Jak uspořádat ples?

Rozhodl jsem se sepsat článek, kdyby se snad mezi mými čtenáři našel blázen, jenž by se chtěl pustit do orgnizace studentského plesu či jakékoli jiné společenské události. Pokusím se vám nyní předat veškeré své know-how, které jsem nabyl po uspořádání dvou, dovolím si říct, úspěšných klubových akcích pro studenty středních škol a také jednoho plesu.
Na začátku veškerého uvažování je třeba si odpovědět na několik důležitých otázek. Upřímně vám řeknu, že ať budou odpovědi jakékoli, pokud máte opravdu silnou chuť a motivaci akci uspořádat, uděláte ji tak jako tak.

Je zde poptávka po akci? – pokud pořádáte tradiční ples nebo budete navazovat na tradici, máte z části vyhráno. Pokud budete pořádat první ročník, neklaďte si zbytečně vysoké cíle – vyvarujete se zbytečnému pocitu vyhoření a prohry.

Kolik reálně může přijít lidí? – váš cíl bude naplněný sál/klub. Vypočítejte si poctivě, kolik lidí je třeba proto, aby se celá akce zaplatila. Pokud je mezi počtem reálných lidí a lidí pro nulové náklady rozdíl 10-20 vykašlete se nato. Fakt, vyděláte hovno a ještě nebudete spát, kvůli pocitu “něco jsem určitě udělal špatně a dneska v noci příjdu na to co”. Ideální je si vypočítat nejmenší možné náklady. Domluvit lidi za co nejnižší peníze a v případě úspěchu jim přidat. Pozor, v tomhle bodu musíte zabít skrblíka v sobě. Pokud děláte akci jednou a naposled, s lidma co znáte jen kvůli práci – ok. Pokud je jakýkoli, byť malinký předpoklad, že jejich služby ještě budete potřebovat, přihoď te jim nějakou tu stovku.
Znáte alespoň někoho, kdo vám pomůže? – další hrozně důležitá věc. Jasně, každý občas děláme něco poprvé. Pokud ale budete na vše sami, pořádně to promyslete, budou to velké nervy.

Okay, nebudu vám tady popisovat jak udělat jednoduchou akci v klubu. To se skutečně zvládnout dá i s minimem času a zkušenstí. Jak je to ale s plesem?
Předně. Co všechno budeme muset zařídit? Here we go:

  • Potřebujeme prostor. Pokud si vyberete sál s restaurací, ušetříte za catering. Doporučuji. Ale bude to stát o fous víc. My si vybrali tradičně klub Garage. Moc pěkné místo se sálem pro 400 lidí (dá se navýšit otevřením restaurace pro 200 dalších osob). Protože ani já, ani mé společnice neumíme pořádně vyjednávat, stála nás celá záležitost pronájmu sálu asi 40.000 Kč.
  • Potřebujeme šatnu. My měli ples skoro vyprodaný, takže jsme kývli na nabídku Garage. 4.000 Kč. Pokud najdete dvě kamarádky (2x 19-4 * 100/hodina), koupíte dostatek lístků + kolíčků na prádlo, dostanete se na částku kolem 2.200 Kč. Nám už se prostě nikdo hledat nechtěl. A tak jsme si ty zbývající necelé dva tisíce nechali pustit žilou.
  • Potřebujete kapelu. Plesové kapely nejsou levná záležitost. My využili jednu školní, ve které sám hraju (3.000 Kč) a pak jednu, řekněme poloprofi. Ti stálo 4.500 Kč. Získali jsme ale 2 hodiny živé hudby, kterou spoustu lidí ocenilo. Pokud vaše školní kapela ještě nehraje úplně podle vašich představ, doporučuji nechat jí vystupovat až v pokročilejším stádiu noci. Lidé budou šťastní, že vidí své kamarády hrát na pódiu, a bude jim fuk jak a co slyší. Alkohol vám v tomhle hraje do karet.
  • Zvukař. Je super, že máte kapely. Jenže on je nikdo neuslyší. Ptejte se svých kapel. Je třeba zvukaře sehnat po známostech. Ten náš stál 2.500 Kč jen díky dobrým vztahům. Mimochodem, sluší se říci, že nám Garage nabídla svého (spolu s obrovskýma bednama, na které hrají kapely z celé republiky) a se skvělým mixpultem. Když jsem mu řekl, kolik máme živé hudby, odvětil – viděl bych to tak 12 bez daně. 15.000 s daní. No pěkně děkuju 🙂
  • Fotograf. Další peklo. Lidi chcou mít památku. A zapomeňte na kamaráda, co včera dostal zrcadlovku. Ples je totiž pro mnoho lidí jako svatba. Chcou mít perfektní vzpomínku v minimálně 150 podobách, a na rozmazané a neostré fotky není čas. Holky sehnaly strejdu. 3.000 pryč.
  • Fotokoutek. Jéje, ti se vám budou nabízet sami. Diskutujte o ceně! Fotokoutek si vydělá sám na sebe tiskem fotek na místě. Neuvěříte kolik lidí si v opilosti nechá fotky vytisknout. Náš stál 1.500. Víc bych ani nedal.

