kamarád, kterému měl stačit týden to opakuje v srpnu (takže žádné výčitky nemám). Zkušenost to byla zajímává. Přirovnal bych to k maturitě. Velké očekávání, velký strach a přitom pohoda.

Jak probíhaj státnice

Nevím jak je to na jiných školách. Na FISu VŠE musíte mít tři dny před státní zkouškou zapsány všechny předměty studijního plánu. Obhajoba i státnice probíhají najednou, člověk dostane časový rozvrh, kdy přesně se má dostavit. Na každého studenta měla porota 40 minut. Vím, že aplikovaná informatika měla 45, jak je to jinde nemám zdání. Přišel jsem, vytáhl jsem si dvě otázky (z 52 celkem) a šel si sednout na potítko. Vytáhl jsem si protokol IP a přenos pošty v Internetu. Technické témata (god bless, strašně jsem nechtěl žádnou otázku z digitálních knihoven či informačního managementu. Za prvé si myslím, že jsou v souboru, ze kterého se všichni učili vypracovány špatně/nekompletně a za druhé je mi jasný, že páni docenti by lpěli na každém slovíčku. U protokolů šel popisovat obecný princip.

Obajoba

Posudek oponenta byl velmi kritický. Navrhoval mi 3. Je to člověk, který má bohatou zkušenost s internetem, s tvorbou webů, snažil jsem se tedy připravit si pádné argumenty, proč jsem postupoval zrovna takhle. Den předem jsem se dozvěděl, že tam možná vůbec nebude. A nebyl. Byla tam pouze tříčlenná porota. Jeden profesor si četl na Aktuálně, druhý koukal do kelímku s kafem, třetí byl můj vedoucí. Odprezentoval jsem práci, on mi poděkoval, všechny chyby z posudku vzal částečně na sebe a navrhl dvojku. Hotovo. Mimochodem mi hlavou během prezentace probleskla šílená myšlenka říct totální blbost, jestli docenti alespoň zvednou hlavu. Ale to by byl moc velký risk. Otázky žádné nebyly, pokračoval jsem tedy směle ke státní zkoušce.

Státnice

Po prezentaci před plátnem jsem byl vyzván k usednutí v lavici. Vyberte si, kterou otázkou chcete začít. Nejprve jsem mluvil o IP protokolu, IPV4, hlavičkách, jak funguje síť, jak funguje router, hub a switch, jak funguje distribuce adres. Pak o mailu. SMTP, IMAP, POP3, MTA vlastně cokoli mě v tu chvíli napadlo. Zkoušel mě víceméně zástupce technických předmětů na VŠE. Poslední jeho otázkou bylo vysvětlení MIME v mailu, jak funguje posílání obrázků či zvuků. To jsem nepopsal dostatečně přesně takže opět za 2.

Gratulujem, hezké léto

A šlo se. Hotovo. Příjmačky na magistra za týden. Pršelo. Jel jsem domů, dvě hoďky jsem spal. Pak jsme šli na pivo. Dal jsem dvě, a tři cuba libre s che guevarou (toho jsem naposled pil v 16ti při oslavě prváku gymplu ve Velké Polomi). No, docela mě to po tom celodenním stresu a žádném jídle sundalo. Ale titul mám. Tak teď ještě dva roky vydržet.

Jak jsem přišel o slepé střevo

Byl březen, Českem se šířil koronavirus a já se neplánovaně octl ve FN Ostrava. Se zánětem slepého střeva. Kdo by to byl čekal.

Jak to začalo?

Ve středu jsem se probudil bolestí. Ve 4:40. Bolelo mě břicho, v pravo pod pupíkem. Podbřišek. Myslel jsem si, hele, zajdeš si na záchod a bude po bolesti. Zašel jsem. Moc to nepomohlo. Ale alespoň jsem ještě usl. V devět jsem snědl dva kousky bábovky. To se ještě dalo ležet se skrčenýma nohama. O pár hodin později už byla jakákoli poloha nepohodlná. Břicho nepříjemně bolelo stále na tom stejném místě, jen pravý podbřišek. Na internetu se dočtete, že slepák je “když zmáčkenete vpravo, ale bolí to vlevo” blbost. “Často malátné stavy a zvracení” blbost – já teda zvracel až před branami nemocnice (a částečně za to mohla rychlá jízda táty). Odpoledne jsem už netušil, co dělat. Pojedeme do nemocnice. Ještě jsem stihl sprchu.

