Jsem bakalář!

Zdá se to být neuvěřitelné, ale tři roky utekly jako voda a já jsem přes veškerou lenost, která mě během korony trápila dopsal bakalářku, obhájil ji a úspěšně složil státní zkoušku. Učil jsem se relativně dlouho, nicméně kamarád, kterému měl stačit týden to opakuje v srpnu (takže žádné výčitky nemám). Zkušenost to byla zajímává. Přirovnal bych to k maturitě. Velké očekávání, velký strach a přitom pohoda.

Jak probíhaj státnice

Nevím jak je to na jiných školách. Na FISu VŠE musíte mít tři dny před státní zkouškou zapsány všechny předměty studijního plánu. Obhajoba i státnice probíhají najednou, člověk dostane časový rozvrh, kdy přesně se má dostavit. Na každého studenta měla porota 40 minut. Vím, že aplikovaná informatika měla 45, jak je to jinde nemám zdání. Přišel jsem, vytáhl jsem si dvě otázky (z 52 celkem) a šel si sednout na potítko. Vytáhl jsem si protokol IP a přenos pošty v Internetu. Technické témata (god bless, strašně jsem nechtěl žádnou otázku z digitálních knihoven či informačního managementu. Za prvé si myslím, že jsou v souboru, ze kterého se všichni učili vypracovány špatně/nekompletně a za druhé je mi jasný, že páni docenti by lpěli na každém slovíčku. U protokolů šel popisovat obecný princip.

Obajoba

Posudek oponenta byl velmi kritický. Navrhoval mi 3. Je to člověk, který má bohatou zkušenost s internetem, s tvorbou webů, snažil jsem se tedy připravit si pádné argumenty, proč jsem postupoval zrovna takhle. Den předem jsem se dozvěděl, že tam možná vůbec nebude. A nebyl. Byla tam pouze tříčlenná porota. Jeden profesor si četl na Aktuálně, druhý koukal do kelímku s kafem, třetí byl můj vedoucí. Odprezentoval jsem práci, on mi poděkoval, všechny chyby z posudku vzal částečně na sebe a navrhl dvojku. Hotovo. Mimochodem mi hlavou během prezentace probleskla šílená myšlenka říct totální blbost, jestli docenti alespoň zvednou hlavu. Ale to by byl moc velký risk. Otázky žádné nebyly, pokračoval jsem tedy směle ke státní zkoušce.

Státnice

Po prezentaci před plátnem jsem byl vyzván k usednutí v lavici. Vyberte si, kterou otázkou chcete začít. Nejprve jsem mluvil o IP protokolu, IPV4, hlavičkách, jak funguje síť, jak funguje router, hub a switch, jak funguje distribuce adres. Pak o mailu. SMTP, IMAP, POP3, MTA vlastně cokoli mě v tu chvíli napadlo. Zkoušel mě víceméně zástupce technických předmětů na VŠE. Poslední jeho otázkou bylo vysvětlení MIME v mailu, jak funguje posílání obrázků či zvuků. To jsem nepopsal dostatečně přesně takže opět za 2.

Gratulujem, hezké léto

A šlo se. Hotovo. Příjmačky na magistra za týden. Pršelo. Jel jsem domů, dvě hoďky jsem spal. Pak jsme šli na pivo. Dal jsem dvě, a tři cuba libre s che guevarou (toho jsem naposled pil v 16ti při oslavě prváku gymplu ve Velké Polomi). No, docela mě to po tom celodenním stresu a žádném jídle sundalo. Ale titul mám. Tak teď ještě dva roky vydržet.

Jak jsem přišel o slepé střevo

Byl březen, Českem se šířil koronavirus a já se neplánovaně octl ve FN Ostrava. Se zánětem slepého střeva. Kdo by to byl čekal.

Jak to začalo?

