Duben 2019 – začátek

Právě skončil 8. týden 4. semestru VŠ. Za rok o této době budu skoro dokončovat bakalářku. Snad. Pokud vše půjde podle plánu. Zatím netuším o čem by měla být. Náš obor je tak obecný, že může být “o čemkoli”. Parádní. Pokud se tedy umíte rozhodovat nebo máte o něco enormní zájem.

Pro nás nerozhodné je tenhle obor jen dalším gymplem, který sice studujem pro titul, ale přitom nevíme, co z nás bude. Jestli vůbec něco.

Poslední dobou přemýšlím nad létem. Touhle dobou už jsem měl vždycky plány. Letos nic. Colours a Pohoda. Dva týdny z x. Chtěl bych práci v oboru, klidně být v Praze. Snažím se přijít na to, co se ve mně změnilo. 

Už mě moc nebaví hrát na bicí. Pochybuju o sobě, o schopnosti něco složit. Necvičím, už moc dobře nehraju. Koupil jsem si sice pad, ale pravidelný trénink je spíš sen. 

Čím víc se blíží zkouškové, tím víc se cítím unavený. Topím se v prokrastinaci, snažím se uspokoji přání všech, co nejvíc spát, dělat školu. A nedělám nic. Spíš jen tak hledím do noťasu, polehávám, pospávám, pak jdu na 3 piva, spím tvrdě a zase znovu. Občas cvičím a běhám. Světlé momenty tmy. 

Opravdovou radost mi dělají knížky. Knížky, které mě nejvíc baví objednávat a nést domů. Poprvé prolistovat, pak uložit, aby se nezaprášily. A pak si říkat “zítra si dám večer sprchu a budu si číst”. Dnes ne, tak snad zítra.

Začínaj se mi líbit sneakers, začínaj se mi líbit divné songy, věci o kterých jsem byl schopen skálopevně tvrdit “tohle Kryštof nikdy nebude mít rád”. A koukej. Tepláky, pruhované mikiny.

Je pátek a já sedím v Modřanech u řeky a piju pivo. Slunce zapadá za mraky, je zataženo. Co 10 minut kousek odmne projede přívoz. Nahoře na stezce lidé běhaj, jezdí na bruslích, na kole. Poslouchám Good at falling od Amber Bain. 

No, to by tak asi stačilo. Můj dnešní půlhodinový tok myšlenek je u konce.

Březen 2019

Je pátek, po dvou týdnech v Praze jedu domů. Popravdě se ani moc netěším. Klidně bych dojel domů, na hoďku se natáhl a pak jel na 4 Brežňáky na Žižkov. Musím se sám podívat, kdy jsem tady psal naposled. Na konci ledna. Dlouho tomu. Pokusím se to zase trochu uspořádat.

Život. Život jde dobře, začíná jaro, už je celkem teplo. Zvykl jsem si na Prahu, ani nevíte jak moc. Je pořád stejně hezká. Poslední týdny se snažím dělat všechno naplno. Probíhá Jeden svět, objevil jsem díky němu nové kino – Ponrepo. Za kilo si člověk koupí členství a na filmy pak chodí za 40. Těžký arťáky, paráda. Poprvé jsem taky navštívil klub Chapeau Rouge. Spolu s Vojtou (z gymplu) jsme viděli SWMRS. Kapelu z Oaklandu, na kterou jsem loni jel do Polska. 10/10

Naučil jsem se pít kafe. Učím se ho i vychutnat. Jednou jsem tak procházel Albertem a zjistil, že kapsle do našeho kávovaru na bytě jsou v akci. A tak jsem si je koupil. Nikdy jsem nevěřil, že na mě kofein jakkoli zabírá. Nicméně, jakmile příjdu ze školy (kolem 2-3 hodin odpoledne) mám šílenou krizi, usínám při čemkoli, je to peklo. A právě tenhle stav mi kafe pomáhá překonat (sice se vrátí kolem 6-7 večer, pokud zrovna nejsem venku, ale s tím už se dá vydržet. Alespoň večer rychle usnu). Není to nic světoborného, kdekdo pije kafe po obědě, ale chci tady mít zmínku, kdy se tenhle zvyk rozjel u mne.