Co s sebou?

Nikdy jsem nebyl v nemocnici. Jen na alergologii a na ortopedii. Ale nikdy na dýl než 3 hoďky a jeden rentgen. Najednou jsem stál s taškou s pyžamem, ručníkem a kartáčkem před recepcí akutního příjmu a čekal na vyšetření. Popravdě jsem už věděl, že to musí být něco vážného, bylo mi celý den hůř a hůř a představa, že pojedu domů to “zaspat” byla šílená. Nejdříve krev, pak sono a pak doktor. Ukrajinec. Jak je teď ta super povinnost nosit roušku, tak jsem mu skoro nerozuměl. Akutní zánět, půjdete s námi. Pa, mami. Napíšu zítra.

V pět venku, v sedm sono, v devět sál

Byl to šílený fofr. V 8 jsem byl “ubytován”. Tady máš žiletku, ohol si břicho. Tady máš andílka a punčochy, to si obleč. Počkej na anestezioložku (slovenka, mladá, milá, krásná – když uspávat, tak jedině na FN Ostrava!), počkej na doktora. “No máte tam zánět, tak to vyoperujem. Laparo, to máte tři dírky.” Teď hned? “Jasně, do rána byste to přežil, ale proč čekat?”

A pak to jelo. Odvezli mě, stihl jsem se slovenky zeptat, jestli fakt usnu a lup. Hustý. Náhlá únava a všechno mimo. Hodinu jsem pak ležel někde na JIP, kde jsem dvakrát sestře říkal, ať mi sundaj tu věc nad pupíkem, že to bolí. Jen se smála. Bodejť, máš tam díru po laparu, ta sundat nejde. Někdy po jedenácté jsem už byl zpátky na pokoji. “Napít se můžete až ráno”.

Den 0

První den po operaci nazval doktor jako den nula. Bylo mi líp, bolely spíš ty 3 rány. Celý den jsem pil jen čaj. Večer jsem se poprvé odvážil vstát. Sestřička měla strach, abych nespadl. Snažila se mě podpírat. Musím říct, že sestřičky jsou pravé dělnice nemocnic. Všechna čest. Jste skvělé a úžasné! Na večeři jsem dostal pár piškotů.

Další den byl veselejší. Na snídani sladký rohlík a bílá káva. Tu věc jsem nepil od školy. Doteď si pamatuju na ty škraloupy, co se po časem dělaly na hladině. Fuj. Se zdejším čajem nemám problém, ale ta káva byl fakt hnus. Ráno jsem zvládl i rychlou sprchu. Ohnout se dost bolí. Na oběd zeleninová polévka a rybí filé s kaší. Malinká porce. Svačina byla skvělá – jablečná přesnídávka. No a večeře – veka s tvrdým sýrem a máslíčkem. Moc dobrý. V posteli už můžu ležet jakkoli. Při chůzi si pořád připadám dost slabý.

No a dnešek. Je sobota. Ráno mi brali krev, a prej uvidíme podle výsledků. Nikdo mi nic neřekl, ale vzhledem k tomu, že jsou tři odpoledne, tak asi domů ještě nejdu. Na oběd polívka z červené řepy a rýže s kuřecím. Chápu, že tady dědovi nechutnalo. Snažím se být milý, nic nehaním. Sestřičky jsou hodné. Každý den tu někdo uklízí. Je to možná i tím výjimečným stavem, co teď panuje. Od včerejška nemocnice testuje rychlotesty koronu.

Co dál?