Ve středu jsem se probudil bolestí. Ve 4:40. Bolelo mě břicho, v pravo pod pupíkem. Podbřišek. Myslel jsem si, hele, zajdeš si na záchod a bude po bolesti. Zašel jsem. Moc to nepomohlo. Ale alespoň jsem ještě usl. V devět jsem snědl dva kousky bábovky. To se ještě dalo ležet se skrčenýma nohama. O pár hodin později už byla jakákoli poloha nepohodlná. Břicho nepříjemně bolelo stále na tom stejném místě, jen pravý podbřišek. Na internetu se dočtete, že slepák je “když zmáčkenete vpravo, ale bolí to vlevo” blbost. “Často malátné stavy a zvracení” blbost – já teda zvracel až před branami nemocnice (a částečně za to mohla rychlá jízda táty). Odpoledne jsem už netušil, co dělat. Pojedeme do nemocnice. Ještě jsem stihl sprchu.

Co s sebou?

Nikdy jsem nebyl v nemocnici. Jen na alergologii a na ortopedii. Ale nikdy na dýl než 3 hoďky a jeden rentgen. Najednou jsem stál s taškou s pyžamem, ručníkem a kartáčkem před recepcí akutního příjmu a čekal na vyšetření. Popravdě jsem už věděl, že to musí být něco vážného, bylo mi celý den hůř a hůř a představa, že pojedu domů to “zaspat” byla šílená. Nejdříve krev, pak sono a pak doktor. Ukrajinec. Jak je teď ta super povinnost nosit roušku, tak jsem mu skoro nerozuměl. Akutní zánět, půjdete s námi. Pa, mami. Napíšu zítra.

V pět venku, v sedm sono, v devět sál

Byl to šílený fofr. V 8 jsem byl “ubytován”. Tady máš žiletku, ohol si břicho. Tady máš andílka a punčochy, to si obleč. Počkej na anestezioložku (slovenka, mladá, milá, krásná – když uspávat, tak jedině na FN Ostrava!), počkej na doktora. “No máte tam zánět, tak to vyoperujem. Laparo, to máte tři dírky.” Teď hned? “Jasně, do rána byste to přežil, ale proč čekat?”

A pak to jelo. Odvezli mě, stihl jsem se slovenky zeptat, jestli fakt usnu a lup. Hustý. Náhlá únava a všechno mimo. Hodinu jsem pak ležel někde na JIP, kde jsem dvakrát sestře říkal, ať mi sundaj tu věc nad pupíkem, že to bolí. Jen se smála. Bodejť, máš tam díru po laparu, ta sundat nejde. Někdy po jedenácté jsem už byl zpátky na pokoji. “Napít se můžete až ráno”.

Den 0

První den po operaci nazval doktor jako den nula. Bylo mi líp, bolely spíš ty 3 rány. Celý den jsem pil jen čaj. Večer jsem se poprvé odvážil vstát. Sestřička měla strach, abych nespadl. Snažila se mě podpírat. Musím říct, že sestřičky jsou pravé dělnice nemocnic. Všechna čest. Jste skvělé a úžasné! Na večeři jsem dostal pár piškotů.

Další den byl veselejší. Na snídani sladký rohlík a bílá káva. Tu věc jsem nepil od školy. Doteď si pamatuju na ty škraloupy, co se po časem dělaly na hladině. Fuj. Se zdejším čajem nemám problém, ale ta káva byl fakt hnus. Ráno jsem zvládl i rychlou sprchu. Ohnout se dost bolí. Na oběd zeleninová polévka a rybí filé s kaší. Malinká porce. Svačina byla skvělá – jablečná přesnídávka. No a večeře – veka s tvrdým sýrem a máslíčkem. Moc dobrý. V posteli už můžu ležet jakkoli. Při chůzi si pořád připadám dost slabý.

No a dnešek. Je sobota. Ráno mi brali krev, a prej uvidíme podle výsledků. Nikdo mi nic neřekl, ale vzhledem k tomu, že jsou tři odpoledne, tak asi domů ještě nejdu. Na oběd polívka z červené řepy a rýže s kuřecím. Chápu, že tady dědovi nechutnalo. Snažím se být milý, nic nehaním. Sestřičky jsou hodné. Každý den tu někdo uklízí. Je to možná i tím výjimečným stavem, co teď panuje. Od včerejška nemocnice testuje rychlotesty koronu.

Co dál?