Uvědomil jsem, s částečným ovlivněním piva a Štěpána, že v životě nejde dělat jen věci s vidinou zisku. Proto už dva týdny zkoušíme v pronajaté zkušebně na Kačerově. Kdo ví, třeba osud Vesen není zcela zpečetěn. Zároveň jsem si řekl, že peníze přece nemusím utrácet jen v hospodách. A jal jsem se kupovat knížky. Díky pořadům Adam Gebriana a přednáškám Vladimíra 518 jsem objevil jisté zalíbení v umění, architektuře a urbanismu. S velkou, ale velkou radostí jsem si domů donesl knihy Nádech výdech, Praha brutálně krásná a Neony a světla reklam. Všechny tři knihy jsou nádherné a tak před spaním jen ležím a čtu. (2x se to skutečně stalo, trying more)

Škola, hm. Zrovna končí 5. týden. Nejvíc mě baví řízení projektů, v podstatě lekce managerského řízení IT projektů. Líbí se mi na tom propojení řízení akce – vlastně dost podobné jako hudební večery, plesy a IT. Velká odpovědnost, nutno mít u lidí důvěru, ale fakt zajímavá práce. Poptávka je velká, junior project manager má na Jobs asi 100 pracovních příležitostí. Ajina nic moc. XML, digitální knihovny, obchodní informace, management pro informatiky (strášně obecnej), Web 2.0 – žádné hitparády, ale propadáky taky ne. Prostě držíme jednu linku. Jako celý ten rok a půl předtím. Z 60 původně přijatých je nás teď 32.

Jakým směrem se budu dál ubírat? A co prázdniny? Touhle dobou jsem měl vždycky plány. Letos ne. Chci na vodu, chci na Pohodu, Colours, možná s lidma do Jugošky. Chci být v Praze a někde pracovat, večer chodit na koncerty, přednášky, letní kina. Cestovat v pravém smyslu slova, či ještě stopem, pěšky nebo lowcastově, to se mi už nechce. NY a Island jsou nad mé možnosti, a to ostatní, co jsem chtěl, jsem už viděl.

Asi před hodinou jsem si koupil lístek na Nicka Masona do Lucerny. Tak už to budu mít komplet. Všechny Pink Floydy. Sice odděleně, ale co.. Když to nejde jinak. Chci znovu na the 1975. A koukal jsem, že na pár fesťáků vyjela Tame Impala. Na začátku června hrají v Paříži, tak to možná hecnu. Jinak žádné velké sny nemám.

Za měsíc jsou tu maturity, tedy moje skvělé video bude zase aktuální. Uvažuju, že bych zase začal natáčet. Koupil jsem si i Gorilla pod. Ale nechci ať to jsou sračky, sám kromě diskuzí a hudby na yt skoro nekoukám. Jediným důvodem, proč to zase obnovit je sobecká potřeba zaznamenávat sám sebe. Dívat se na to za pár let, stejně jako to dělám teď se starýma. Pak je ještě důležitější, aby to nebyly pitomosti.

Uvidím. Dám zase vědět.

Konec 3. semestru

Skončil 3. semestr. Je pátek večer, jedu vlakem domů. Prahu opouštím naštvaný, zklamaný a hlavně unavený. Z 34 kreditů jsem splnil 28. Matika nevyšla, opět. Zkoušce jsem nedal tolik času, kolik jsem měl. Minulý víkend jsem se sestřenkou letěl na koncert do Londýna. Místo učení. Bylo to nezodpovědné, zároveň toho ani trochu nelituji. Jediné, co je mi líto je ztracený čas. Poslední 4 dny skoro nespím, a nedělám nic jiného než, že se učím. A příští semestr, respektive až si zase zkusím zapsat matematiku, to budu dělat znova. Tolik ztraceného času.

Jinak jsem s výsledky spokojen. Dal jsem statistiku i finance podniku, což jsou předměty, které se před zkouškou samotnou jevily jako velké oříšky. Webovky mě nakonec přece jen něco naučily. Mám základ javascriptu, teď už musím pokračovat sám. Statistika vlastně taky byla dost zajímavý předmět. Zápis nového semestru začal, budu chtít předměty za celkem 41 kreditů – pokud je dostanu a následně i dokončím, dostanu se na 126 – doporučený stav školou je po 4 semestrech 130 kreditů. Takže snad v pohodě.