Vlastně sám nevím, jestli jsem tu ve větším bezpečí nebo je to riziko. Ležet celý den je nuda. Zároveň je to vlastně příjemné. Nosí vám jídlo, starají se o vás. Pustit by mě měli snad zítra. V papírech, co jsem podepsal při přijetí, jsem se dočetl, že dieta bude trvat alespoň dva týdny, sportovat můžu až po šesti. Ale co. Zdraví je přednější. A navíc, kdo ví jak to dopadne s virem. Třeba se do Prahy dostanu až na státnice.

březen a korona


Žijeme v šílené době. Ještě před měsícem si to nikdo nedokázal představit. Kde jen začít, aby to i po letech dávalo smysl? Začneme nejprve virem, pak mnou a pak tím, kde teď jsem.

Koronavir v Česku

Už od ledna se v médiích psalo o novém typu koronaviru – COVID 19, který se rozšířil v čínském městě Wuchan. Klasicky to tutlali tutlali, až se to rozšířilo do celého světa. A na začátku března vir přišel i do ČR. Pamatuju si, že jsem zrovna seděl v pendolinu do Prahy, byla neděle, něco kolem tří. Blikla notifikace Deníku N – tři lidé nakažení. Hustý. Ale co bude dál si nikdo pořádně nedokázal představit. Startoval zrovna Jeden svět, sám jsem na třech projekcích byl. 9. března jsem dokonce navštívil koncert brooklynských DIIV v Meetfactory. Skvělý koncert. Atmosféra v buse domů byla trochu děsivější. Na twitteru jsem se dočetl, že Itálie vyhlásila karanténu – nikdo nikam, žádné školy, práce. Zároveň začala ve facebookových skupinách VŠE kolovat informace, že škola je do středy zavřená kvůli studentce, která před týdnem chodila do školy, a nyní je pozitivní. Do středy se škola vydezinfikuje, a pokračujem dál.

Rychlé změny

Další ráno jsem se probudil do jiného světa. Premiér Babiš oznámil okamžité uzavření všech škol. Následovala povinná karanténa pro lidi, kteří se vrátí z rizikových oblastí. Potom zákaz cestování, uzavření republiky. Povinnost nosit roušku. Omezení cestování – pouze do práce, a na nákup. A kdo ví, co ještě příjde? V současnosti máme 906 pozitivních, a číslo každým dnem roste. Je to trochu jako v apokalyptickém filmu. A zároveň si nikdo moc neumí představit, co bude dál. Ruší se akce, festivaly. ČZU oznámila, že počítá s tím, že se do školy studenti tenhle semestr už nepodívají. Šílený.

Dobrovolná karanténa na vesnici

Já osobně jsem z Prahy odjel hned druhý den po uzavření školy. Trochu jsem se bál, aby ČD nezrušily vlaky. (mimochodem teď když to píšu, tak zrovna zrušily všechny spoje Pendolina.) Odjel jsem domů na vesnici. O den později zakázali provoz hospod po 8. hodině večerní – takže jsem spolu s Adel, Pavlem, Danem a Bárou vyrazili naposled popít. Další den nařízení změnili na kompletní uzavření barů a restaurací. No, a já zůstal doma s našima. Ti naštěstí dostali home office. Život jakoby se zastavoval.

Co bude dál?

Poslední semestr bakaláře

Je to tady. Člověk nechápe jak to letí. Sotva jsem psal o prvním týdnu na VŠE. Víceméně jsem se právě probudil. A teď bych měl začít svůj 6. semestr na vysoké škole – můj poslední semestr bakalářského studia na FISu VŠE.

Nejhorší zkouškové skončilo

Od 3. ledna, kdy jsem odjel do Prahy uběhlo dost času. Ale já ho vůbec nevnímal. Učení, zkouška, učení, zkouška, Ponrepo, zkouška, pivo.

Bylo toho strašně moc. Ale zvládl jsem to. A tak mě tento semestr čekají 4 předměty – Sémiotika Médií, Psychologie, Teorie a Praxe Týmové práce a Personalistika. Celý čtvrtek s pauzou na oběd a večeři plus pátek ráno. Bohužel se nevyhnu Jižnímu Městu. Ale čas na psaní bakalářské práce a učení na státnice bych měl mít dostatek.

