Poslední semestr bakaláře

Je to tady. Člověk nechápe jak to letí. Sotva jsem psal o prvním týdnu na VŠE. Víceméně jsem se právě probudil. A teď bych měl začít svůj 6. semestr na vysoké škole – můj poslední semestr bakalářského studia na FISu VŠE.

Nejhorší zkouškové skončilo

Od 3. ledna, kdy jsem odjel do Prahy uběhlo dost času. Ale já ho vůbec nevnímal. Učení, zkouška, učení, zkouška, Ponrepo, zkouška, pivo.

Bylo toho strašně moc. Ale zvládl jsem to. A tak mě tento semestr čekají 4 předměty – Sémiotika Médií, Psychologie, Teorie a Praxe Týmové práce a Personalistika. Celý čtvrtek s pauzou na oběd a večeři plus pátek ráno. Bohužel se nevyhnu Jižnímu Městu. Ale čas na psaní bakalářské práce a učení na státnice bych měl mít dostatek.

Rozvrh mého posledního semestru

Popravdě jsem se té bakalářce začal věnovat už minulý týden a jsem z toho nesvůj. Má to být vědecká práce, a já nevím jestli umím psát vědecké texty. Státnice mě taky děsí. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Státnice probíhají od 15. do 24. 6. Od 19. pak na Rock For People v Hradci hrají Green day a the 1975. A já už vidím, že půjdu v pondělí po festivalu. To bude ještě legrace. Mimochodem si pořád nemůžu zvyknout, že v metru vídám plakáty s velkým nápisem mých oblíbených kapel, které zahrají na stejném festivalu, den po sobě a ještě v Česku.

Dost o škole

V Ponrepu jsem viděl tři hezké filmy. Všichni dobří rodáci (4/5), Ďábelské líbánky a maďarský film Otec. Během učení byl večer v kině a s jedním pivem na chuť učiněný zázrak. Plánuju v tom pokračovat i v únoru. Taky jsem se dostal k Netflixu. Viděl jsem zatím obě série Sex Education a You. Můžu všem doporučit. Sice zabijete hodně volného času, ale já tohle prostě potřeboval. Zároveň jsem během zkoušek začal poslouchat podcasty. Doporučuju OffSeason, Stárnoucí mileniálové nebo U kulatého stolu.

Začal jsem cvičit, začal jsem jíst víc různorodě – číná, indické, italské. Seru na fastfoody, raděj si připlatím za lepší. Skoro jsem nepil, ale to bylo především školou. Nikdy jsem se ještě neučil tak, jako na zkoušku z matiky.

A začínám taky pomalu přemýšlet, co v létě. A co po létě. Jasně, podám si přihlášky na magisterské studium, nicméně pořád ve mně hlodá potřeba zažít nějaké dobrodružství. Vyjet na pár měsíců pryč. Dělat někde v kavárně. Ještě trochu oddálit dospělost a zodpovědnost. Protože kdy jindy, než teď?

Marika Hackman

Psal se rok 2018 a já náhodou našel na instagramu holku od the Japanese House. Byl jsem zrovna na Svinově, v tramvaji, otevřel jsem spotify a pustil si její album I’m not your man. Postupně jsem si ho celé naposlouchal. Bohužel, album vyšlo v roce 2017 a tak i malá evropská tour už byla pryč. Marika téměř nekoncertovala.

Nové album, nová tour

Letos v létě vydala novou desku – Any Human Friend. A přišla tour. Nejdřív to vypadalo, že budu muset opět letět do Británie, ale naštěstí přišla i evropská část. Jen velmi malinká – Amsterdam, Brusel, Hamburg, Berlin, Kolín, Paříž. Jedu do Berlína, to je jasný. 18 eur za lístek. 700 za bus z Prahy.