Tož, tady bych toho pro dnešek nechal. Je toho mnohem víc, vrátím se k tomu zase příště.

Tagged ,

Fingers Up! 2016

Už je tomu téměř 3/4 roku, co jsem se zúčastnil festivalu Fingers Up! O jeho existenci jsem neměl nejmenší tušení, až v zimě 2015 mě můj spolužák, a skvělý kamarád nakopl myšlenkou, že je tady levný festival, který není daleko od Ostravy, a na který si můžem udělat výlet. A to především, protože jsme nikdy na žádném festivalu nebyli (myšleno mimo ty Ostravské). Lístek stál asi 7 stovek i s campem. Stan jsem dostal na Vánoce. Nevím, co mě to napadlo za debilní ideu chtít velký stan pro dva. Úplně zbytečné kila navíc. Náší partu tvořila kromě mě a Vojty také Zuzka – Vojtova tehdejší přítelkyně, se kterou jsem zažil x akcí v Ostravě v průběhu celého třeťáku.

Fingers up – v roce 2016 proběhl jeho 6. ročník. V roce 2015 byla headlinerem MØ, letos se chopili role milovaní Tatabojs. Mohelnice se nachází asi 20 minut vlakem z Olomouce, tedy cca hodinu a půl z Ostravy. Festival se koná v Moravian campu, jehož součástí je i bazén, do kterého máte samozřejmě přístup. Když jsme do Mohlenice dorazili, dali jsme si pochop přes celé město – pěšky je to z nádraží asi půlhodiny chůze. Ve městě je Pizzerka (pizza tak 5/10 – vesnice no..), Penny Market (jel jsem pernamentně malé plechovky Pepsi) a Tesco. Před vstupem do Campu nám prohlídli batohy, pokud však všechno schováte pečlivě na spodek, nikdo to řešit nebude.

Oběd jsem řešil v pátek doma. V sobotu jsem si zašel do milé malé restaurace. Řekl bych, že v celé Mohelnici jsou tak 2-3, takže tam bylo narváno. Počkal jsem si. Nicméně odměnou mi byl skvělý steak s opékanýma bramborama. Alkohol, když už se bavíme o jídle a pití, byl na místě relativně drahý. Panák stál kolem 60-70 korun a Cuba Libre kilo. Pivo – Budvar (podle mě nic moc) stál 40. My to vyřešili šalamounsky, každý večer si koupili v Tescu Rum, který byl ve slevě a velkou Colu. Cestou jsme popili (jde se přes super park, kde jsou sochy, na kterých jsme sedali) a pojedli pizzu. Co zbylo jsme přehodili přes plot, jeden z nás rychle prošel kontrolou a věci chytal. Punk no.

Co se týče kapel, bylo toho k vidění spoustu. Vypíšu jen ty, které jsem viděl. Klara (alias projekt Kláry Vytiskové – páru, se kterým jsem se na fesťák vydal se zrovna nelíbila, ale tak co už) PSH (Vladimir!), VR/Nobody (Na Colours jsem je pak nestihl, to mě moc mrzí), No Distance Paradise (Když jsem byl na podzim 2015 na Tatabojs v klubu Alfa, dělali předkapelu, docela v klidu. Jen mi vadilo, že se zpěvák asi moc zhlédl ve svých vzorech z Glastonbury a před 200 lidma zkoušel dělat show pro 50.000 lidí. A v Česku. Chápete. Spíš pohledy “Co to sakra dělá?!”) Swim Deep (Anglická kapela. První řada. 6/10, musel bych si to prostě víc naposlouchat). No, a samozřejmě tata bojs!