Rozvrh mého posledního semestru

Popravdě jsem se té bakalářce začal věnovat už minulý týden a jsem z toho nesvůj. Má to být vědecká práce, a já nevím jestli umím psát vědecké texty. Státnice mě taky děsí. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Státnice probíhají od 15. do 24. 6. Od 19. pak na Rock For People v Hradci hrají Green day a the 1975. A já už vidím, že půjdu v pondělí po festivalu. To bude ještě legrace. Mimochodem si pořád nemůžu zvyknout, že v metru vídám plakáty s velkým nápisem mých oblíbených kapel, které zahrají na stejném festivalu, den po sobě a ještě v Česku.

Dost o škole

V Ponrepu jsem viděl tři hezké filmy. Všichni dobří rodáci (4/5), Ďábelské líbánky a maďarský film Otec. Během učení byl večer v kině a s jedním pivem na chuť učiněný zázrak. Plánuju v tom pokračovat i v únoru. Taky jsem se dostal k Netflixu. Viděl jsem zatím obě série Sex Education a You. Můžu všem doporučit. Sice zabijete hodně volného času, ale já tohle prostě potřeboval. Zároveň jsem během zkoušek začal poslouchat podcasty. Doporučuju OffSeason, Stárnoucí mileniálové nebo U kulatého stolu.

Začal jsem cvičit, začal jsem jíst víc různorodě – číná, indické, italské. Seru na fastfoody, raděj si připlatím za lepší. Skoro jsem nepil, ale to bylo především školou. Nikdy jsem se ještě neučil tak, jako na zkoušku z matiky.

A začínám taky pomalu přemýšlet, co v létě. A co po létě. Jasně, podám si přihlášky na magisterské studium, nicméně pořád ve mně hlodá potřeba zažít nějaké dobrodružství. Vyjet na pár měsíců pryč. Dělat někde v kavárně. Ještě trochu oddálit dospělost a zodpovědnost. Protože kdy jindy, než teď?

Marika Hackman

Psal se rok 2018 a já náhodou našel na instagramu holku od the Japanese House. Byl jsem zrovna na Svinově, v tramvaji, otevřel jsem spotify a pustil si její album I’m not your man. Postupně jsem si ho celé naposlouchal. Bohužel, album vyšlo v roce 2017 a tak i malá evropská tour už byla pryč. Marika téměř nekoncertovala.

Nové album, nová tour

Letos v létě vydala novou desku – Any Human Friend. A přišla tour. Nejdřív to vypadalo, že budu muset opět letět do Británie, ale naštěstí přišla i evropská část. Jen velmi malinká – Amsterdam, Brusel, Hamburg, Berlin, Kolín, Paříž. Jedu do Berlína, to je jasný. 18 eur za lístek. 700 za bus z Prahy.

Koncert byl vyprodaný. Privatclub je malinké místo blízko centra. Kapacita odhaduju tak 150 lidí. Jako předkapela zahrála Art School Girlfriend. Strašně krásná týpka, taky angličanka. Hrála jen na strata a zpívala. Zbytek si pouštěla z Macu. Došlo mi jak hloupé je myslet si, že potřebuješ složité aranže a hlouposti. Nejdůležitější je mít charisma, a hrát před lidma. Jsou to tracky, jakých je na spotify milion – ale já si teď stejně raděj místo random playlistu pustím její EP.

Marika začla hrát v 9. Koncert trval hoďku dvacet. Byl skvělý. Začla sama s kytarou, pak se přidala kapela. Zahráli především skladby z nového alba. Těžko se vyjadřuje jaké to bylo. Prostě jsem se skvěle bavil, odcházel jsem s úsměvem na tváři. Být starší a žít v Londýně, pozvu bubenici na kafe. Když jsem sledoval pódiovou komunikaci kapely, chtěl jsem tam stát s nimi. Být jejich kamarád. Musí to být strašně fajn lidé. Vrcholem večera byla písnička Last Christmas, kdy se na podium vrátila i ASGirlfriend. Dvě hodiny pozitivní energie. Po těch týdnech školy to byla radost, co jsem potřeboval. Mimochodem, dal jsem si jedno “velké” 0,4 pivo a jednu Colu (klasicky doplnit cukry). Před jedenáctou jsem pak z klubu odešel. Asi by byla šance si udělat fotku, ale já jsem na to moc stydlivej. A chtěl jsem si už lehnout.