Koncert byl vyprodaný. Privatclub je malinké místo blízko centra. Kapacita odhaduju tak 150 lidí. Jako předkapela zahrála Art School Girlfriend. Strašně krásná týpka, taky angličanka. Hrála jen na strata a zpívala. Zbytek si pouštěla z Macu. Došlo mi jak hloupé je myslet si, že potřebuješ složité aranže a hlouposti. Nejdůležitější je mít charisma, a hrát před lidma. Jsou to tracky, jakých je na spotify milion – ale já si teď stejně raděj místo random playlistu pustím její EP.

Marika začla hrát v 9. Koncert trval hoďku dvacet. Byl skvělý. Začla sama s kytarou, pak se přidala kapela. Zahráli především skladby z nového alba. Těžko se vyjadřuje jaké to bylo. Prostě jsem se skvěle bavil, odcházel jsem s úsměvem na tváři. Být starší a žít v Londýně, pozvu bubenici na kafe. Když jsem sledoval pódiovou komunikaci kapely, chtěl jsem tam stát s nimi. Být jejich kamarád. Musí to být strašně fajn lidé. Vrcholem večera byla písnička Last Christmas, kdy se na podium vrátila i ASGirlfriend. Dvě hodiny pozitivní energie. Po těch týdnech školy to byla radost, co jsem potřeboval. Mimochodem, dal jsem si jedno “velké” 0,4 pivo a jednu Colu (klasicky doplnit cukry). Před jedenáctou jsem pak z klubu odešel. Asi by byla šance si udělat fotku, ale já jsem na to moc stydlivej. A chtěl jsem si už lehnout.

Hostel jsem sehnal za 290 korun. Byl asi 10 minut klidnou chůzí od klubu. Spal jsem na pokoji pro 8 lidí, bylo nás tam 5. Jeden Ind vstal kolem 4 ráno, otevřel v posteli noťas a začal pracovat. V 7 pak přišel týpek, co spal na patrovce nademnou. Pravděpodobně technař. Svlíkl se, lehl a spal. A jakmile mi zvonil budík začal chrápat. Za ty prachy paráda.

Dojmy z třetí návštěvy Berlína

Poprvé musím říct, že jsem byl nadšený z Berlína. I když jsem byl v hipsterské čvrti (jak mi později prozradil Štěpán), a cestou domů mi asi 10 černochů nabízelo drogy, něják se mi to město zalíbilo. Je relativně blízko Česku, zároveň je obrovské, rostoucí a vlastně mi příjde strašně cool mluvit někde anglicky. Uvědomuju si, že 24 hodin v cizím městě není nic. Nadchla mě spíš ta představa žít chvíli někde venku, kde nikoho neznáš. A spoléháš se jen na sebe.

No, příště jedu znova. Věřím, že se v létě dostanu na nějaký festival, kde bude. Po minulém albu jela turné jako předkapela Alt-J. Třeba jí zase někdo pozve. I’m not where you are musí slyšet znovu.

prosinec 2019

Tak je to tady, výuka v mém 5. semestru končí. Právě sedím v autobuse do Berlína. Sedím sám, je tu zásuvka, hodně místa. Jedeme na čas. Palec nahoru, moje první zkušenost s Flixbusem na mezistátní lince.  (mimochodem, flix má nejlepší ceny v mobilní apce, a pokud projdete pár mezinárodních cestovatelských fór, dá se vždycky najít nějaký kupón – já našel 10% dolů. Případně lze využít Tipli, kde maj 4,7%)

Jedu na jeden koncert, kterému se chci věnovat podrobněji v článku Marika Hackman 2019

letošní podzim

Tenhle podzim byl vpravdě zvláštní. Byl jsem skoro každý víkend doma v Ostravě. Umíral mi děda, byla to strašně zvláštní zkušenost pozorovat, jak je na tom každý týden hůř a hůř a nemít možnost s tím cokoli udělat. V tu dobu jsem často uvažoval nad tím, že žít jako samotář může být fajn, ale umírat sám je pěkně nanic.