Vlastně sám nevím, jestli jsem tu ve větším bezpečí nebo je to riziko. Ležet celý den je nuda. Zároveň je to vlastně příjemné. Nosí vám jídlo, starají se o vás. Pustit by mě měli snad zítra. V papírech, co jsem podepsal při přijetí, jsem se dočetl, že dieta bude trvat alespoň dva týdny, sportovat můžu až po šesti. Ale co. Zdraví je přednější. A navíc, kdo ví jak to dopadne s virem. Třeba se do Prahy dostanu až na státnice.

březen a korona


Žijeme v šílené době. Ještě před měsícem si to nikdo nedokázal představit. Kde jen začít, aby to i po letech dávalo smysl? Začneme nejprve virem, pak mnou a pak tím, kde teď jsem.

Koronavir v Česku

Už od ledna se v médiích psalo o novém typu koronaviru – COVID 19, který se rozšířil v čínském městě Wuchan. Klasicky to tutlali tutlali, až se to rozšířilo do celého světa. A na začátku března vir přišel i do ČR. Pamatuju si, že jsem zrovna seděl v pendolinu do Prahy, byla neděle, něco kolem tří. Blikla notifikace Deníku N – tři lidé nakažení. Hustý. Ale co bude dál si nikdo pořádně nedokázal představit. Startoval zrovna Jeden svět, sám jsem na třech projekcích byl. 9. března jsem dokonce navštívil koncert brooklynských DIIV v Meetfactory. Skvělý koncert. Atmosféra v buse domů byla trochu děsivější. Na twitteru jsem se dočetl, že Itálie vyhlásila karanténu – nikdo nikam, žádné školy, práce. Zároveň začala ve facebookových skupinách VŠE kolovat informace, že škola je do středy zavřená kvůli studentce, která před týdnem chodila do školy, a nyní je pozitivní. Do středy se škola vydezinfikuje, a pokračujem dál.

Rychlé změny

Další ráno jsem se probudil do jiného světa. Premiér Babiš oznámil okamžité uzavření všech škol. Následovala povinná karanténa pro lidi, kteří se vrátí z rizikových oblastí. Potom zákaz cestování, uzavření republiky. Povinnost nosit roušku. Omezení cestování – pouze do práce, a na nákup. A kdo ví, co ještě příjde? V současnosti máme 906 pozitivních, a číslo každým dnem roste. Je to trochu jako v apokalyptickém filmu. A zároveň si nikdo moc neumí představit, co bude dál. Ruší se akce, festivaly. ČZU oznámila, že počítá s tím, že se do školy studenti tenhle semestr už nepodívají. Šílený.

Dobrovolná karanténa na vesnici

Já osobně jsem z Prahy odjel hned druhý den po uzavření školy. Trochu jsem se bál, aby ČD nezrušily vlaky. (mimochodem teď když to píšu, tak zrovna zrušily všechny spoje Pendolina.) Odjel jsem domů na vesnici. O den později zakázali provoz hospod po 8. hodině večerní – takže jsem spolu s Adel, Pavlem, Danem a Bárou vyrazili naposled popít. Další den nařízení změnili na kompletní uzavření barů a restaurací. No, a já zůstal doma s našima. Ti naštěstí dostali home office. Život jakoby se zastavoval.

Co bude dál?

Poslední semestr bakaláře

Je to tady. Člověk nechápe jak to letí. Sotva jsem psal o prvním týdnu na VŠE. Víceméně jsem se právě probudil. A teď bych měl začít svůj 6. semestr na vysoké škole – můj poslední semestr bakalářského studia na FISu VŠE.

Nejhorší zkouškové skončilo

Od 3. ledna, kdy jsem odjel do Prahy uběhlo dost času. Ale já ho vůbec nevnímal. Učení, zkouška, učení, zkouška, Ponrepo, zkouška, pivo.

Bylo toho strašně moc. Ale zvládl jsem to. A tak mě tento semestr čekají 4 předměty – Sémiotika Médií, Psychologie, Teorie a Praxe Týmové práce a Personalistika. Celý čtvrtek s pauzou na oběd a večeři plus pátek ráno. Bohužel se nevyhnu Jižnímu Městu. Ale čas na psaní bakalářské práce a učení na státnice bych měl mít dostatek.

