3. rok na VŠE

Srpen má v sobě kus Září, končí dlouhej letní sen.

Přišel podzim, nevím v čem chodit do školy. Pořád je mi horko, pak zas zima. Chtěl bych víc svetrů, ale nechce se mi je vybírat. Začla škola. První týden byla velká facka. Rozhodl jsem se si všechno narvat do dvou dnů. Je to šílený, člověk si pak dá večer dvě piva a je totálně mimo. Nicméně po dvou týdnech můžu říct, že jsem za ten rozvrh rád. Člověk ví, že ve středu před šestou skončí a má na týden klid. A když už v té škole sem.. Loni jsem zažil den jen s jedním cvikem. Angličtinou na 11:00. Strašný. Ráno si sice pospíte, ale než se ze školy vrátíte domů jsou dvě odpoledne a vy jste zralí na odpolední spánek. A celý den v prdeli. No, to raděj dva dny full time a zbytek volno.

ZS 2019 – Dva dny na VŠEchno

Mám fakt těžký semestr. Pokud dám všechno a podaří se mi najít dobré téma bakalářky (jakože zatím vůbec netuším, o čem bych chtěl psát), vypadá to relativně klidný letňák. Je to sice daleko, ale podřizuju státnicím všechno. Chci končit tenhle červen, chci hned pokračovat na magistrovi. Na IT magistrovi.

Předvčerem jsem vystřízlivěl ze svého pubertálního snu o kariéře v žurnalistice. Ucházel jsem se o stáž v ČT a při osobním pohovoru zažil jeden z těch odpornejch pocitů “chci se propadnout, chci zemřít, hlavně už nechci být ani minutu v téhle místnost”. Má představa práce ve zpravodajství byla hodně naivní a HR pracovníci mi to hodně rychle vysvětlili. Nevadí. Jedeme dál.

Když jsem z pohovoru přijel domů, vlastně jsem si uvědomil jak strašně mimo v otázce vlastní energie a času jsem byl. Až když jsem si reálně připustil, že pokud tenhle pohovor dopadne dobře, budu od příštího týdne 3 dny v práci od 9-4 a dva dny od 9-6 ve škole, tak jsem pochopil “hele, tohle nemůžeš zvládnout”. Účetnictví, bezpečnost informačních zdrojů, i matika budu žrát dost času. A ty nejsi nadčlověk.

V úterý jsem byl na večeři a pivu s Ondrou. Říkal jsem mu “hele tohle počasí, fakt se divím, že ještě nejsem nemocný”, střih – o tři dny později umírám na bolest v krku. Dokážu si nemoc vsugerovat, nebo jen znám moc dobře své tělo? Na obou možnostech je asi trocha pravdy.

Od pondělí začíná škola i Danovi a Báře, takže zase bude alespoň pár dní plný byt. Jsem zvědav jak rychle tenhle semestr uteče. Svou nezaměstnanost plánuju efektivně využít, zdokonalit se v psaní stránek, dělat školní semestrálky včas snad i začít lépe žít. Na pohovru v ČT jsem si totiž uvědomil, že ačkoli jsou tady lidé, kteří ve dvaceti pracují na part time, dělaj dvě vejšky, stíhaj vztah a navíc zakládají vlastní start-upy, je tady taky pořád docela dost lidí, kteří svůj pracovní/dospělý život začínají až po dokončení magistra. A tak není kam spěchat. Prioritou je škola. Hladem nezemřu a v Seznamu si na pivo vydělám. A kromě dalšího koncertu the 1975 příští únor v Londýně nikam jet neplánuju.

A teď dojíždím do Ostravy, je zamračeno, zima, skoro prší. Ve vlacích svítí žlutá světla, každý vypadá unaveně a smutně. Vrací mě to do zvláštní nostalgie po časích, které možná ani nikdy nebyly. Je to zvláštní.

konec léta

Třicátého srpna. Už dva/tři týdny mluvím všude o tom, jak se těším na déšť, sychravo a zimu. A samozřejmě, když se přiblížil konec léta, začínám brát zpátečku. Minimálně to teplo mi bude chybět. Je otravné se sprchovat 3x denně (protože nesnesu pocit, že jsem zpocený), nicméně chodit ven v tričku a kraťasech miluju. Na tom se nedá nic skazit. Ledvinka, plátěnka. Pár triček, klidně jen bílejch. Paráda. Fakt mě děsí, jak si na podzim zase budu muset vybírat novou budnu a mikiny a kalhoty a ráno nad tím přemýšlet, abych nechodil pořád v jednom. 