Ale dost o smutných věcech. V posledních několika týdnech, kdy jsem kromě učení a spánku prakticky nic nedělal, se mi povedlo zažít pár skutečně příjemných věcí. A ačkoli jsou to naprosté maličkosti, já se je nikdy nenaučil  dělat. Všechno se to vlastně váže na mou chorobnou šetřivost.

radosti běžného týdne

Tak zaprvé. Jít na pivo nemusí znamenat sedět v hospodě, kopat jedno za druhé a maximálně to zajíst brambůrky. On si to totiž člověk může umět udělat hezký – dá si jídlo, místo dvanáctek si dá desítky, víc pokecá než popije, a klidně jede v 9 domů.

Stejně tak jako zajít si nahoře na Hlaváku do kavárny, dát si scher a cappuccino a prostě si to čekání užije. Na konci dnes jsou to stejně jen peníze, a ty si do hrobu nevezmem. A že někde ušetřím dvě kila mi s hypotékou na 5 mega stejně nepomůže.

Za druhé, dodal jsem si odvahu jít objevovat nové místa. Měl jsem poslední týden strašnou chuť na burger. Ale žádný fast food, normální mleté maso, ručně uplácané, zelenina, slaninka, chápem se. A zjistil jsem, že naproti McD v Quadriu (teď se začínám cítit trapně, že spoustu lidí jen převrátí oči, jak objevuju Ameriku v roce 2019) je Delmart, kde (mimojiné) takove burgery dělaj. A není to žádná šílenost. Za stejné prachy jako stojí menu v Mekáči si dáte hovězí burger. Za trochu víc pak celé menu s colou a s brambory v rozmarýnu. Nechápu, že jsem tam nešel dřív. Jejich styl objednávek, kdyz si vezmete listeček s kodem, a oni na něj všechno nahrají + vlastní prostor pro konzumaci jídla na mne asi působily dojmem pravděpodobně moc drahého místa. Něco na tom možná je. Ale proč si ten život neužít?

Ve škole se mi podařilo konečně vyjednat téma bakalářky. Téma SEO, metadata, aktuální trendy. Čeká mě fakt náročné zkouškové, ale věřím, že to k něčemu bude. Pokud vše zvládnu, budu mít půl roku na přípravu na státnice a samotnou bakalářku. To by mohlo být fajn. Navíc to téma snad nebude úplná otrava.

podzim 2019

Člověk míní, život mění. Letošní podzim jsem si představoval úplně jinak, chtěl jsem být pořád v Praze, chtěl jsem pracovat, víc žít. Všechno zase posouvám na neurčito. Stále dělám dvě brigády pro Seznam, stále zvládám zaplatit nutnosti a občas odhodit i něco bokem. Momentálně přebytky posílám na kryptoměny (asi 3 roky po tom, co se z nich stal trend. lepší pozdě, než ještě později.)

Už skoro nepiju. Nevím, jestli jsem to psal už minule, ale fakt jsem se ustálil na jednom pivu týdně. Tedy, večeru v hospodě. Ale nedám víc jak tři kousky. Za říjen mám nejmíň piv za celý rok 2019. Přesné číslo si radši nechám pro sebe. Cítím, že jsem dospělejší. Poměr opilost vs. kocovina jsem začal řešit už dřív, nyní přemýšlím i nad kvalitou spánku. Po pár pivech rychle usnete, ale spánek není tak kvalitní. Snažím se zlepšovat stravu, jíst a pít lépe. Snažím se cvičit. Tělo mi dává najevo, že to potřebuje. Občas je mi špatně, a málo kdy mám na něco vyloženě chuť. Skoro už nejím sladké, jen ta Pepsi mi pořád zůstala. Ale tu zase krotím hlavou. Snažím se chodit pravidelně spát před půlnocí a vstávat v 8. V menze se snažím vybírat hlavou, ne očima.

Škola je zoufalá, 7. týden, motivace není. Bakalářka taky ne, jen vedoucího práce jsem už sehnal. Téma stále nemám přesně definováno. Občas ztrácím motivaci. Ale pokračovat budu a nakonec to dodělám. Otázkou je, co pak.