Fingers Up byl skvělý začátek minulého léta. Jsem moc rád, že mě Vojta přesvědčil. Letos Fingers pravděpodobně nestihnu, vrátil bych se v neděli a hned ráno vyrážel do Hradce na Rock For People. Kdyby se ale čirou náhodou našlo zase několik kamarádů, co by mě do toho natáhli, vlastně bych se vůbec nezlobil.

Tagged , ,

Kam chci na Vejšku?

Nevim.

Já fakt nevím. A čím je to blíž, tím hůř se kvůli tomu citím. Před lety bych to veděl zcela přesně. Vždycky jsem chtěl přece být Inženýr, jako taťka. A nejlíp informatik – protože to letí, práce je dost a počítače mě přece vždycky bavily.

No, tahle představa ve mně žila do září 2015. V dubnu toho roku jsme zpečetil svou budoucnost a na všeobecném gymnáziu si vybral semináře matika, fyzika a ikt (prostě informatika). Po první hodině matematického semináře jsem pochopil, že to není nic pro mne. Ne, že by se to snad nedalo překonat, jen se znám, a veděl jsem, že jednodušší cesta je to pravé.

Hned další ráno jsem šel plakat (obrazně) na kobereček vedení školy, a vyjednal si změnu. Seminář z Ikt mi kvůli malému počtu lidí zůstal, dějepis nahradil matiku a zsv fyziku. No, nějak jsem cítil, že alespoň ten gympl bych tedy dodělat mohl. (Joho, teďka si tak jistý nejsem, sorry jako)

Co pak? Podle rodičů jsem s gymplem nikdo, moc nevěřím, že s výškou to bude jiné, ale tak ok. Asi to něco chce. Rád bych do Prahy. Nejen kvůli Polky. Kvůli novému začátku, počtu možností a změně všedního prostředí. Kdo ví, třeba se za rok vrátím zpět. Prý má Praha tendence omrzet.

Proč nechci zůstat v Ostravě? Mí rodiče to nechápu. Nějak cítím, že mě změna prostředí může posunout dál. Krom toho hlavní argument “chudé dítě v Praze, bohaté v Ostravě” už neplatí. Nerad bych, aby to vypadalo, že si jakkoli stěžuji. Jde jen o to, že bohatý má v dnešní době úplně jiný význam, než kdysi. Mám spolužáky, co denně do školy jezdí SUVčkem rodičů.

Bez urážky, můj život by se s největší pravděpodobností nezměnil ani o píď, od toho současného. Dál bych jezdil všude MHDčkem, zatímco mí (vesničtí) kamarádi jezdí všude auty, já si ho vybrečel jednou do měsíce na cestu maximálně pro Jolu na nádraží, dál bych jedl KFCčka a polivky z pytliku, protože vařit neumim a chodil do stejných hospod, pít stejná piva, utrácet peníze rodičů.

Tahle představa mě neláká. Je čas poznat, jak se vydělávají peníze prací, co nechce dělat nikdo, krom studentíků, co potřebujou na nájem. Ještě to není konečné, ještě nejsem přijat, ani nemám maturitu. Možná toho budu i litovat. Každopadně zatím je můj pohled takový.

Green Day 2017

Jak jsem tady psal, že si plním sny – tak tak skutečně činím.

Je tomu přesně týden, co jsem se spolu se svými nejlepšími kamarády Vojtou a Danem zúčastnil koncertu Green Day. Koncertu vymodleného, vysněného. Když tady byli Green Day naposled, bylo mi asi 11. Poslouchal jsem je asi rok. Hráli na Výstavišti. Moje máma mi tehdy řekla “Neboj, ještě přijedou. A to už na ně pojedeš sám..” trvalo to posranejch 7 let, ale stalo se to.

Když koncert v září oznámili, byl jsem zrovna se školou v Praze. Vyslal jsem tedy pro lístky tátu. Musel jsem mít tištěný. Vybral jsem lístek před podium. Koncert byl v Tipsport aréně, což je relativně malá hala, takže bylo jasné, že Golden nebude moc velký. Lístky se vyprodaly za 8 minut. Koncert byl pořádán v rámci evropského turné kapely k desce Revolution radio (která je btw supr).

Tož, koncert jsme pojali jako výlet do Prahy. Ubytování jsme měli zajištěné u nejmilejšího Ondřeje, kamaráda z let dětských, přesněji táborových. Super velký pokoj, tři postele, hned u metra Černý Most. Já do hlavního města přijel už v pátek dopoledne – měl jsem příjmačky na DAMU. Večer jsme šli do Kina Lucerna na film LaLaLand – který překvapil – 80%, pak si dali víno a já přespal jednu noc na kolejích na Jižáku. V sobotu odpoledne přijel Dan.  Vydali jsme se do DOXu, neboli Centra současného umění na vskutku dechberoucí výstavu Tomkiho Němce HAVEL. Přátele, výstava je prodloužená do 13.3. – pokud můžete, zajeďte si do Holešovic! Určitě neuděláte chybu!