S vědomím posledních 18 volných dní také přišel mindset “měl bys okamžitě procestovat celej svět”, což je mimochodem další věc, proti které úspěšně celé prázdniny bojuji.

Musím sebekriticky přiznat, že cestování před dvacítkou byla z velké části masáž vlastního ega. Nenápadně na Instagramu oznámit, že už jsem zase někam letěl. Že pro mě není problém jen tak, sám, už v sedmnácti, odjet tam a tam a dělat to a to. A ještě s větší radostí si pak po dvou pivech říkat, jak nudnej život má tahle spolužačka z gymplu a tenhle kamarád, kteří si story zobrazili jako první. Nebo uznání “ty pořád někam jezdíš, já bych chtěl taky, ale..” Všechny tyhle věci s oslavou 21. narozenin skončily. Občas jsem nasranej, když vidím jak mladší lidi z gymplu přidávaj letní fotky z Alp, Tater, Gdaňsku nebo USA. Sám však cítím, že nejspokojenější jsem, když ležím v Modřanech, na oběd si zajedu do Holešovic, pak si na hoďku sednu na Vyšehradě a večer zajdu na pivo se Štepim na Výstaviště. Kiosek Ferdinand navždy.

Letošní prázdniny utekly šíleně. Víc než to, že jsem nebyl u moře mě štvou sliby, které jsem dal a nesplnil. Přál bych si žít v ideálním světě, kde jde všechno domluvit a kde má každý (včetně mě) pořád volný čas. Život nekončí. 

Kdysi jsem měl depku z představy, že na dalších Colours budu mít o rok víc. S 21 se tahle obava rozplynula. Dokud mi netáhne na třicet, tak asi není třeba se stresovat. 

léto 2019

Mám teď takovou psavou náladu. Prázdniny rychle plynou a já bych chtěl zrekapitulovat, co jsem zatím stihl. Ačkoliv mám pocit, že toho zas tak moc nebylo, od poslední zkoušky ve škole 6.6. uběhly už dva měsíce.

První věcí hned po škole byl 24 hodinový výlet do Londýna. Opět šlo o čistě hudební  akci, v O2 aréně jsem měl možnost vidět Tame Impalu. Skvělý zážitek, skvělý koncert. Pak přišel týden a půl relativně nespoutaného pití a užívání si volnosti. Viděl jsem Maniaka na Stalinu, třetí přednášku Vladimíra o architektuře let 58-89. Začal jsem koukat na geniální seriál The Office. Americkou verzi. Na Kampě jsem viděl novou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Je nádherná!

Pak přišel Metronome, kterému jsem věnoval samostatný článek. Ten stejný víkend k nám do Prahy přijeli kamarádi a šli jsme společně na demošku na Letnou. O den později jsem odjel do Drážďan za spolužákem z gymplu. To město je vlastně hezčí, než jsem čekal. A blízko, dvě hoďky z Prahy. A přitom mentalita lidí je tak jiná.

Týden relaxu v Ostravě, tři dny na chatě u prarodičů. Hodně dílů Office, skoro žádnej chlast. Pak na otočku do Prahy a Pohoda. Úžasný festival, tři noci na dospání se a Colours. Hodně vodky. Pak odpočinout den dva a honem do Prahy. Koncert Nicka Masona, bubeníka z Pink Floyd a konečně uzavření kruhu. Ze všech žijících byl poslední kterého jsem hrát neviděl. Bomba. Další piva na Náplavce. 

Vltava s dětma jako loni. Počasí nám sice tolik nepřálo, ale i tak paráda. Dovolená počesku. Za rok jedem zas, chill na člunu se neomrzí. A pak dva dny na odpočinek a Povaleč. A here I am. 5. srpna, v metru, doma v Praze. Uteklo to, ale na nudu nebyl čas. Skoro ani na odpočinek. Do školy zbývá měsíc a 10 dnů, a já je hodlám využít, jak nejlépe to jen půjde!