Rozvrh mého posledního semestru

Popravdě jsem se té bakalářce začal věnovat už minulý týden a jsem z toho nesvůj. Má to být vědecká práce, a já nevím jestli umím psát vědecké texty. Státnice mě taky děsí. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Státnice probíhají od 15. do 24. 6. Od 19. pak na Rock For People v Hradci hrají Green day a the 1975. A já už vidím, že půjdu v pondělí po festivalu. To bude ještě legrace. Mimochodem si pořád nemůžu zvyknout, že v metru vídám plakáty s velkým nápisem mých oblíbených kapel, které zahrají na stejném festivalu, den po sobě a ještě v Česku.

Dost o škole

V Ponrepu jsem viděl tři hezké filmy. Všichni dobří rodáci (4/5), Ďábelské líbánky a maďarský film Otec. Během učení byl večer v kině a s jedním pivem na chuť učiněný zázrak. Plánuju v tom pokračovat i v únoru. Taky jsem se dostal k Netflixu. Viděl jsem zatím obě série Sex Education a You. Můžu všem doporučit. Sice zabijete hodně volného času, ale já tohle prostě potřeboval. Zároveň jsem během zkoušek začal poslouchat podcasty. Doporučuju OffSeason, Stárnoucí mileniálové nebo U kulatého stolu.

Začal jsem cvičit, začal jsem jíst víc různorodě – číná, indické, italské. Seru na fastfoody, raděj si připlatím za lepší. Skoro jsem nepil, ale to bylo především školou. Nikdy jsem se ještě neučil tak, jako na zkoušku z matiky.

A začínám taky pomalu přemýšlet, co v létě. A co po létě. Jasně, podám si přihlášky na magisterské studium, nicméně pořád ve mně hlodá potřeba zažít nějaké dobrodružství. Vyjet na pár měsíců pryč. Dělat někde v kavárně. Ještě trochu oddálit dospělost a zodpovědnost. Protože kdy jindy, než teď?

Marika Hackman

Psal se rok 2018 a já náhodou našel na instagramu holku od the Japanese House. Byl jsem zrovna na Svinově, v tramvaji, otevřel jsem spotify a pustil si její album I’m not your man. Postupně jsem si ho celé naposlouchal. Bohužel, album vyšlo v roce 2017 a tak i malá evropská tour už byla pryč. Marika téměř nekoncertovala.

Nové album, nová tour

Letos v létě vydala novou desku – Any Human Friend. A přišla tour. Nejdřív to vypadalo, že budu muset opět letět do Británie, ale naštěstí přišla i evropská část. Jen velmi malinká – Amsterdam, Brusel, Hamburg, Berlin, Kolín, Paříž. Jedu do Berlína, to je jasný. 18 eur za lístek. 700 za bus z Prahy.

Koncert byl vyprodaný. Privatclub je malinké místo blízko centra. Kapacita odhaduju tak 150 lidí. Jako předkapela zahrála Art School Girlfriend. Strašně krásná týpka, taky angličanka. Hrála jen na strata a zpívala. Zbytek si pouštěla z Macu. Došlo mi jak hloupé je myslet si, že potřebuješ složité aranže a hlouposti. Nejdůležitější je mít charisma, a hrát před lidma. Jsou to tracky, jakých je na spotify milion – ale já si teď stejně raděj místo random playlistu pustím její EP.

Marika začla hrát v 9. Koncert trval hoďku dvacet. Byl skvělý. Začla sama s kytarou, pak se přidala kapela. Zahráli především skladby z nového alba. Těžko se vyjadřuje jaké to bylo. Prostě jsem se skvěle bavil, odcházel jsem s úsměvem na tváři. Být starší a žít v Londýně, pozvu bubenici na kafe. Když jsem sledoval pódiovou komunikaci kapely, chtěl jsem tam stát s nimi. Být jejich kamarád. Musí to být strašně fajn lidé. Vrcholem večera byla písnička Last Christmas, kdy se na podium vrátila i ASGirlfriend. Dvě hodiny pozitivní energie. Po těch týdnech školy to byla radost, co jsem potřeboval. Mimochodem, dal jsem si jedno “velké” 0,4 pivo a jednu Colu (klasicky doplnit cukry). Před jedenáctou jsem pak z klubu odešel. Asi by byla šance si udělat fotku, ale já jsem na to moc stydlivej. A chtěl jsem si už lehnout.