Do Prahy se nějakou chvíli nechci vrátit. Toužím po absolutním klidu, nejlíp u prarodičů v Jeseníkách. Chci jen ležet, číst, poslouchat hudbu a nic nedělat. (mimochodem můj plán se v pondělí sbalit a odjet je už teď nereálný – kvůli zkouškám nemám hotovou měsíční práci pro Seznam, takže minimálně do 30. 1. si ani nemůžu dovolit odjet někam, kde nebude internet.)
Londýn byl klasicky velmi insiprativní. A koncert famozní. Kam se 1975 podařilo dotáhnou vizuál je šílené. Nové písničky šlapou, z těch starých se jim daří dělat skvělý výběr. Moc se mi taky líbí, že grafika starých písní použitá při I Like When You Sleep turné je jen updatovaná. You je stále song s černou a fialovou, falling for you černé s bílou. Pale Waves jako předkapela taky moc dobrý. Když jsme je viděli minule v Karlíně, ještě byli dost nejistí. Teď už se to lepší. Největším zadostiučiněním pro mě bylo, když mi ráno po koncertě sestřenka řekla “tyvole, odedneška jezdíme při každém turné alespoň na jeden koncert do Londýna”. Pochopila, čím jsou UK koncerty jiné. A mimochodem, letěli jsme jen s batůžkem a letenky koupili spolu s lístky už v září – 330 Kč jedena. Jeden letištní transport z centra na Stansted – 10 liber (= 290 korun). Nechápu.

No, teď už jen klid. Jsem unavený, potřebuju odpočinout. Tak se mějte.

Rok 2018

Je to tady, jsou přesně 4 odpoledne 31. 12. 2018.
Já nevím, co dřív do školy. A tak jsem se rozhodl, že raděj zkusím udělat lehkou bilanci.

V porovnání s 2017 byl rok 2018 horší. Ani nevím proč. Když si teď projíždím v hlavě vzpomínky, taky toho bylo dost.. Ale už to nebyla ta nekonečná a bezmyšlenkovitá párty, jako tehdy v maturitním roce.

Nejdřív něco k hudbě: Navštívil jsem pár festivalů. Nejvíc mi utkvěl v paměti asi Sziget. I když jen na jeden den, byl to vážně jiný zážitek, ve srovnání s tak známou atmosférou Colours of Ostrava. Ty byly mimochodem letos celkem slabé. Na koho si vzpomenu? Ezra, Mig 21, Cigs after sex.. Byl tam ještě někdo? Februaři a Places. Yellow Days a ano, Aurora. I z pohledu nějaké velké párty, nic moc. Asi stárnu. K dalším, teď již samostatným koncertům. Po 3 letech, co je znám jsem konečně viděl SWMRS (v březnu se vrací, Chapeau Rogue, can`t wait), spolu s tátou jsme jeli (dokonce 2x) na U2, viděl jsem Arctic Monkeys v Londýnské O2 (ta hala je fascinující, AM také). Za největší zklamání považuju odřeknutí koncertu London Grammar na Colours. Za největší objev roku považuju album britské “bývalé modelky” Mariky Hackman – I’m not your man. Písně jako My Lover Cindy nebo Eastbound Train sjíždím pořád. A né jen kvůli melodii. Zároveň se mi konečně podařilo proniknout do česky zpívajících kapel – Dukla, Role, Good times only, a vlastně i z jiného soudku Kapitán Demo či Mutanti Hledaj Východisko (mimochodem, tenhle rok jsme byli na 4 Pražských shows a rozhodně nepřestaneme chodit ani v roce 2019).