Povaleč 2019

Právě jsem si dal 20 minutovou sprchu, umyl si vlasy a sedl na gauč u Báry. Musím napsat tenhle článek hned, dokud jsem plný dojmů. Pak už to nebude tak intenzivní.

Můj první Povaleč, formálně už 14. ročník. Menší festival skvělé hudby, který si pořádá pražská mládež v malé vesnici Valeč, v zámeckém parku, asi 100 km od Prahy směrem na Karlovy Vary. Cesta vlakem s Dejvického nádraží zabere asi 2,5 hodiny, dalších 7 km pak musíte došlapat pěšky. Pokud nemáte auto, nebo si v předprodeji stihnete koupit lístek na PovalečBus. Pak jízda trvá asi hodinu a půl. Vřele doporučuji budoucímu Kryštofovi koupit bus, pěšky je to otrava.

Ale s pěší tůrou je zážitek intenzivnější. Ani já, ani Štěpán, jsme totiž netušili jako moc DIY fetival je. Zhýčkaní Colours jsme byli v šoku z jednoho umyvadla s “užitkovou vodou” v celém areálu, z celkových asi 30 toiek (ačkoli návštěvníků mohlo být 3-5 tisíc) ((třeba ráno to byl fakt velký zážitek)), ze sprch za 50 korun (počtem 2 sprchy pánské, 2 dámské). Byl to opravdový punk. A když člověk překonal první den špíny, zvykl si.

Festival je zadarmo. Doporučené vstupné stojí 350 korun, my dali 400. Nejsme zas tak chudí, ale nejsme ani bohatí. Pivo Kozel 37, Plzeň 48. Malinovka 30 (primární pití). Při příchodu do areálu jsme viděli jak si puberťáci tahnou 6 velkých petek s vodou (v tu chvíli mi přišla směšná představa, že by se v areálu nedala čepovat voda..) Nedala. Poslední den jsem ale zjsitil, že za 25 korun se na baru prodával litr a půl chlazeného Rajecu. Strava klasicky nic moc. Burgery za 130, hranolky stylu fancy fries za 80. Moje tělo mě po všech festivalech a vodách musí nenávidět. Přežil jsem.

Složení návštěvníků je pestré. Od lidí, co snad museli působit v undergroundu, přes dredaře po třicítce, co se přijeli alespoň jednou v roce pořádně vylejt, až po puberťáky, kteří stojí na trase mezi hlavními stagemi a oslovují slibně vypadající jedince “Dobrej, prosímvás neměl byste jednoho tripa?” (real shit bro).

Proč jsme chtěli na tenhle fesťák zavítat my? Kámoše se střední jsme tam (na rozdíl od 98% návštěvníků) potkat nemohli. Tak zaprvé, velmi nás zaujal hudební program. Velký mix žánrů, spoustu kapel, které máme rádi. Vše na jednou místě a za dobré peníze. Zadruhé, touha vyzkoušet malý festival. Myslím, že pro oba to byla velmi zajímavá zkušenost.

Vždycky se snažím si zapsat, koho jsem viděl. Jen velmi rychle. Nejlepší koncerty stálic – Branko’s Bridge, Role a Dukla. Poprvé naživo Stříbrný Rafael, skvělý. Vltava, Houpací koně a DBKL taky fajn.

Shrnuto – bylo to fajn, ale příště jedině autem.

Metronome 2019

Ještě před týdnem mě vlastně nenapadlo, že bych na něj chtěl jít. Ale pak oznámili line up na Pohodě, já zjistil, že Liam Gallagher bude mít pouze hodinový set a tak mě napadlo: jak dlouho asi hraje v Praze? 

Zjištění mé situaci nepomohlo. Bude mít hodinu a půl. Před týdnem měl hodinu a půl v Itálii a zahrál Some Might Say i Champagne Supernovu. Kolik stojí lístek na den? Wow, s ISICem jen 1350. Krom toho – Výstaviště, Stromovka, jednou snad vysněný domov. Léto a teplo, zapadající slunce a Morning Glory. Jít či nejít?