Hostel jsem sehnal za 290 korun. Byl asi 10 minut klidnou chůzí od klubu. Spal jsem na pokoji pro 8 lidí, bylo nás tam 5. Jeden Ind vstal kolem 4 ráno, otevřel v posteli noťas a začal pracovat. V 7 pak přišel týpek, co spal na patrovce nademnou. Pravděpodobně technař. Svlíkl se, lehl a spal. A jakmile mi zvonil budík začal chrápat. Za ty prachy paráda.

Dojmy z třetí návštěvy Berlína

Poprvé musím říct, že jsem byl nadšený z Berlína. I když jsem byl v hipsterské čvrti (jak mi později prozradil Štěpán), a cestou domů mi asi 10 černochů nabízelo drogy, něják se mi to město zalíbilo. Je relativně blízko Česku, zároveň je obrovské, rostoucí a vlastně mi příjde strašně cool mluvit někde anglicky. Uvědomuju si, že 24 hodin v cizím městě není nic. Nadchla mě spíš ta představa žít chvíli někde venku, kde nikoho neznáš. A spoléháš se jen na sebe.

No, příště jedu znova. Věřím, že se v létě dostanu na nějaký festival, kde bude. Po minulém albu jela turné jako předkapela Alt-J. Třeba jí zase někdo pozve. I’m not where you are musí slyšet znovu.

prosinec 2019

Tak je to tady, výuka v mém 5. semestru končí. Právě sedím v autobuse do Berlína. Sedím sám, je tu zásuvka, hodně místa. Jedeme na čas. Palec nahoru, moje první zkušenost s Flixbusem na mezistátní lince.  (mimochodem, flix má nejlepší ceny v mobilní apce, a pokud projdete pár mezinárodních cestovatelských fór, dá se vždycky najít nějaký kupón – já našel 10% dolů. Případně lze využít Tipli, kde maj 4,7%)

Jedu na jeden koncert, kterému se chci věnovat podrobněji v článku Marika Hackman 2019

letošní podzim

Tenhle podzim byl vpravdě zvláštní. Byl jsem skoro každý víkend doma v Ostravě. Umíral mi děda, byla to strašně zvláštní zkušenost pozorovat, jak je na tom každý týden hůř a hůř a nemít možnost s tím cokoli udělat. V tu dobu jsem často uvažoval nad tím, že žít jako samotář může být fajn, ale umírat sám je pěkně nanic.

Ale dost o smutných věcech. V posledních několika týdnech, kdy jsem kromě učení a spánku prakticky nic nedělal, se mi povedlo zažít pár skutečně příjemných věcí. A ačkoli jsou to naprosté maličkosti, já se je nikdy nenaučil  dělat. Všechno se to vlastně váže na mou chorobnou šetřivost.

radosti běžného týdne

Tak zaprvé. Jít na pivo nemusí znamenat sedět v hospodě, kopat jedno za druhé a maximálně to zajíst brambůrky. On si to totiž člověk může umět udělat hezký – dá si jídlo, místo dvanáctek si dá desítky, víc pokecá než popije, a klidně jede v 9 domů.

Stejně tak jako zajít si nahoře na Hlaváku do kavárny, dát si scher a cappuccino a prostě si to čekání užije. Na konci dnes jsou to stejně jen peníze, a ty si do hrobu nevezmem. A že někde ušetřím dvě kila mi s hypotékou na 5 mega stejně nepomůže.