Něco k cestování: Gosh, poslední tři měsíce tvrdím lidem, že už jsem z cestování unavený. Že už mě nebaví jíst housky a chodit všude pěšky, spát v hostelích s 20 lidma a pít vodu z veřejných pítek (protože na víc nejsou peníze). Že chci jezdit jako turista, né jako backpacker. A přitom jsem včera sám sebe přistihl při hledání levných letenek, jakožto odměnu za hotové zkoušky na konci ledna. Letošní rok byl ve znamení Camina. Pouť do Santiaga naplnila má očekávání a já vážně uvažuju, že příští rok půjdu znova. Bez plánování. Stejně potřebujete jen letenku do Porta a 150 eur na jídlo a noclceh. Navštívil jsem také Budapešť a Varšavu. Obě města mě překvapila, jsou krásná. Athény v lednu byly perfektní – ale byla zima (duben bude lepší). Brighton a Londýn, mé nejoblíběnější města pro výlet na začátku září. I s Danem se daly přežít. Kréta, byli jsme na konci září, kratší dny, ale moře pořád příjemné. No a Berlín. Ten mi ani letos k srdci nepřirostl. Nevím, čím to je.. Israel, I mean come on, jak někdo nemůže mít rád Israel. 25°C na konci listopadu, láska.

Chci něco v novém roce změnit? Chci potkávat víc nových lidí, být otevřenější. Chci víc pracovat a míň času jen uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se to.. Chápem. Chci si dál dělat, co mě zrovna napadne. Jezdit na koncerty, vracet se opilý večerní tramvají s pocitem “miluju svůj život”. Chci míň přemýšlet nad tím, jak mě vidí ostatní. Chci se vysrat na sociální sítě. Chci zažít alespoň stejné množství šťastných momentů, jako tenle rok.

A především chci být šťastný. Sám se sebou a s životem jaký žiju.
Užíjte si Silvestra, a přeji každému ten nejlepší rok 2019.

jak všechno letí

Dnes jsem byl ve škole od 9 do 5. A celou dobu počítal. Statistiku, rozměry prvků stránek a následně úroky a zisky z dluhopisů. A vlastně to bylo celkem fajn, mám pocit, že něco umím. Je pátek, je 10 večer, sedím v Pendolinu domů. A je mi to fuk. Asi stárnu.

Představy o pátečních nocích strávených kdekoli jen né doma a s kýmkoli než sám se sebou, jsou pryč. Venku je už celkem zima, já se snažím jíst zdravěji, moc nepít a zabývat se něčím užitečným. Pomalu mi dochází, že etapa “až budu velký bude tohle..” skončila. A teď jsou to reálné věci, kterých chci v životě dosáhnout a teď musím vymyslet jak. Často uvažuju, co chci vlastně v životě dělat. Weby, aplikace. Snad? Žurnalistika? Možná z poslání.. Ale stále platí, že si chci z chaty prarodičů udělat moderní domácnost, co budu ovládat pomocí iPhonu a v daleké Anglii chci domek na pláži na rozjímání až mi bude 50+. A konečně doléčím ostravské plíce skvělým mořským vzduchem. A taky chci labradora a auto. No a na to se novinářům s dvackou čistého šetří dost špatně.

Sny o hudbě jsou spíš pryč. Vlastně mi příjde fascinující, že někteří hudebníci jsou ochotní žít s vidinou brigáday na pozici baristy (nebo bezdomovce) po celý život. A přitom stále s jasným názorem, že středoproudou hudbu nikdy nezačnou hrát. Šance, že jim jejich pravá hudba někdy vydělá víc, než jeden nájem je mizivá. V Praze už jsou na tom lépe. Mají normální zaměstnání, kombinují víc oborů, nakonec to vždycky něják zalepí. Je to i tak velké dobrodrůžo, ale asi to dává smysl. Zřejmě, chci víc jistot, asi se bojím tohodle RockandRollu.

Já uvažuju o plnohodnotné práci. Kde? Korporát, vlastní projekt? nevím. Snažím se nad tím uvažovat každý den. Nějaké nápady mám, nějaké si šetřím, některé rozvíjím. A taky se čas od času přesvědčuju, že svět je plný fakt hloupých lidí. Lidí, kterým můžete prodat fakt jednodušše cokoli, v momentě kdy v nich vyvoláte dojem “tohle mi ulehčí nebo ještě líp vyřeší život”. Lidé jsou hloupí a chcou ve své hluposti zůstat. A všichni mají alespoň menší obnos peněz.