Ve čtvrtek v noci, deset minut před koncem předprodeje, jsem si řekl “šetřím”.

Ráno byla nálada jiná. Zjistil jsem, že na Bazoši je možnost koupit lístek na celej festival za 1300. Ve 3 jsem se sbalil, odjel směr Výstaviště a doufal, že nějaký seženu. Nakonec jsem u vstupu usmlouval cenu 1100.

Festival je opět bezkontaktní, peníze na pásek se daj nahrát kartou online, pokud to člověk udělá, nejen že se vyhne kolonám, ale ještě mu Master Card věnuje 100 zdarma. Krušovice letos opět přepálené za 55, nicméně prvních 5 piv je vlastně za 35, tak no hard feelings. Nicméně oproti loňskému roku se organizátoři rozhodli vracet po skončení festivalu peníze lidem bez jakékoholi poplatku (loni byl poplatek tuším 50 korun, a díky stejně velké záloze na kelímek tak prakticky nebylo možné vyčerpat celou částku, respektive dopil si poslední pivo, vrátil si kelímek, vrátili ti páďo a tys o něj stejně přišel kvůli poplatku. Loni se pak do týdne po skončení festivalu díky stovkám otrávených lidí organizátoři rozhodli od poplatku upustit. Sorry za dlouhou story, ale musí to být kompletní).

Co hudba? V pátek jsem (díky pozdnímu příjezdu) přišel o vystoupení Katarzie. Den předem jsem ji slyšel na koncertě “Zuzana není sama” na Kampě, který slováci z Prahy uspořádaly pro svou novou prezidentku. Škoda, budu si muset pohlídat další příležitost ji vidět. Začal jsem Lenkou Dusilovou na hlavní stagi, pravá umělkyně, předvedla svou one woman show, kde pracuje s loopy a dalšíma krabičkama. Úsměvný byl také její návrat na pódium po skončení setu se slovy “utekla jsem dřív z práce”. Nuceně zahrála ještě jednu píseň.

Také jsem nevynechal vystoupení Lazer Vikinga, který dorostl do dobře znějící kapely. Ne, že by mě jeho strhující performance s kytarou a noťasem nebavily, ale sehraná kapela té hudbě sluší víc. Z Moncheby jsem viděl jen posledních 20 minut, popravdě jsem si předtím nic nezjistil a když končila svým hitem “Rome wasn’t build in a day” byl jsem překvapen. Koncert plný pohody, taková malá pražská Colours chvilka. 

Pražskej výběr byl přesně takový jak jsem ho čekal. Chci na samostatný koncert, pořád to ještě dovedou rozbalit. Na Liama jsem byl ve 4. řadě. Vlastně mě celkem zklamal. Show super, Rock and Roll Star, Morning Glory, Slide Away, Wonderwall, Champagne Supernova. Ale z avizované hodiny a půl hrál jen hodinu deset. Po Liamovi jsem ještě slyšel část vystoupení mladé britské zpěvačky Lauran Hibberd, příjemné. Neurazila a upřímně, její přízvuk bych zvládl v mluveném slovu poslouchat hodiny.

Další den už jen v rychlosti. Přijel jsem pozdě, vypadalo to, že bude pršet. Viděl jsem kousek Anny Calvi – tbh moc mě nenadchla, a s délkou setu si hlavu taky nelámala. Hlas svobody aka projekt stvořený pouze pro tenhle festival, viděl jsem pár zpěvaček (včetně Emmy Smetany či Moniky Načevy) a pak se raděj rychle přesunul na mnohem lepší koncert Branko’s Bridge. Viděl jsem je po 3 a už se pomalu dostávám na jejich vlnu. Nejoblíbenější (a jedinou, kterou znám jménem) Pueblo Blue jsem stihl z půlky. Zajímavostí bylo, že na jejich hudbu bylo v hale víc lidí než na Hlas Svobody, a kousek předemnou trsala i Ester Geislerová. Dál Primal Scream – to vůbec nebylo špatné a Kraftwerk 3D Show (při příchodu dostal každý návštěvník brýle). Co k nim říct. Asi legendy, měl jsem podobné pocity, jako loni z Chemiků. V mém hudebním deníčku odškrtnuto, jednou řeknu svým dětem, že jsem je viděl naživo. Nějaký větší dojem však ve mně nezanechali. Elektro prostě není moje krevní skupina.