Večer přijel Vojta. Spolu s panem domácím jsme se vydali vstříc pražským hospodám. Plzeň za 42,- nebyla zrovna bugetovka, takže jsme dali dvě a šli. Díky bohu Globus má dlouhou otvíračku. Džus s 42 nás vyšel každého na 40 korun! Lidovka! Tak jsme alespoň probrali všechna důležitá témata a spokojeně šli spát. Neděle byla náročnější. Povedlo se nám opusit Čerňák asi kolem půl druhé. V palládiu jsme si dali Gyros, koupili suché rohlíky a pití a vyrazili vstříc mrazu. Bylo asi -5. Před halou už spoustu lidí bylo. I před bránou pro Golden. Pořádatelská agentura však hrubě podcenila situaci, lidé se mačkali a mnoho hňupů nás i předběhlo. Na charmmusic bacha. Co jsem našel, přivezli Green day už v roce 2010, ale od té doby moc akcí neudělali. No každopádně jsem do Goldnu nedostal látkový náramek (jako zbytek Evropy), ale jen zelený papírový. Ugh. Předkapelou byli The Interrupters – bubeník, kytarista i basák vypadali jak bratři. (hm.. googlim a oni to jsou bratři) Zpěvačka zpívala dobře, ale až na jednu skladbu, mi všechny přišly úplně stejné.

Green Day začli přesně ve 20:00. Už deset minut předem hráli z repráků skladby od Queen – Bohemian Rhapsody. Poté přibehl Drunk Bunny, který za zvuku Blitzkrieg bomb nabudil všechny přítomné. Poté zmizel a při The Good, the Bad and the Ugly naběhli na pódium Green Day. Byla to senzace. Začali písni Know Your Enemy. Billie řval, ať se (kurva) všichni na tribuně okamžitě postaví, my ve předu jsme skákali od první chvíle. Mimochodem na poslední refrén byl vytáhnut fanoušek! Tak rychlé to na koncertech Green Day je. Mimochodem, skákal přesně tam, kde jsme stáli my. Přežili jsme bez újmy. Následovaly nové písně Bang Bang a Revolution Radio. Všichni se dobře bavili. První pyro. Nebudu psát všechny písničky. Co však stojí za zmínku je – že ačkoliv někdo dostal oficální setlist, písně nesedí. Billie se rozhodl nehrát Burnout a Christie Road a vyměnil je za J.A.R., Waiting a především Going to Pasalaqua! (mimochodem to všechno jsou písničky, které Dan absolutně nemohl znát. ten se těšil jen na Boulevard, Holiday a Basket Case.) Celkově zaznělo 29 skladeb – což na některých zastávkách neodehráli. Celá show končila novou věcí Forever now, přídavkem American Idiot a Jesus of Suburbia a nakonec Billiem zazpívanými songy Ordinary World (ze stejnojmeného filmu! BJ není dobrý herec 65%) a Time of Your Life, kdy už jsem byl v první řadě a byl to ten nejhezčí konec. Dost uvažuju, že se vydám ještě do Budapeště. Green day jsou totiž plní energie a člověk občas potřebuje zapomenout na všechno, co ho trápí.

Koncertu dávám 10/10. Splnil jsem si sen, slyšel When I Come Around a pořádně si zaskákal.

 

Tagged , , ,

Damu – činohra

Pokus číslo dva. Také nevyšel, upozorňuji předem.

Kterak jsem se já, stydíc se zpívat před vlastními rodiči, hlásil na školu, ze které bych vyšel jakožto dipolomovaný umělec.

Tuhle přihlášku jsem posílal s myšlenkou “jednou bych si třeba vyčítal, že jsem to alespoň nezkusil”. Jak se dny blížily, vyčítal jsem si pravý opak. Z DAMU nepřišla obálka, přišel jen zvací mail. Každý rok příjmačky probíhaly tak, že ráno byla pohybová zkouška a odpoledne individuální herecká. Letos to poprvé bylo jinak. Pravděpodobně, díky počtu uchazečů (hodně lidí.)