Hostel jsem sehnal za 290 korun. Byl asi 10 minut klidnou chůzí od klubu. Spal jsem na pokoji pro 8 lidí, bylo nás tam 5. Jeden Ind vstal kolem 4 ráno, otevřel v posteli noťas a začal pracovat. V 7 pak přišel týpek, co spal na patrovce nademnou. Pravděpodobně technař. Svlíkl se, lehl a spal. A jakmile mi zvonil budík začal chrápat. Za ty prachy paráda.

Dojmy z třetí návštěvy Berlína

Poprvé musím říct, že jsem byl nadšený z Berlína. I když jsem byl v hipsterské čvrti (jak mi později prozradil Štěpán), a cestou domů mi asi 10 černochů nabízelo drogy, něják se mi to město zalíbilo. Je relativně blízko Česku, zároveň je obrovské, rostoucí a vlastně mi příjde strašně cool mluvit někde anglicky. Uvědomuju si, že 24 hodin v cizím městě není nic. Nadchla mě spíš ta představa žít chvíli někde venku, kde nikoho neznáš. A spoléháš se jen na sebe.

No, příště jedu znova. Věřím, že se v létě dostanu na nějaký festival, kde bude. Po minulém albu jela turné jako předkapela Alt-J. Třeba jí zase někdo pozve. I’m not where you are musí slyšet znovu.

prosinec 2019

Tak je to tady, výuka v mém 5. semestru končí. Právě sedím v autobuse do Berlína. Sedím sám, je tu zásuvka, hodně místa. Jedeme na čas. Palec nahoru, moje první zkušenost s Flixbusem na mezistátní lince.  (mimochodem, flix má nejlepší ceny v mobilní apce, a pokud projdete pár mezinárodních cestovatelských fór, dá se vždycky najít nějaký kupón – já našel 10% dolů. Případně lze využít Tipli, kde maj 4,7%)

Jedu na jeden koncert, kterému se chci věnovat podrobněji v článku Marika Hackman 2019

letošní podzim

Tenhle podzim byl vpravdě zvláštní. Byl jsem skoro každý víkend doma v Ostravě. Umíral mi děda, byla to strašně zvláštní zkušenost pozorovat, jak je na tom každý týden hůř a hůř a nemít možnost s tím cokoli udělat. V tu dobu jsem často uvažoval nad tím, že žít jako samotář může být fajn, ale umírat sám je pěkně nanic.

Ale dost o smutných věcech. V posledních několika týdnech, kdy jsem kromě učení a spánku prakticky nic nedělal, se mi povedlo zažít pár skutečně příjemných věcí. A ačkoli jsou to naprosté maličkosti, já se je nikdy nenaučil  dělat. Všechno se to vlastně váže na mou chorobnou šetřivost.

radosti běžného týdne

Tak zaprvé. Jít na pivo nemusí znamenat sedět v hospodě, kopat jedno za druhé a maximálně to zajíst brambůrky. On si to totiž člověk může umět udělat hezký – dá si jídlo, místo dvanáctek si dá desítky, víc pokecá než popije, a klidně jede v 9 domů.

Stejně tak jako zajít si nahoře na Hlaváku do kavárny, dát si scher a cappuccino a prostě si to čekání užije. Na konci dnes jsou to stejně jen peníze, a ty si do hrobu nevezmem. A že někde ušetřím dvě kila mi s hypotékou na 5 mega stejně nepomůže.