Začínám se bát, že si z Metronomu udělám tradici. Nicméně výběr kapel je mnohem lepší než na Votvíráku, takže proč nezahájit léto právě na Výstavišti. Jen potřebuju poznat lidi, co takhle taky uvažují. Chodit na festival sám je naprd.

Druhý rok za mnou

Je to šílený. Je čtvrtek 6.6, právě přešla velká bouřka, já ležím v Modřanech a mám hotovo. Instagram mi ráno připomněl, že loni jsem touhle dobou byl už 4 dny na Pouti a do Santiága zbývalo přesně 200 km.

Letos jsem se potil o týden dýl než loni, a o dva týdny déle než ve čtvrťáku na gymplu. Jako by se ta doba zkracovala a připravovala mne na reálný týden dovolené o prázdninách pracujícího člověka. Zvádl jsem vše, povedlo se mi získat 41 kreditů, což mě dostává do skvělé pozice. Mám za sebou programování v Javě, o kterém jsem měl velké představy (které se ukázaly být liché), XML (které se ukázalo jako v dnešní době už spíš zastaralý systém), další předměty o knihovnictví (kterému se snad nikdy nebudu muset věnovat) a celou angličtinu. A vysokoškolské zápočty z tělocviku.

Deziluze je stejná jako po matuře, ráno jsem dopsal management, za odměnu si koupil boty pak přijel, ulehl a už nevstal. A co zejtra? Co budu dělat zítra? Vlastně ten stres a učení ze zkoušky na zkoušku nebyl tak špatnej.

Slíbil jsem mnoha lidem pivo nebo kafe. Nebo kino nebo koncert, x slibů. Je čas je začít plnit, konečně mám čas. Chci dokoupit dva mikrofony a zavřít se na týden v garáži, třeba z toho něco vyleze. Chci (no ani moc ne) někde začít pracovat. Cvičit a číst.

Ale první je třeba si dát dohromady život. Dát dopořádku byt, pokoj, noťas. Umýt a vymazat kraviny, doplnit ledničku, zase se rozběhat a rozcvičit. Poslední měsíc žiju v nepořádku, hnusném jídle a občasné (a velmi rychlé) opilosti. Další semestr začíná 16.9, letos chci víc než jen promarněné léto.

Duben 2019 – začátek

Právě skončil 8. týden 4. semestru VŠ. Za rok o této době budu skoro dokončovat bakalářku. Snad. Pokud vše půjde podle plánu. Zatím netuším o čem by měla být. Náš obor je tak obecný, že může být “o čemkoli”. Parádní. Pokud se tedy umíte rozhodovat nebo máte o něco enormní zájem.

Pro nás nerozhodné je tenhle obor jen dalším gymplem, který sice studujem pro titul, ale přitom nevíme, co z nás bude. Jestli vůbec něco.

Poslední dobou přemýšlím nad létem. Touhle dobou už jsem měl vždycky plány. Letos nic. Colours a Pohoda. Dva týdny z x. Chtěl bych práci v oboru, klidně být v Praze. Snažím se přijít na to, co se ve mně změnilo. 

Už mě moc nebaví hrát na bicí. Pochybuju o sobě, o schopnosti něco složit. Necvičím, už moc dobře nehraju. Koupil jsem si sice pad, ale pravidelný trénink je spíš sen. 

Čím víc se blíží zkouškové, tím víc se cítím unavený. Topím se v prokrastinaci, snažím se uspokoji přání všech, co nejvíc spát, dělat školu. A nedělám nic. Spíš jen tak hledím do noťasu, polehávám, pospávám, pak jdu na 3 piva, spím tvrdě a zase znovu. Občas cvičím a běhám. Světlé momenty tmy. 

Opravdovou radost mi dělají knížky. Knížky, které mě nejvíc baví objednávat a nést domů. Poprvé prolistovat, pak uložit, aby se nezaprášily. A pak si říkat “zítra si dám večer sprchu a budu si číst”. Dnes ne, tak snad zítra.