Ale ten chlast, musím o tom napsat víc. Strašně mě to sere. Sere mě pivo, je to tak prosranej čas. Jo, dřív jsem si říkal, že je to skvělý, že je to vlastně socializace. Ano je, ale víc to škodí. Ráno je mi blbě, jsem nevyspalý bez energie. Marním čas, místo toho, abych dělal něco rozumného. Po třech pivech blábolím, píšu lidem sračky, jsem protivný a hnusný. Všechno je v tu chvíli možné, svět je krásný, ale jen než člověk usne. Ráno se vzbudí a je akorát smutný, že je všechno pořád stejné. Ale řešením není jít večer znova na pivo a blábolit zase jaké všechno bude, a jak už jsme vlastně milionáři. Řešením je něco skutečně dělat. Přestat vést silácké řeči jak by vlastně všechno šlo, kdyby se mi trochu chtělo.

Je třeba přestat řešit sračky. Dávat energii na věci, které se nedají změnit je k ničemu. Proto už tak nečtu zprávy, seru na twitter. Co s tím? Proč mám být nasraný, že Zeman řekl tohle a 30% volí pořád Babiše. Stejně s tím nic neudělám.

Trošku deprese co? Ale ono se to zase uklidní.

3. rok na VŠE

Srpen má v sobě kus Září, končí dlouhej letní sen.

Přišel podzim, nevím v čem chodit do školy. Pořád je mi horko, pak zas zima. Chtěl bych víc svetrů, ale nechce se mi je vybírat. Začla škola. První týden byla velká facka. Rozhodl jsem se si všechno narvat do dvou dnů. Je to šílený, člověk si pak dá večer dvě piva a je totálně mimo. Nicméně po dvou týdnech můžu říct, že jsem za ten rozvrh rád. Člověk ví, že ve středu před šestou skončí a má na týden klid. A když už v té škole sem.. Loni jsem zažil den jen s jedním cvikem. Angličtinou na 11:00. Strašný. Ráno si sice pospíte, ale než se ze školy vrátíte domů jsou dvě odpoledne a vy jste zralí na odpolední spánek. A celý den v prdeli. No, to raděj dva dny full time a zbytek volno.

ZS 2019 – Dva dny na VŠEchno

Mám fakt těžký semestr. Pokud dám všechno a podaří se mi najít dobré téma bakalářky (jakože zatím vůbec netuším, o čem bych chtěl psát), vypadá to relativně klidný letňák. Je to sice daleko, ale podřizuju státnicím všechno. Chci končit tenhle červen, chci hned pokračovat na magistrovi. Na IT magistrovi.

Předvčerem jsem vystřízlivěl ze svého pubertálního snu o kariéře v žurnalistice. Ucházel jsem se o stáž v ČT a při osobním pohovoru zažil jeden z těch odpornejch pocitů “chci se propadnout, chci zemřít, hlavně už nechci být ani minutu v téhle místnost”. Má představa práce ve zpravodajství byla hodně naivní a HR pracovníci mi to hodně rychle vysvětlili. Nevadí. Jedeme dál.

Když jsem z pohovoru přijel domů, vlastně jsem si uvědomil jak strašně mimo v otázce vlastní energie a času jsem byl. Až když jsem si reálně připustil, že pokud tenhle pohovor dopadne dobře, budu od příštího týdne 3 dny v práci od 9-4 a dva dny od 9-6 ve škole, tak jsem pochopil “hele, tohle nemůžeš zvládnout”. Účetnictví, bezpečnost informačních zdrojů, i matika budu žrát dost času. A ty nejsi nadčlověk.

V úterý jsem byl na večeři a pivu s Ondrou. Říkal jsem mu “hele tohle počasí, fakt se divím, že ještě nejsem nemocný”, střih – o tři dny později umírám na bolest v krku. Dokážu si nemoc vsugerovat, nebo jen znám moc dobře své tělo? Na obou možnostech je asi trocha pravdy.