Škola je fajn. Matika jakštakš. Statistika to samé. Webovky, zatím slabota – ale každý den dělám něco sám. Koupil jsem si knihu o css3 a java scriptu a snažím se naučit víc. Jde to pomalu, musím stíhat dalších milion kokotin (dost s tím souvisí konec každodenních piv – prostě není čas), ale snažím se. Co to ještě mám? Angličtinu pro business. Úroveň C1 – plná namyšlených pipin z financí, co mluví tak hezkou A2, ale tvaří se, jak kdyby byly královny. Tohle je jediná věc, co fakt mě sere. Tihle nudní lidé. Rešeršní systémy – jej, asi se stanu dalším asistentem Dominika Feriho. Offline média – nejlepší předmět školy. Je to vlastně o ničem a jen mě to nutí přemýšlet o kariéře v médiích. Ale je to zábava. Tam chodím rád. No a finance podniku – tam moc nechodím, tak to nedokážu posoudit. Je to docela zajmavý, ale po 2 hodinách soustředění na matiku (ještě v učebně na Jižním Městě) prostě nemám energii ani chuť jet na Žižkov a čekat hodinu na tenhle předmět. Tak si ho možná zopakuju.

Jsme skoro v Ostravě, zase se ozvu..

ZS 2018/19

Život letí dál, a já nic nestíhám.
Dokonce i 1/4 ZS je pryč. Ze 13 týdnů zbývá 9. A já se ještě pořádně nezabydlel.

Je neděle, jsem doma v Hrabyni. Včera proběhlo druhé kolo senátních voleb. Od středy detoxuju alkohol. Od června jsem sem nepsal o své životní situaci, kam jsem se posunul atd.

Začnu školou. Rozhodl jsem se, že Bc. na VŠE dodělám. Zároveň jsem si vymyslel plán “naberu si na tenhle semestr, co možná nejvíc předmětů a do konce studia si pak vystačím s cca 25 kredity. A ty narvu do jednoho/dvou dnů.” Krásné, jen kdyby mi to vyšlo. Bohužel mi několik volitelných i povinných předmětů nebylo přiděleno. Takže rychlá změna plánů. Letos dodělám matiku. Celkem nakonec 34 kreditů. Pokud všechno ukončím budu mít 91 kreditů, což je přesná půlka. Wish me luck.

ZS 2018/19

ZS 2018/19

Máme byt. Byt, kde spolu budem žít. Je v Modřanech, má rohovou vanu, má myčku a má balkon. Po 20 letech života mám velkou postel. Zařídit pokoj stálo asi 4x víc, než jsem si myslel. A to jsem v Ikei bral jen to nenutnější. Platíme každý sedmičku, do školy to mám asi 40 minut. A před domem je Billa, dvě zastávky vedle Kaufland s Lidlem. A McD. Docela v pohodě poloha. A bydlím se svými nejlepšími kamarády z Ostravy – Danem a Bárou.

Škola je stejné šmelo jako loni. Minulý týden jsem měl celkem krizi z toho, že vlastně vůbec netuším, čím budu. Bakalář všeho a ničeho. Je to takový další gympl. Ale ono to něják dopadne.