Je třeba si připravit zpaměti

  • 3 žánrově odlišné dialogy dramatických autorů
    • Václav Havla – Zahradní slavnost
    • Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor
    • Karel Čapek – Bílá Nemoc
  • 2 básně
    • Christian Morgnštern – Tři zajíce (totální blábol, co jsme se učili někdy v devítce do češtiny – podle mě, to vůbec nemá u příjmaček co dělat.)
    • Václav Hrabě – Variace na renesanční téma (víte, já se ty dialogy učil asi tři dny předem, tak jsem musel hodit alespoň básně, co znám. Tu písničku od Mišíka mám dokonce na LP, takže nebyl problém.)
  • 3 písničky – minimálně jedna lidová
    • Jaromír Nohavica – Mám jizvu na rtu (jen proto, že jsem chtěl Prážákům zpívat o kávě z Hypernovy a Baníku)
    • Ach synku synku
    • Eště jsou sa neoženil

Ty písničky jsem mimochodem vybíral den předem z Já Písničky a fakt jsem doufal v Ach, synku. Byly mi vybrány dva monology – Havel a Gogol. Následně jsem recitoval Hraběte a pak, přes celou místnost (posunuli mě až dozadu) zpíval Eště som sa neoženil. Vážně paráda.

Prává zábava ovšem nastal, když jsem začal divadelníkům popisovat, z které části ukázka pochazí, mluvil jsem skutečně dlouho. Pak mě předseda zastavil a řekl něco ve stylu “Víte, mnoho z nás to hrálo..” Trapas.

Atmosféra tam je příjemná. Čeká se v tělocvičně, všichni debatují a balancují své přednesy. Přátelské to prostředí! Škoda, že od většiny znám jen křestní jméno. No, slíbili jsme si, že se při nejhorším potkáme za rok. Něktěří se své monology učily už půl roku, někteří tu byli potřetí, někteří už byli bakaláři něčeho, někeré připravovali reální herci. Já nebyl ani jedno. Mnology jsem se učil ve vlaku, báseň jsem přechcal písňovým textem. Až si říkám, že byla docela drzost tam jít.

Když jsem přijel na Hlavák tak jsem nechtěl. ČD se zase vyznamenaly a přijel jsem s hodinovým zpozděním. Má Polská Vysokoškolačka, jež studuje v Praze FFUK mě přemluvila. A jsem za to moc rád. Ono, jakmile to přesáhlo tu trapnost, byla to docela sranda. Srát na akademiky. Na chodbě jsem potkal Vetchého a především jsem poprvé opustil komfortní zónu tak prutce, že mám pocit, že se tato zkušenost podepsala. Skutečně, jakobych byl méně stydlivý. Zvláštní.

Inu, čím bych to uzavřel. Třeba zase za rok!

A nebo navždy jen v Kafé DAMU.

U2 2017 – Berlin!

Dnešní den je pro mě velmi významný!
Ve svém krátkém životě jsem si vytyčil několik hudebních snů. Pakliže jsem nějakou kapelu začal poslouchat, dával jsem ji pořád. Byl jsem skutečně fanouškem, co znal všechny písně. No, a jak se tak snažím pořád žít a né jen přežívat udělal jsem si seznam konkrétních písní, které prostě musím slyšet, než zemřu.

  • První z nich je zcela jistě When I Come Around od Green day. Tuhle písničku zbožňuju, asi 1000x jsem si ji pustil na YouTube a pak skákal po pokoji jako idiot. Tenhle sen se, snad, co nevidět splní. Už tuhle neděli jedu se svými nejlepšími kamarády do Prahy na koncert Green day. A máme Golden circle, a chceme stát frontu na první řadu!
  • Druhou písní je bez pochyb Comforably Numb od Pink Floydů. Tenhle sen jsem si jel splnit už na podzim roku 2015, a udělal jsem o tom video. Byl to asi nejsilnější hudební zážitek mého života, bylo mi 17, byl jsem sám v Londýně a šel jsem na Davida Gilmoura do Royal Albert Hall (Mimochodem to místo je samo o sobě šílené! Doporučuji navštívit!).
  • Třetí a poslední písní je skladba Where the Streets Have No Name od Irských U2. Tuhle písničku mám spojenou se svým malým já. Na kazetě jsme měli film Rattle and Hum, nebo live koncertní video U2 z roku 1987 (fantastické, kupujte!!!), kde je tahle píseň zachycena – jako jedna z mála – v barvě. Je natočena na stadionu v Arizoně, začíná jen stíny a jakmile intro skončí – rozsvítí se všechna světla a celý stadion je zachycen z vrtulníku. Přesně tenhle kousek videoklipu v sobě budu mít asi navždy.