Od pondělí začíná škola i Danovi a Báře, takže zase bude alespoň pár dní plný byt. Jsem zvědav jak rychle tenhle semestr uteče. Svou nezaměstnanost plánuju efektivně využít, zdokonalit se v psaní stránek, dělat školní semestrálky včas snad i začít lépe žít. Na pohovru v ČT jsem si totiž uvědomil, že ačkoli jsou tady lidé, kteří ve dvaceti pracují na part time, dělaj dvě vejšky, stíhaj vztah a navíc zakládají vlastní start-upy, je tady taky pořád docela dost lidí, kteří svůj pracovní/dospělý život začínají až po dokončení magistra. A tak není kam spěchat. Prioritou je škola. Hladem nezemřu a v Seznamu si na pivo vydělám. A kromě dalšího koncertu the 1975 příští únor v Londýně nikam jet neplánuju.

A teď dojíždím do Ostravy, je zamračeno, zima, skoro prší. Ve vlacích svítí žlutá světla, každý vypadá unaveně a smutně. Vrací mě to do zvláštní nostalgie po časích, které možná ani nikdy nebyly. Je to zvláštní.

konec léta

Třicátého srpna. Už dva/tři týdny mluvím všude o tom, jak se těším na déšť, sychravo a zimu. A samozřejmě, když se přiblížil konec léta, začínám brát zpátečku. Minimálně to teplo mi bude chybět. Je otravné se sprchovat 3x denně (protože nesnesu pocit, že jsem zpocený), nicméně chodit ven v tričku a kraťasech miluju. Na tom se nedá nic skazit. Ledvinka, plátěnka. Pár triček, klidně jen bílejch. Paráda. Fakt mě děsí, jak si na podzim zase budu muset vybírat novou budnu a mikiny a kalhoty a ráno nad tím přemýšlet, abych nechodil pořád v jednom. 

S vědomím posledních 18 volných dní také přišel mindset “měl bys okamžitě procestovat celej svět”, což je mimochodem další věc, proti které úspěšně celé prázdniny bojuji.

Musím sebekriticky přiznat, že cestování před dvacítkou byla z velké části masáž vlastního ega. Nenápadně na Instagramu oznámit, že už jsem zase někam letěl. Že pro mě není problém jen tak, sám, už v sedmnácti, odjet tam a tam a dělat to a to. A ještě s větší radostí si pak po dvou pivech říkat, jak nudnej život má tahle spolužačka z gymplu a tenhle kamarád, kteří si story zobrazili jako první. Nebo uznání “ty pořád někam jezdíš, já bych chtěl taky, ale..” Všechny tyhle věci s oslavou 21. narozenin skončily. Občas jsem nasranej, když vidím jak mladší lidi z gymplu přidávaj letní fotky z Alp, Tater, Gdaňsku nebo USA. Sám však cítím, že nejspokojenější jsem, když ležím v Modřanech, na oběd si zajedu do Holešovic, pak si na hoďku sednu na Vyšehradě a večer zajdu na pivo se Štepim na Výstaviště. Kiosek Ferdinand navždy.

Letošní prázdniny utekly šíleně. Víc než to, že jsem nebyl u moře mě štvou sliby, které jsem dal a nesplnil. Přál bych si žít v ideálním světě, kde jde všechno domluvit a kde má každý (včetně mě) pořád volný čas. Život nekončí. 

Kdysi jsem měl depku z představy, že na dalších Colours budu mít o rok víc. S 21 se tahle obava rozplynula. Dokud mi netáhne na třicet, tak asi není třeba se stresovat. 

léto 2019

Mám teď takovou psavou náladu. Prázdniny rychle plynou a já bych chtěl zrekapitulovat, co jsem zatím stihl. Ačkoliv mám pocit, že toho zas tak moc nebylo, od poslední zkoušky ve škole 6.6. uběhly už dva měsíce.

První věcí hned po škole byl 24 hodinový výlet do Londýna. Opět šlo o čistě hudební  akci, v O2 aréně jsem měl možnost vidět Tame Impalu. Skvělý zážitek, skvělý koncert. Pak přišel týden a půl relativně nespoutaného pití a užívání si volnosti. Viděl jsem Maniaka na Stalinu, třetí přednášku Vladimíra o architektuře let 58-89. Začal jsem koukat na geniální seriál The Office. Americkou verzi. Na Kampě jsem viděl novou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Je nádherná!