Začínaj se mi líbit sneakers, začínaj se mi líbit divné songy, věci o kterých jsem byl schopen skálopevně tvrdit “tohle Kryštof nikdy nebude mít rád”. A koukej. Tepláky, pruhované mikiny.

Je pátek a já sedím v Modřanech u řeky a piju pivo. Slunce zapadá za mraky, je zataženo. Co 10 minut kousek odmne projede přívoz. Nahoře na stezce lidé běhaj, jezdí na bruslích, na kole. Poslouchám Good at falling od Amber Bain. 

No, to by tak asi stačilo. Můj dnešní půlhodinový tok myšlenek je u konce.

Březen 2019

Je pátek, po dvou týdnech v Praze jedu domů. Popravdě se ani moc netěším. Klidně bych dojel domů, na hoďku se natáhl a pak jel na 4 Brežňáky na Žižkov. Musím se sám podívat, kdy jsem tady psal naposled. Na konci ledna. Dlouho tomu. Pokusím se to zase trochu uspořádat.

Život. Život jde dobře, začíná jaro, už je celkem teplo. Zvykl jsem si na Prahu, ani nevíte jak moc. Je pořád stejně hezká. Poslední týdny se snažím dělat všechno naplno. Probíhá Jeden svět, objevil jsem díky němu nové kino – Ponrepo. Za kilo si člověk koupí členství a na filmy pak chodí za 40. Těžký arťáky, paráda. Poprvé jsem taky navštívil klub Chapeau Rouge. Spolu s Vojtou (z gymplu) jsme viděli SWMRS. Kapelu z Oaklandu, na kterou jsem loni jel do Polska. 10/10

Naučil jsem se pít kafe. Učím se ho i vychutnat. Jednou jsem tak procházel Albertem a zjistil, že kapsle do našeho kávovaru na bytě jsou v akci. A tak jsem si je koupil. Nikdy jsem nevěřil, že na mě kofein jakkoli zabírá. Nicméně, jakmile příjdu ze školy (kolem 2-3 hodin odpoledne) mám šílenou krizi, usínám při čemkoli, je to peklo. A právě tenhle stav mi kafe pomáhá překonat (sice se vrátí kolem 6-7 večer, pokud zrovna nejsem venku, ale s tím už se dá vydržet. Alespoň večer rychle usnu). Není to nic světoborného, kdekdo pije kafe po obědě, ale chci tady mít zmínku, kdy se tenhle zvyk rozjel u mne.

Uvědomil jsem, s částečným ovlivněním piva a Štěpána, že v životě nejde dělat jen věci s vidinou zisku. Proto už dva týdny zkoušíme v pronajaté zkušebně na Kačerově. Kdo ví, třeba osud Vesen není zcela zpečetěn. Zároveň jsem si řekl, že peníze přece nemusím utrácet jen v hospodách. A jal jsem se kupovat knížky. Díky pořadům Adam Gebriana a přednáškám Vladimíra 518 jsem objevil jisté zalíbení v umění, architektuře a urbanismu. S velkou, ale velkou radostí jsem si domů donesl knihy Nádech výdech, Praha brutálně krásná a Neony a světla reklam. Všechny tři knihy jsou nádherné a tak před spaním jen ležím a čtu. (2x se to skutečně stalo, trying more)

Škola, hm. Zrovna končí 5. týden. Nejvíc mě baví řízení projektů, v podstatě lekce managerského řízení IT projektů. Líbí se mi na tom propojení řízení akce – vlastně dost podobné jako hudební večery, plesy a IT. Velká odpovědnost, nutno mít u lidí důvěru, ale fakt zajímavá práce. Poptávka je velká, junior project manager má na Jobs asi 100 pracovních příležitostí. Ajina nic moc. XML, digitální knihovny, obchodní informace, management pro informatiky (strášně obecnej), Web 2.0 – žádné hitparády, ale propadáky taky ne. Prostě držíme jednu linku. Jako celý ten rok a půl předtím. Z 60 původně přijatých je nás teď 32.