Za druhé, dodal jsem si odvahu jít objevovat nové místa. Měl jsem poslední týden strašnou chuť na burger. Ale žádný fast food, normální mleté maso, ručně uplácané, zelenina, slaninka, chápem se. A zjistil jsem, že naproti McD v Quadriu (teď se začínám cítit trapně, že spoustu lidí jen převrátí oči, jak objevuju Ameriku v roce 2019) je Delmart, kde (mimojiné) takove burgery dělaj. A není to žádná šílenost. Za stejné prachy jako stojí menu v Mekáči si dáte hovězí burger. Za trochu víc pak celé menu s colou a s brambory v rozmarýnu. Nechápu, že jsem tam nešel dřív. Jejich styl objednávek, kdyz si vezmete listeček s kodem, a oni na něj všechno nahrají + vlastní prostor pro konzumaci jídla na mne asi působily dojmem pravděpodobně moc drahého místa. Něco na tom možná je. Ale proč si ten život neužít?

Ve škole se mi podařilo konečně vyjednat téma bakalářky. Téma SEO, metadata, aktuální trendy. Čeká mě fakt náročné zkouškové, ale věřím, že to k něčemu bude. Pokud vše zvládnu, budu mít půl roku na přípravu na státnice a samotnou bakalářku. To by mohlo být fajn. Navíc to téma snad nebude úplná otrava.

podzim 2019

Člověk míní, život mění. Letošní podzim jsem si představoval úplně jinak, chtěl jsem být pořád v Praze, chtěl jsem pracovat, víc žít. Všechno zase posouvám na neurčito. Stále dělám dvě brigády pro Seznam, stále zvládám zaplatit nutnosti a občas odhodit i něco bokem. Momentálně přebytky posílám na kryptoměny (asi 3 roky po tom, co se z nich stal trend. lepší pozdě, než ještě později.)

Už skoro nepiju. Nevím, jestli jsem to psal už minule, ale fakt jsem se ustálil na jednom pivu týdně. Tedy, večeru v hospodě. Ale nedám víc jak tři kousky. Za říjen mám nejmíň piv za celý rok 2019. Přesné číslo si radši nechám pro sebe. Cítím, že jsem dospělejší. Poměr opilost vs. kocovina jsem začal řešit už dřív, nyní přemýšlím i nad kvalitou spánku. Po pár pivech rychle usnete, ale spánek není tak kvalitní. Snažím se zlepšovat stravu, jíst a pít lépe. Snažím se cvičit. Tělo mi dává najevo, že to potřebuje. Občas je mi špatně, a málo kdy mám na něco vyloženě chuť. Skoro už nejím sladké, jen ta Pepsi mi pořád zůstala. Ale tu zase krotím hlavou. Snažím se chodit pravidelně spát před půlnocí a vstávat v 8. V menze se snažím vybírat hlavou, ne očima.

Škola je zoufalá, 7. týden, motivace není. Bakalářka taky ne, jen vedoucího práce jsem už sehnal. Téma stále nemám přesně definováno. Občas ztrácím motivaci. Ale pokračovat budu a nakonec to dodělám. Otázkou je, co pak.

Ale ten chlast, musím o tom napsat víc. Strašně mě to sere. Sere mě pivo, je to tak prosranej čas. Jo, dřív jsem si říkal, že je to skvělý, že je to vlastně socializace. Ano je, ale víc to škodí. Ráno je mi blbě, jsem nevyspalý bez energie. Marním čas, místo toho, abych dělal něco rozumného. Po třech pivech blábolím, píšu lidem sračky, jsem protivný a hnusný. Všechno je v tu chvíli možné, svět je krásný, ale jen než člověk usne. Ráno se vzbudí a je akorát smutný, že je všechno pořád stejné. Ale řešením není jít večer znova na pivo a blábolit zase jaké všechno bude, a jak už jsme vlastně milionáři. Řešením je něco skutečně dělat. Přestat vést silácké řeči jak by vlastně všechno šlo, kdyby se mi trochu chtělo.

Je třeba přestat řešit sračky. Dávat energii na věci, které se nedají změnit je k ničemu. Proto už tak nečtu zprávy, seru na twitter. Co s tím? Proč mám být nasraný, že Zeman řekl tohle a 30% volí pořád Babiše. Stejně s tím nic neudělám.

Trošku deprese co? Ale ono se to zase uklidní.