Pak přišel Metronome, kterému jsem věnoval samostatný článek. Ten stejný víkend k nám do Prahy přijeli kamarádi a šli jsme společně na demošku na Letnou. O den později jsem odjel do Drážďan za spolužákem z gymplu. To město je vlastně hezčí, než jsem čekal. A blízko, dvě hoďky z Prahy. A přitom mentalita lidí je tak jiná.

Týden relaxu v Ostravě, tři dny na chatě u prarodičů. Hodně dílů Office, skoro žádnej chlast. Pak na otočku do Prahy a Pohoda. Úžasný festival, tři noci na dospání se a Colours. Hodně vodky. Pak odpočinout den dva a honem do Prahy. Koncert Nicka Masona, bubeníka z Pink Floyd a konečně uzavření kruhu. Ze všech žijících byl poslední kterého jsem hrát neviděl. Bomba. Další piva na Náplavce. 

Vltava s dětma jako loni. Počasí nám sice tolik nepřálo, ale i tak paráda. Dovolená počesku. Za rok jedem zas, chill na člunu se neomrzí. A pak dva dny na odpočinek a Povaleč. A here I am. 5. srpna, v metru, doma v Praze. Uteklo to, ale na nudu nebyl čas. Skoro ani na odpočinek. Do školy zbývá měsíc a 10 dnů, a já je hodlám využít, jak nejlépe to jen půjde!

Povaleč 2019

Právě jsem si dal 20 minutovou sprchu, umyl si vlasy a sedl na gauč u Báry. Musím napsat tenhle článek hned, dokud jsem plný dojmů. Pak už to nebude tak intenzivní.

Můj první Povaleč, formálně už 14. ročník. Menší festival skvělé hudby, který si pořádá pražská mládež v malé vesnici Valeč, v zámeckém parku, asi 100 km od Prahy směrem na Karlovy Vary. Cesta vlakem s Dejvického nádraží zabere asi 2,5 hodiny, dalších 7 km pak musíte došlapat pěšky. Pokud nemáte auto, nebo si v předprodeji stihnete koupit lístek na PovalečBus. Pak jízda trvá asi hodinu a půl. Vřele doporučuji budoucímu Kryštofovi koupit bus, pěšky je to otrava.

Ale s pěší tůrou je zážitek intenzivnější. Ani já, ani Štěpán, jsme totiž netušili jako moc DIY fetival je. Zhýčkaní Colours jsme byli v šoku z jednoho umyvadla s “užitkovou vodou” v celém areálu, z celkových asi 30 toiek (ačkoli návštěvníků mohlo být 3-5 tisíc) ((třeba ráno to byl fakt velký zážitek)), ze sprch za 50 korun (počtem 2 sprchy pánské, 2 dámské). Byl to opravdový punk. A když člověk překonal první den špíny, zvykl si.

Festival je zadarmo. Doporučené vstupné stojí 350 korun, my dali 400. Nejsme zas tak chudí, ale nejsme ani bohatí. Pivo Kozel 37, Plzeň 48. Malinovka 30 (primární pití). Při příchodu do areálu jsme viděli jak si puberťáci tahnou 6 velkých petek s vodou (v tu chvíli mi přišla směšná představa, že by se v areálu nedala čepovat voda..) Nedala. Poslední den jsem ale zjsitil, že za 25 korun se na baru prodával litr a půl chlazeného Rajecu. Strava klasicky nic moc. Burgery za 130, hranolky stylu fancy fries za 80. Moje tělo mě po všech festivalech a vodách musí nenávidět. Přežil jsem.

Složení návštěvníků je pestré. Od lidí, co snad museli působit v undergroundu, přes dredaře po třicítce, co se přijeli alespoň jednou v roce pořádně vylejt, až po puberťáky, kteří stojí na trase mezi hlavními stagemi a oslovují slibně vypadající jedince “Dobrej, prosímvás neměl byste jednoho tripa?” (real shit bro).