Za druhé, dodal jsem si odvahu jít objevovat nové místa. Měl jsem poslední týden strašnou chuť na burger. Ale žádný fast food, normální mleté maso, ručně uplácané, zelenina, slaninka, chápem se. A zjistil jsem, že naproti McD v Quadriu (teď se začínám cítit trapně, že spoustu lidí jen převrátí oči, jak objevuju Ameriku v roce 2019) je Delmart, kde (mimojiné) takove burgery dělaj. A není to žádná šílenost. Za stejné prachy jako stojí menu v Mekáči si dáte hovězí burger. Za trochu víc pak celé menu s colou a s brambory v rozmarýnu. Nechápu, že jsem tam nešel dřív. Jejich styl objednávek, kdyz si vezmete listeček s kodem, a oni na něj všechno nahrají + vlastní prostor pro konzumaci jídla na mne asi působily dojmem pravděpodobně moc drahého místa. Něco na tom možná je. Ale proč si ten život neužít?

Ve škole se mi podařilo konečně vyjednat téma bakalářky. Téma SEO, metadata, aktuální trendy. Čeká mě fakt náročné zkouškové, ale věřím, že to k něčemu bude. Pokud vše zvládnu, budu mít půl roku na přípravu na státnice a samotnou bakalářku. To by mohlo být fajn. Navíc to téma snad nebude úplná otrava.

podzim 2019

Člověk míní, život mění. Letošní podzim jsem si představoval úplně jinak, chtěl jsem být pořád v Praze, chtěl jsem pracovat, víc žít. Všechno zase posouvám na neurčito. Stále dělám dvě brigády pro Seznam, stále zvládám zaplatit nutnosti a občas odhodit i něco bokem. Momentálně přebytky posílám na kryptoměny (asi 3 roky po tom, co se z nich stal trend. lepší pozdě, než ještě později.)

Už skoro nepiju. Nevím, jestli jsem to psal už minule, ale fakt jsem se ustálil na jednom pivu týdně. Tedy, večeru v hospodě. Ale nedám víc jak tři kousky. Za říjen mám nejmíň piv za celý rok 2019. Přesné číslo si radši nechám pro sebe. Cítím, že jsem dospělejší. Poměr opilost vs. kocovina jsem začal řešit už dřív, nyní přemýšlím i nad kvalitou spánku. Po pár pivech rychle usnete, ale spánek není tak kvalitní. Snažím se zlepšovat stravu, jíst a pít lépe. Snažím se cvičit. Tělo mi dává najevo, že to potřebuje. Občas je mi špatně, a málo kdy mám na něco vyloženě chuť. Skoro už nejím sladké, jen ta Pepsi mi pořád zůstala. Ale tu zase krotím hlavou. Snažím se chodit pravidelně spát před půlnocí a vstávat v 8. V menze se snažím vybírat hlavou, ne očima.

Škola je zoufalá, 7. týden, motivace není. Bakalářka taky ne, jen vedoucího práce jsem už sehnal. Téma stále nemám přesně definováno. Občas ztrácím motivaci. Ale pokračovat budu a nakonec to dodělám. Otázkou je, co pak.

Ale ten chlast, musím o tom napsat víc. Strašně mě to sere. Sere mě pivo, je to tak prosranej čas. Jo, dřív jsem si říkal, že je to skvělý, že je to vlastně socializace. Ano je, ale víc to škodí. Ráno je mi blbě, jsem nevyspalý bez energie. Marním čas, místo toho, abych dělal něco rozumného. Po třech pivech blábolím, píšu lidem sračky, jsem protivný a hnusný. Všechno je v tu chvíli možné, svět je krásný, ale jen než člověk usne. Ráno se vzbudí a je akorát smutný, že je všechno pořád stejné. Ale řešením není jít večer znova na pivo a blábolit zase jaké všechno bude, a jak už jsme vlastně milionáři. Řešením je něco skutečně dělat. Přestat vést silácké řeči jak by vlastně všechno šlo, kdyby se mi trochu chtělo.

Je třeba přestat řešit sračky. Dávat energii na věci, které se nedají změnit je k ničemu. Proto už tak nečtu zprávy, seru na twitter. Co s tím? Proč mám být nasraný, že Zeman řekl tohle a 30% volí pořád Babiše. Stejně s tím nic neudělám.

Trošku deprese co? Ale ono se to zase uklidní.

3. rok na VŠE

Srpen má v sobě kus Září, končí dlouhej letní sen.