Ačkoliv je na YouTube video z Rattle and Hum v zoufalé kvalitě, hodím vám ho sem. Ať víte, o čem mluvím.

Nu a dnes, 16.1. v 10:09 jsem si koupil lístek na stání, do Berlína, na U2 – The Joshua Tree Tour 2017. Mimochodem skladba pochází právě z alba The Joshua Tree, budou ho hrát celé, a mé malé srdíčko nemůže být spokojenější.

Lásku všem!
Dnes byl skvělý den!
K.

Zahradní Slavnost – MATURITA 2017

Úspěšné drama Václava Havla, jediné které je v našem seznamu k literatuře. Upřímně, četl jsem i audienci a líbila se mi mnohem víc. Nu, co už. Zapůjčil jsem si ji v knihovně, formát A6 – 58 stránek, jeden večer a hotovo.

Pokud si chcete zvolit Zahradní Slavnost k maturitě, doporučuji přidat i Čekání na Godota a Plešatou zpěvačku. Všechny tyhle díla řadíme pod žánr Absurdního dramatu. Má 4 dějství.
Postavy

  • Hugo Pludek – hlavní hrdina
  • Oldřich a Božena Pludkovi – jeho rodiče
  • Petr Pludek – jeho bratr
  • Amálka – něco jako služka
  • Ferda Plzák – zahajovač
  • Likvidační tajemník, Likvidační tajemnice
  • Ředitel Zahajovačské služby

Tak tedy. První dějství se odehrává v bytě rodiny Pludkovi. Rodiče Huga očekávají dávného kamaráda otce z mládí. Jmenuje se Kalabis. To však není důležité – stejně nedorazí. Nicméně Pludkovi ho očekávají. Chtějí totiž zajistit Hugovi dobrou budoucnost – Kalabis pracuje vysoko, a za komunismu se vše dělalo přes známosti. Petra matka neustále schovává – ve sklepě, na půdě, všude. Je totiž černou ovcí rodiny, a nechtějí aby ho Kalabis viděl. Hugo hraje sám se sebou šachy. Vždy táhne, přesedne si, a táhne druhou bravou. Když se ho rodiče ptají, říká “trochu prohrávám, trochu vyhrávám”. Jeho otec neustále říká jakási nesmyslná pořekadla – “Ani klekánice nenosí semenec na půdu sama! Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!” Po chvíli příjde služebná Amálka s telegramem – Kalabis nepříjde, musí dnes na Zahradní slavnost Likvidačního úřadu. Matka tedy Huga oblékne do obleku, a donutí ho vydat se také na Slavnost.

Tagged , , , ,

Famu – Produkce

Tenhle článek mi chyběl. Moc. O příjmačkách na FAMU se dá najít velmi málo informací. Samozřejmě, na oficiálních stránkách každé fakulty je k nalezení sloupek, co vás zhruba čeká. Rád bych přinesl realitu.

Já osobně si podal přihlášku na obor Produkce. Nemusíte totiž odevzdávat povinné práce (já si pořád říkal “tyvole, ten gympl je tak těžkej, kdy bych ty práce asi jako dělal?” – alibismus, jde to, jen nesmíte být líní.) – je zde pouze vědomostní test.
Už na přihlášce zaškrtáváte volbu cizího jazyka (“aha, takže bude i jazyková zkouška”). Papír, který musí podepsat někdo z vaší školy, vygeneruje automaticky portál pro přihlášky. Spolu s ním poštou posíláte životopis (poslal jsem úplně klasický, do zájmů jsem jen připsal něco o filmu a organizaci plesů a koncertů) a fotku. Podle některých stránek není pasový formát ideální, já ho stejně poslal.

Zvací dopis přišel poštou. (!! z DAMU přišel jen mail)
Stálo v něm – dostavte se 6.1. na 12:00 do Posluchárny C, Nové Budovy VŠE na Churchillově náměstí, Praha 3. S sebou dopis, a kalkulačku (!omg! bude tam matika!)
Přišel jsem tam kolem 11:30. Celá rodina na mě myslela, všichni mi přáli hodně štěstí. Měl jsem číslo 7. O Produkci se ví, že berou poměrně hodně lidí. Třeba 10. To je na jednu katedru FAMU dost. Já si skromně říkal – “mám číslo 7. Ale tak tyvole, třeba nás bude málo. Proto nemám vysoké číslo” – prd, bylo to podle abecedy. A to mám příjmení od B. Takže před posluchárnou stálo asi 110 lidí. Málem jsme se ani nevešli.