Proč jsme chtěli na tenhle fesťák zavítat my? Kámoše se střední jsme tam (na rozdíl od 98% návštěvníků) potkat nemohli. Tak zaprvé, velmi nás zaujal hudební program. Velký mix žánrů, spoustu kapel, které máme rádi. Vše na jednou místě a za dobré peníze. Zadruhé, touha vyzkoušet malý festival. Myslím, že pro oba to byla velmi zajímavá zkušenost.

Vždycky se snažím si zapsat, koho jsem viděl. Jen velmi rychle. Nejlepší koncerty stálic – Branko’s Bridge, Role a Dukla. Poprvé naživo Stříbrný Rafael, skvělý. Vltava, Houpací koně a DBKL taky fajn.

Shrnuto – bylo to fajn, ale příště jedině autem.

Metronome 2019

Ještě před týdnem mě vlastně nenapadlo, že bych na něj chtěl jít. Ale pak oznámili line up na Pohodě, já zjistil, že Liam Gallagher bude mít pouze hodinový set a tak mě napadlo: jak dlouho asi hraje v Praze? 

Zjištění mé situaci nepomohlo. Bude mít hodinu a půl. Před týdnem měl hodinu a půl v Itálii a zahrál Some Might Say i Champagne Supernovu. Kolik stojí lístek na den? Wow, s ISICem jen 1350. Krom toho – Výstaviště, Stromovka, jednou snad vysněný domov. Léto a teplo, zapadající slunce a Morning Glory. Jít či nejít?

Ve čtvrtek v noci, deset minut před koncem předprodeje, jsem si řekl “šetřím”.

Ráno byla nálada jiná. Zjistil jsem, že na Bazoši je možnost koupit lístek na celej festival za 1300. Ve 3 jsem se sbalil, odjel směr Výstaviště a doufal, že nějaký seženu. Nakonec jsem u vstupu usmlouval cenu 1100.

Festival je opět bezkontaktní, peníze na pásek se daj nahrát kartou online, pokud to člověk udělá, nejen že se vyhne kolonám, ale ještě mu Master Card věnuje 100 zdarma. Krušovice letos opět přepálené za 55, nicméně prvních 5 piv je vlastně za 35, tak no hard feelings. Nicméně oproti loňskému roku se organizátoři rozhodli vracet po skončení festivalu peníze lidem bez jakékoholi poplatku (loni byl poplatek tuším 50 korun, a díky stejně velké záloze na kelímek tak prakticky nebylo možné vyčerpat celou částku, respektive dopil si poslední pivo, vrátil si kelímek, vrátili ti páďo a tys o něj stejně přišel kvůli poplatku. Loni se pak do týdne po skončení festivalu díky stovkám otrávených lidí organizátoři rozhodli od poplatku upustit. Sorry za dlouhou story, ale musí to být kompletní).

Co hudba? V pátek jsem (díky pozdnímu příjezdu) přišel o vystoupení Katarzie. Den předem jsem ji slyšel na koncertě “Zuzana není sama” na Kampě, který slováci z Prahy uspořádaly pro svou novou prezidentku. Škoda, budu si muset pohlídat další příležitost ji vidět. Začal jsem Lenkou Dusilovou na hlavní stagi, pravá umělkyně, předvedla svou one woman show, kde pracuje s loopy a dalšíma krabičkama. Úsměvný byl také její návrat na pódium po skončení setu se slovy “utekla jsem dřív z práce”. Nuceně zahrála ještě jednu píseň.

Také jsem nevynechal vystoupení Lazer Vikinga, který dorostl do dobře znějící kapely. Ne, že by mě jeho strhující performance s kytarou a noťasem nebavily, ale sehraná kapela té hudbě sluší víc. Z Moncheby jsem viděl jen posledních 20 minut, popravdě jsem si předtím nic nezjistil a když končila svým hitem “Rome wasn’t build in a day” byl jsem překvapen. Koncert plný pohody, taková malá pražská Colours chvilka. 