Jakým směrem se budu dál ubírat? A co prázdniny? Touhle dobou jsem měl vždycky plány. Letos ne. Chci na vodu, chci na Pohodu, Colours, možná s lidma do Jugošky. Chci být v Praze a někde pracovat, večer chodit na koncerty, přednášky, letní kina. Cestovat v pravém smyslu slova, či ještě stopem, pěšky nebo lowcastově, to se mi už nechce. NY a Island jsou nad mé možnosti, a to ostatní, co jsem chtěl, jsem už viděl.

Asi před hodinou jsem si koupil lístek na Nicka Masona do Lucerny. Tak už to budu mít komplet. Všechny Pink Floydy. Sice odděleně, ale co.. Když to nejde jinak. Chci znovu na the 1975. A koukal jsem, že na pár fesťáků vyjela Tame Impala. Na začátku června hrají v Paříži, tak to možná hecnu. Jinak žádné velké sny nemám.

Za měsíc jsou tu maturity, tedy moje skvělé video bude zase aktuální. Uvažuju, že bych zase začal natáčet. Koupil jsem si i Gorilla pod. Ale nechci ať to jsou sračky, sám kromě diskuzí a hudby na yt skoro nekoukám. Jediným důvodem, proč to zase obnovit je sobecká potřeba zaznamenávat sám sebe. Dívat se na to za pár let, stejně jako to dělám teď se starýma. Pak je ještě důležitější, aby to nebyly pitomosti.

Uvidím. Dám zase vědět.

Konec 3. semestru

Skončil 3. semestr. Je pátek večer, jedu vlakem domů. Prahu opouštím naštvaný, zklamaný a hlavně unavený. Z 34 kreditů jsem splnil 28. Matika nevyšla, opět. Zkoušce jsem nedal tolik času, kolik jsem měl. Minulý víkend jsem se sestřenkou letěl na koncert do Londýna. Místo učení. Bylo to nezodpovědné, zároveň toho ani trochu nelituji. Jediné, co je mi líto je ztracený čas. Poslední 4 dny skoro nespím, a nedělám nic jiného než, že se učím. A příští semestr, respektive až si zase zkusím zapsat matematiku, to budu dělat znova. Tolik ztraceného času.

Jinak jsem s výsledky spokojen. Dal jsem statistiku i finance podniku, což jsou předměty, které se před zkouškou samotnou jevily jako velké oříšky. Webovky mě nakonec přece jen něco naučily. Mám základ javascriptu, teď už musím pokračovat sám. Statistika vlastně taky byla dost zajímavý předmět. Zápis nového semestru začal, budu chtít předměty za celkem 41 kreditů – pokud je dostanu a následně i dokončím, dostanu se na 126 – doporučený stav školou je po 4 semestrech 130 kreditů. Takže snad v pohodě.

Do Prahy se nějakou chvíli nechci vrátit. Toužím po absolutním klidu, nejlíp u prarodičů v Jeseníkách. Chci jen ležet, číst, poslouchat hudbu a nic nedělat. (mimochodem můj plán se v pondělí sbalit a odjet je už teď nereálný – kvůli zkouškám nemám hotovou měsíční práci pro Seznam, takže minimálně do 30. 1. si ani nemůžu dovolit odjet někam, kde nebude internet.)
Londýn byl klasicky velmi insiprativní. A koncert famozní. Kam se 1975 podařilo dotáhnou vizuál je šílené. Nové písničky šlapou, z těch starých se jim daří dělat skvělý výběr. Moc se mi taky líbí, že grafika starých písní použitá při I Like When You Sleep turné je jen updatovaná. You je stále song s černou a fialovou, falling for you černé s bílou. Pale Waves jako předkapela taky moc dobrý. Když jsme je viděli minule v Karlíně, ještě byli dost nejistí. Teď už se to lepší. Největším zadostiučiněním pro mě bylo, když mi ráno po koncertě sestřenka řekla “tyvole, odedneška jezdíme při každém turné alespoň na jeden koncert do Londýna”. Pochopila, čím jsou UK koncerty jiné. A mimochodem, letěli jsme jen s batůžkem a letenky koupili spolu s lístky už v září – 330 Kč jedena. Jeden letištní transport z centra na Stansted – 10 liber (= 290 korun). Nechápu.