Složení testů:

  • Angličtina – 2 papíry, 20 minut, 30 bodů – Prvních 10 bodů časování (hlavně kondicionály), další 10 převrátit větu za použití slova, které bylo určeno. Věta neměla ztratit původní význam. A posledních 10 bodů bylo za tvoření přídavných jmen/sloves/správných tvarů a dosazování do vět. Myslím, že kdo dělal přípravu na FCE musel takové cvičení projít.
  • Matematika – 5 papírů, 40 minut, ani nevím kolik bodů – klasická logika – dělal jsem přípravu na OSP od SCIA a tohle byly úplně stejné příklady. Holčička dostala bomboniéru, 1/3 dala rodině, 2 snědla, 8 dala ve škole a teď jí zbývá 1/4. Kolik jich měla na začátku? Dle mého názoru – pohoda – ostatní nadávali, že to nešlo.
  • Všeobecný přehled – x papírů, 60 bodů – za špatnou odpověď se odečítaj body a každá otázka může mít 1 a víc správných odpovědí. Příklady – Která země je v EU? Litva, Dánsko, Fracie, Velká Británie a Ukrajina. Z uvedených filmů vyberte ty, které režíroval Oldřich Lipský – Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Limonádový Joe a Dívka na koštěti. Kde se nachází Náměstí nebezkého klidu – Peking, Honkong, Soul, Pchjongjang. Co je HDP?
  • Film a Televize – x papírů, 60 bodů, špatná odpověd = body dolů. Přiklady – Které pořady uvádí Václav Moravec – OVM, Fokus VM, Horizont, Interview ČT. Kdo píše scénář pro pořad Kancelář Blaník – Marek Najbrt + 3 další jména. Která divadla patří mezi Městská divadla pražská – Abc, Bez Zabradli, Rokoko, Semafor
  • Profesní otázky – 1 stránka, nevím kolik bodů – Kdo řídí komparzisty? Co je to 2K? Co je to postprodukce?
  • 30 minut přestávka
  • Analýza – 2 A4 – První téma – pořad, který mi chybí na ČT. Druhé – film o události z minulosti. Cílem bylo sepsat téma, sledovanost, náklady a režiséra/scénaristu a kameramana. Tohle byl pro mě docela fail.

A to je vše! Výsledky se dozvím 17.1. Můj pocit byl – zkusil jsem to, za rok se pořádně připravím (už budu vědět na co) a dostanu se. Můj skromný odhad byl, že z letošních maturitních ročníků nás tam bylo tak 10. Zbytek lidi, kteří to zkouší po x-té.
Druhé kolo je ve formě pohovoru, a mělo by na něj být vybráno kolem 30 nejlepších. Tak uvidím.

Třeba tenhle článek někomu pomůže. Při nejmenším pomůže za rok mi.
Hodně štěstí při dalších příjmačkách!
K.

1984 – Maturita 2017

řekl jsem si, že je čas začít číst k maturitě.

Po knize Žert jsem se rozhodl sepsat rozbor knihy George Orwella – 1984.
Nejprve k obsahu.
Hlavními hrdiny knihy jsou

  • Winston Smith – vypravěč, člen vnější strany, prostý obyvatel Londýna
  • Julie – oddaná straně, členka vnější strany, láska Winstona
  • O’Brien – autorita, člen vnitřní strany, domnělý přítel

Příběh je rozdělen do tří částí.
V první se seznamujeme s prostředím Oceánie – jednoho ze tří státu na světě. Svět je složen ze spojené Ameriky, Austrálie a Británie (tzv. Oceánie) – EastAsie a EuroAsie. V každé je zaveden totalitní režim. V Oceánii vládne strana, a předsedou je Velký Bratr. Je portrét je všude. Obyvatelé jsou rozděleni do třech skupin. Členové Vnitřní strany – vedou celou stranu, mají extra práva, jsou bohatí, mají všeho dost. Členové Vnější strany – pracují na jednom ze čtyř ministerstev. Jsou neustále sledování. Všude (včetně jejich domovů!) totiž jsou obrazovky – televize, které se nedají vypnout, neustále uvádí propagandistické zprávy a člověk jimy zároveň může být sledován. Poslední skupinou jsou Proleti. Je to 80% obyvatel – jsou to prakticky otroci režimu. Tvrdě pracují, ale žijí klasickým režimem. Mají rodiny, plodí děti, můžou pít alkohol. Nemají skoro žádné vzdělání. Rodií se pro práci. Oceánie je v neustálém boji s další mocností. Třetí mocnost je jejím spojencem. Vnější strana samozřejmě také plodí děti – manželství jsou ale vytvářena uměle a samotný akt je nucený. I Winstona nutila k sexu manželka – Je to naše povinnost vůči straně. Čas od času také někdo zmizí. Je normální dělat, že osoba nikdy neexistovala. Winston si někdy připadá jako blázen, že si na bývalého spolupracovníka vzpomíná jen on sám.