Přišel podzim, nevím v čem chodit do školy. Pořád je mi horko, pak zas zima. Chtěl bych víc svetrů, ale nechce se mi je vybírat. Začla škola. První týden byla velká facka. Rozhodl jsem se si všechno narvat do dvou dnů. Je to šílený, člověk si pak dá večer dvě piva a je totálně mimo. Nicméně po dvou týdnech můžu říct, že jsem za ten rozvrh rád. Člověk ví, že ve středu před šestou skončí a má na týden klid. A když už v té škole sem.. Loni jsem zažil den jen s jedním cvikem. Angličtinou na 11:00. Strašný. Ráno si sice pospíte, ale než se ze školy vrátíte domů jsou dvě odpoledne a vy jste zralí na odpolední spánek. A celý den v prdeli. No, to raděj dva dny full time a zbytek volno.

ZS 2019 – Dva dny na VŠEchno

Mám fakt těžký semestr. Pokud dám všechno a podaří se mi najít dobré téma bakalářky (jakože zatím vůbec netuším, o čem bych chtěl psát), vypadá to relativně klidný letňák. Je to sice daleko, ale podřizuju státnicím všechno. Chci končit tenhle červen, chci hned pokračovat na magistrovi. Na IT magistrovi.

Předvčerem jsem vystřízlivěl ze svého pubertálního snu o kariéře v žurnalistice. Ucházel jsem se o stáž v ČT a při osobním pohovoru zažil jeden z těch odpornejch pocitů “chci se propadnout, chci zemřít, hlavně už nechci být ani minutu v téhle místnost”. Má představa práce ve zpravodajství byla hodně naivní a HR pracovníci mi to hodně rychle vysvětlili. Nevadí. Jedeme dál.

Když jsem z pohovoru přijel domů, vlastně jsem si uvědomil jak strašně mimo v otázce vlastní energie a času jsem byl. Až když jsem si reálně připustil, že pokud tenhle pohovor dopadne dobře, budu od příštího týdne 3 dny v práci od 9-4 a dva dny od 9-6 ve škole, tak jsem pochopil “hele, tohle nemůžeš zvládnout”. Účetnictví, bezpečnost informačních zdrojů, i matika budu žrát dost času. A ty nejsi nadčlověk.

V úterý jsem byl na večeři a pivu s Ondrou. Říkal jsem mu “hele tohle počasí, fakt se divím, že ještě nejsem nemocný”, střih – o tři dny později umírám na bolest v krku. Dokážu si nemoc vsugerovat, nebo jen znám moc dobře své tělo? Na obou možnostech je asi trocha pravdy.

Od pondělí začíná škola i Danovi a Báře, takže zase bude alespoň pár dní plný byt. Jsem zvědav jak rychle tenhle semestr uteče. Svou nezaměstnanost plánuju efektivně využít, zdokonalit se v psaní stránek, dělat školní semestrálky včas snad i začít lépe žít. Na pohovru v ČT jsem si totiž uvědomil, že ačkoli jsou tady lidé, kteří ve dvaceti pracují na part time, dělaj dvě vejšky, stíhaj vztah a navíc zakládají vlastní start-upy, je tady taky pořád docela dost lidí, kteří svůj pracovní/dospělý život začínají až po dokončení magistra. A tak není kam spěchat. Prioritou je škola. Hladem nezemřu a v Seznamu si na pivo vydělám. A kromě dalšího koncertu the 1975 příští únor v Londýně nikam jet neplánuju.

A teď dojíždím do Ostravy, je zamračeno, zima, skoro prší. Ve vlacích svítí žlutá světla, každý vypadá unaveně a smutně. Vrací mě to do zvláštní nostalgie po časích, které možná ani nikdy nebyly. Je to zvláštní.

konec léta

Třicátého srpna. Už dva/tři týdny mluvím všude o tom, jak se těším na déšť, sychravo a zimu. A samozřejmě, když se přiblížil konec léta, začínám brát zpátečku. Minimálně to teplo mi bude chybět. Je otravné se sprchovat 3x denně (protože nesnesu pocit, že jsem zpocený), nicméně chodit ven v tričku a kraťasech miluju. Na tom se nedá nic skazit. Ledvinka, plátěnka. Pár triček, klidně jen bílejch. Paráda. Fakt mě děsí, jak si na podzim zase budu muset vybírat novou budnu a mikiny a kalhoty a ráno nad tím přemýšlet, abych nechodil pořád v jednom. 