Pražskej výběr byl přesně takový jak jsem ho čekal. Chci na samostatný koncert, pořád to ještě dovedou rozbalit. Na Liama jsem byl ve 4. řadě. Vlastně mě celkem zklamal. Show super, Rock and Roll Star, Morning Glory, Slide Away, Wonderwall, Champagne Supernova. Ale z avizované hodiny a půl hrál jen hodinu deset. Po Liamovi jsem ještě slyšel část vystoupení mladé britské zpěvačky Lauran Hibberd, příjemné. Neurazila a upřímně, její přízvuk bych zvládl v mluveném slovu poslouchat hodiny.

Další den už jen v rychlosti. Přijel jsem pozdě, vypadalo to, že bude pršet. Viděl jsem kousek Anny Calvi – tbh moc mě nenadchla, a s délkou setu si hlavu taky nelámala. Hlas svobody aka projekt stvořený pouze pro tenhle festival, viděl jsem pár zpěvaček (včetně Emmy Smetany či Moniky Načevy) a pak se raděj rychle přesunul na mnohem lepší koncert Branko’s Bridge. Viděl jsem je po 3 a už se pomalu dostávám na jejich vlnu. Nejoblíbenější (a jedinou, kterou znám jménem) Pueblo Blue jsem stihl z půlky. Zajímavostí bylo, že na jejich hudbu bylo v hale víc lidí než na Hlas Svobody, a kousek předemnou trsala i Ester Geislerová. Dál Primal Scream – to vůbec nebylo špatné a Kraftwerk 3D Show (při příchodu dostal každý návštěvník brýle). Co k nim říct. Asi legendy, měl jsem podobné pocity, jako loni z Chemiků. V mém hudebním deníčku odškrtnuto, jednou řeknu svým dětem, že jsem je viděl naživo. Nějaký větší dojem však ve mně nezanechali. Elektro prostě není moje krevní skupina.

Začínám se bát, že si z Metronomu udělám tradici. Nicméně výběr kapel je mnohem lepší než na Votvíráku, takže proč nezahájit léto právě na Výstavišti. Jen potřebuju poznat lidi, co takhle taky uvažují. Chodit na festival sám je naprd.

Druhý rok za mnou

Je to šílený. Je čtvrtek 6.6, právě přešla velká bouřka, já ležím v Modřanech a mám hotovo. Instagram mi ráno připomněl, že loni jsem touhle dobou byl už 4 dny na Pouti a do Santiága zbývalo přesně 200 km.

Letos jsem se potil o týden dýl než loni, a o dva týdny déle než ve čtvrťáku na gymplu. Jako by se ta doba zkracovala a připravovala mne na reálný týden dovolené o prázdninách pracujícího člověka. Zvádl jsem vše, povedlo se mi získat 41 kreditů, což mě dostává do skvělé pozice. Mám za sebou programování v Javě, o kterém jsem měl velké představy (které se ukázaly být liché), XML (které se ukázalo jako v dnešní době už spíš zastaralý systém), další předměty o knihovnictví (kterému se snad nikdy nebudu muset věnovat) a celou angličtinu. A vysokoškolské zápočty z tělocviku.

Deziluze je stejná jako po matuře, ráno jsem dopsal management, za odměnu si koupil boty pak přijel, ulehl a už nevstal. A co zejtra? Co budu dělat zítra? Vlastně ten stres a učení ze zkoušky na zkoušku nebyl tak špatnej.

Slíbil jsem mnoha lidem pivo nebo kafe. Nebo kino nebo koncert, x slibů. Je čas je začít plnit, konečně mám čas. Chci dokoupit dva mikrofony a zavřít se na týden v garáži, třeba z toho něco vyleze. Chci (no ani moc ne) někde začít pracovat. Cvičit a číst.

Ale první je třeba si dát dohromady život. Dát dopořádku byt, pokoj, noťas. Umýt a vymazat kraviny, doplnit ledničku, zase se rozběhat a rozcvičit. Poslední měsíc žiju v nepořádku, hnusném jídle a občasné (a velmi rychlé) opilosti. Další semestr začíná 16.9, letos chci víc než jen promarněné léto.