Teď už skutečně k první kapitole. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy. V Oceánii extitují ještě 3 další – Ministerstvo lásky (stará se vždy o opak – jsou zde mučeni lidé, sídlí v něm Ideopolicie (něco jako Gestapo)), Ministerstvo míru (stará se o válku), Ministerstvo hojnosti (hospodářské plány – stát funguje na plánovaném hospodářství). Na Ministerstvu pravdy je soustavně falšováná historie. Winston pracuje jako jeden z přepisovačů. Je třeba například změnit nepřítele ve válce nebo odstranit z článku lidi, kteří “neexistují”. Důležité také je, že celá země nemá dostatek věcí denní potřeby. Neustále scházejí některé produkty – proto se například Winstona neustále někdo ptá, jestli nemá žiletky. Lidé jsou odkázáni na Gin Vítězství a Cigarety Vítězství. Je skvělé vidět, jak funguje propaganda. Také jsou zavedeny Dvě minuty nenávisti – kdy se všichni zaměstnanci sejdou v jedné místnosti, dívají se na portrét zrádců strany a vybíjejí si vztek nadávkami. Winston si o straně myslí své. Myšlenky si začne zapisovat do notýsku, který si koupil ve starožitnictví. Při posledních dvou m. n. si Wisnton všiml dvou zajímavých lidí – O’Briena – o kterém ví, že je z Vnitřní strany, nicméně se domnívá, že je taky proti straně. A mladé dívky, která na něj působí jako člověk, který je straně oddán jak nejvíc to jen jde. Sedí o řadu před ním a vrhá na něj nenávistné pohledy.

V druhé části. (je strašný jak už je tohle dlouhý) No, budu muset pokračovat rychleji. Winstonovi dá, na chodbě tajně do ruky Julie lísteček, že jej miluje. Při obědě se jim podaří domluvit si schůzku. Sejdou se nejprve na rušném náměstí, kde se v davu ztratí kamerám a poté na paloučku za Londýnem. Později se Winstonovi podaří pronajmout pokoj nad starožitnictvím, kde koupil svůj notýsek. Tam se často scházejí, spí spolu a užívaj si jeden druhého. O’Brien si Winstona pozve k sobě domů. Příjme ho do tzv. tajného Bratrstva. To bojuje proti straně. Jejich vůdce se jmenuje Emanuel Goldstein (jeho fotka je promítána při dvou minutách nenávisti) a vše je sepsáno v Knize. Ta je Winstonovi zapůjčena. Když si ji jednou s Julii čtou v pokoji nad starožitnictvím, jsou zatčeni. Rád bych zmmínil, že pokud se někdo bude dívat na film 1984 je zde několik nepřesností. V knižní předloze jde Winston za O’Brienem spolu s Julii a knihu dostane až později – je mu předána na náměstí, v davu lidí, se slovy “Promiňte, nezratil jste aktovku?”. Pokud si vzpomenu na další, připíšu je. Jinak je kniha dosti věrnou kopií knihy. Druhá část končí zatčením.

/fajn doufám, že to bylo smysluplný, za překlepy se omlouvám/

koncept Maturitní četby nejspíš budu vylepšovat, respektive doplňovat dalšími údaji, co jsou u Maturity vyžadovány
zaťal, K.

Tagged ,

Vánoce 2016

Co jsem dostal k Vánocům 2016?

Hrdě můžu prohlásit, že jsem dospěl.

  • Vinyl Tom Odell – Long Way Down
  • Vinyl Green Day – Dookie
  • Jedny spoďáry
  • Rukavice
  • Kniha o Photoshopu

A to je všechno. Inu, užíjte si svou Pandoru, Calviny a Apply.
Jednou stejně poznáte, že důležitá je ve vašem životě přítomnost lidí, kteří vás maj rádi a se kterýma můžete sdílet svůj čas.