S vědomím posledních 18 volných dní také přišel mindset “měl bys okamžitě procestovat celej svět”, což je mimochodem další věc, proti které úspěšně celé prázdniny bojuji.

Musím sebekriticky přiznat, že cestování před dvacítkou byla z velké části masáž vlastního ega. Nenápadně na Instagramu oznámit, že už jsem zase někam letěl. Že pro mě není problém jen tak, sám, už v sedmnácti, odjet tam a tam a dělat to a to. A ještě s větší radostí si pak po dvou pivech říkat, jak nudnej život má tahle spolužačka z gymplu a tenhle kamarád, kteří si story zobrazili jako první. Nebo uznání “ty pořád někam jezdíš, já bych chtěl taky, ale..” Všechny tyhle věci s oslavou 21. narozenin skončily. Občas jsem nasranej, když vidím jak mladší lidi z gymplu přidávaj letní fotky z Alp, Tater, Gdaňsku nebo USA. Sám však cítím, že nejspokojenější jsem, když ležím v Modřanech, na oběd si zajedu do Holešovic, pak si na hoďku sednu na Vyšehradě a večer zajdu na pivo se Štepim na Výstaviště. Kiosek Ferdinand navždy.

Letošní prázdniny utekly šíleně. Víc než to, že jsem nebyl u moře mě štvou sliby, které jsem dal a nesplnil. Přál bych si žít v ideálním světě, kde jde všechno domluvit a kde má každý (včetně mě) pořád volný čas. Život nekončí. 

Kdysi jsem měl depku z představy, že na dalších Colours budu mít o rok víc. S 21 se tahle obava rozplynula. Dokud mi netáhne na třicet, tak asi není třeba se stresovat. 

léto 2019

Mám teď takovou psavou náladu. Prázdniny rychle plynou a já bych chtěl zrekapitulovat, co jsem zatím stihl. Ačkoliv mám pocit, že toho zas tak moc nebylo, od poslední zkoušky ve škole 6.6. uběhly už dva měsíce.

První věcí hned po škole byl 24 hodinový výlet do Londýna. Opět šlo o čistě hudební  akci, v O2 aréně jsem měl možnost vidět Tame Impalu. Skvělý zážitek, skvělý koncert. Pak přišel týden a půl relativně nespoutaného pití a užívání si volnosti. Viděl jsem Maniaka na Stalinu, třetí přednášku Vladimíra o architektuře let 58-89. Začal jsem koukat na geniální seriál The Office. Americkou verzi. Na Kampě jsem viděl novou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Je nádherná!

Pak přišel Metronome, kterému jsem věnoval samostatný článek. Ten stejný víkend k nám do Prahy přijeli kamarádi a šli jsme společně na demošku na Letnou. O den později jsem odjel do Drážďan za spolužákem z gymplu. To město je vlastně hezčí, než jsem čekal. A blízko, dvě hoďky z Prahy. A přitom mentalita lidí je tak jiná.

Týden relaxu v Ostravě, tři dny na chatě u prarodičů. Hodně dílů Office, skoro žádnej chlast. Pak na otočku do Prahy a Pohoda. Úžasný festival, tři noci na dospání se a Colours. Hodně vodky. Pak odpočinout den dva a honem do Prahy. Koncert Nicka Masona, bubeníka z Pink Floyd a konečně uzavření kruhu. Ze všech žijících byl poslední kterého jsem hrát neviděl. Bomba. Další piva na Náplavce. 

Vltava s dětma jako loni. Počasí nám sice tolik nepřálo, ale i tak paráda. Dovolená počesku. Za rok jedem zas, chill na člunu se neomrzí. A pak dva dny na odpočinek a Povaleč. A here I am. 5. srpna, v metru, doma v Praze. Uteklo to, ale na nudu nebyl čas. Skoro ani na odpočinek. Do školy zbývá měsíc a 10 dnů, a já je hodlám využít, jak nejlépe to jen půjde!