No, teď už jen klid. Jsem unavený, potřebuju odpočinout. Tak se mějte.

Rok 2018

Je to tady, jsou přesně 4 odpoledne 31. 12. 2018.
Já nevím, co dřív do školy. A tak jsem se rozhodl, že raděj zkusím udělat lehkou bilanci.

V porovnání s 2017 byl rok 2018 horší. Ani nevím proč. Když si teď projíždím v hlavě vzpomínky, taky toho bylo dost.. Ale už to nebyla ta nekonečná a bezmyšlenkovitá párty, jako tehdy v maturitním roce.

Nejdřív něco k hudbě: Navštívil jsem pár festivalů. Nejvíc mi utkvěl v paměti asi Sziget. I když jen na jeden den, byl to vážně jiný zážitek, ve srovnání s tak známou atmosférou Colours of Ostrava. Ty byly mimochodem letos celkem slabé. Na koho si vzpomenu? Ezra, Mig 21, Cigs after sex.. Byl tam ještě někdo? Februaři a Places. Yellow Days a ano, Aurora. I z pohledu nějaké velké párty, nic moc. Asi stárnu. K dalším, teď již samostatným koncertům. Po 3 letech, co je znám jsem konečně viděl SWMRS (v březnu se vrací, Chapeau Rogue, can`t wait), spolu s tátou jsme jeli (dokonce 2x) na U2, viděl jsem Arctic Monkeys v Londýnské O2 (ta hala je fascinující, AM také). Za největší zklamání považuju odřeknutí koncertu London Grammar na Colours. Za největší objev roku považuju album britské “bývalé modelky” Mariky Hackman – I’m not your man. Písně jako My Lover Cindy nebo Eastbound Train sjíždím pořád. A né jen kvůli melodii. Zároveň se mi konečně podařilo proniknout do česky zpívajících kapel – Dukla, Role, Good times only, a vlastně i z jiného soudku Kapitán Demo či Mutanti Hledaj Východisko (mimochodem, tenhle rok jsme byli na 4 Pražských shows a rozhodně nepřestaneme chodit ani v roce 2019).

Něco k cestování: Gosh, poslední tři měsíce tvrdím lidem, že už jsem z cestování unavený. Že už mě nebaví jíst housky a chodit všude pěšky, spát v hostelích s 20 lidma a pít vodu z veřejných pítek (protože na víc nejsou peníze). Že chci jezdit jako turista, né jako backpacker. A přitom jsem včera sám sebe přistihl při hledání levných letenek, jakožto odměnu za hotové zkoušky na konci ledna. Letošní rok byl ve znamení Camina. Pouť do Santiaga naplnila má očekávání a já vážně uvažuju, že příští rok půjdu znova. Bez plánování. Stejně potřebujete jen letenku do Porta a 150 eur na jídlo a noclceh. Navštívil jsem také Budapešť a Varšavu. Obě města mě překvapila, jsou krásná. Athény v lednu byly perfektní – ale byla zima (duben bude lepší). Brighton a Londýn, mé nejoblíběnější města pro výlet na začátku září. I s Danem se daly přežít. Kréta, byli jsme na konci září, kratší dny, ale moře pořád příjemné. No a Berlín. Ten mi ani letos k srdci nepřirostl. Nevím, čím to je.. Israel, I mean come on, jak někdo nemůže mít rád Israel. 25°C na konci listopadu, láska.

Chci něco v novém roce změnit? Chci potkávat víc nových lidí, být otevřenější. Chci víc pracovat a míň času jen uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se to.. Chápem. Chci si dál dělat, co mě zrovna napadne. Jezdit na koncerty, vracet se opilý večerní tramvají s pocitem “miluju svůj život”. Chci míň přemýšlet nad tím, jak mě vidí ostatní. Chci se vysrat na sociální sítě. Chci zažít alespoň stejné množství šťastných momentů, jako tenle rok.

A především chci být šťastný. Sám se sebou a s životem jaký žiju.
Užíjte si Silvestra, a přeji každému ten nejlepší rok 2019.