Varšava 2018

Krátký výlet, pondělí – čtvrtek, Angína s antibiotiky + 35°C snad i v noci.
Před týdnem jsem se vydal na kratičký hudební výlet. Už někdy v lednu jsem si koupil jednodenní vstupenku na jeden z největších evropských festivalů – Sziget v Budapešti. Jednou, při cestě do Prahy, jsem narazil na nově oznámené turné mé oblíbené kapely Swmrs. Jsou z Oaklandu, maj 20 a na bicí jim hraje Joey Armstrong, syn frontmana Billieho z Green day. Jejich album Drive North je venku dva roky a já ho slyšel asi 1000x. Takhle kapela se každé léto vrací do Evropy odehrát pár koncertů a letos poprvé dojela až na východ. Do polské Varšavy. Lístek stál 250 korun, úplně zadarmo. Jediný problém byl, že se koncert koná 13. 8. – tedy den před mou návštěvou Szigetu.
Jsem blázen a tak jsem okamžitě začal hledat letenky z Varšavy do Budapešti. Wizz lítá každý den v 6:15 ráno. A let trvá jen 45 minut. Tak jsem ji hned koupil. A bylo to.
V neděli padaly Perseidy a mí kamarádi tradičně leželi s vínem někde na poli. Já dostal v pátek antibiotika + musel stihnout vlak v 5:50, takže tohle byla ta jediná a největší obět, kterou tenhle výlet přinesl. Vlak z Ostravy jede do Varšavy asi 4,5 hodiny, prakticky celou cestu jsem prospal sám v kupéčku. Město mě překvapilo – je plné vysokých hezkých budov (já si myslel, že poláci moderní domy neumí). Pro Čecha je v Polsku levno – hostel stál 200, ranní Uber na letiště vyšel na 10 zlotých (65 korun), Whopper taky 10 zlotých, prostě co víc chtít.
Koncert byl úžasný, asi 150 lidí, nejpunkovější show života. Měl jsem tak mokré triko, a vlastně všechno (venku bylo asi 30°C v klubu tak 60), že jsem nemohl ani spustit nahrávání na telefonu. Prostě to nereagovalo a já si neměl o co utřít mokré prsty. Šílené, ikdyž trochu nechutné. Nicméně. Na začátku koncertu jsem byl úplně vzadu, při první písničce jsem se vrhl do Circle pitu a nechal se vyhodit v první řadě. A pak už jen skákal a řval. Na hostelu jsem byl v 11.
A vstával v 4:30. A ve 4:50 už stál před letištní halou. Uber driver byl ukrajinec a jel asi 200 km/h.
Varšava tedy poprvé dost dobrý.. Já si to užil. Někdy se sem budu muset podívat znovu a pečlivě projít všechny muzea II.W.W. Je jich tu spousta, stejně jako pamětních desek připomínajících Varšavské Ghetto či Varšavské povstání.
Pokračování tohodle výletu bude zde. Jakmile najdu čas, pochopitelně.

Colours 2018

Nejočkávánější událost léta. Tak posledních 5 let vnímám festival Colours of Ostrava. Od mé první návštěvy v roce 2014 jsem do něj blázen. Jakmile skončí a oznámí začátek dalšího ročníku, okamžitě si nastavuju v telefonu odpočet. Letos jsem dokonce lístky kupoval za peníze, které jsem vydělal na stavbě Colours 2017. Podmínky té brigády byly totiž šílené, o tom třeba jindy. Jen jsem věděl, že tam už nikdy jinak než jako “artist” pracovat nechci.

V pondělí dopoledne, při cestě z vody, nám Bhaju oznámila nemilou novinu. Minimálně první den bude pršet. A pršelo. První den hodně, druhý den míň. Ale stejně. Colours s batohem, mikinou a pláštěnkou nejsou ono. Všude je bahno, člověku je v noci celkem zima, atd. Někdo by to nazval pravou festivalovou atmosférou, pro nás co jezdíme spinkat domů do postele to je spíš nepříjemnost.

Vezmu to den po dni. Colours poprvé začínaly už ve středu. Jestli je to výhoda netuším. Prázdniny mám pořád tak to asi nedokážu moc posoudit. I když je pravda, že díky tomu mohl sobotní závěrečný program jet až do 2 hodin ráno. Běžná praxe byla, že festival poslední den končil kolem půlnoci. První den byl plán jasný. I přes déšť vidět George Ezru. Byli jsme s Danem, Ondrou a Bhaju asi v 4 řadě. Nezklamal. Za zmínku stáli taky Teepee, Future Island (otvírali hlavní stage) a nebo Jeremy Loops. Papírově největší hvězdou Colours byli N.E.R.D. – viděl jsem jen z Radegast stanu, nic extra. Krom toho se nám podařilo s Danem se slušně navát. Prostě první den – nemohli jsme riskovat nemoc ze zimy, lepší bylo to přepít.

Už první den jsme se dozvděli, že London Grammar (skupina, kterou jsem si poprvé naposlouchal dopředu a totálně se zamiloval) nepřijede kvůli nemoci. Docela zklamání. Ten den byla jedničkou Aurora. Ta se celkově stala interpretem, kterého jsem si natolik oblíbil, že už ji 3 dny jednu doma pořád a pořád dokola. Znal jsme ji podle jména, dokonce jsem měl v iTunes její album, ale nikdy jsem si ho doopravdy neposlechl. Při jejím vystoupení na Colours 16 jsem byl v Kauflandu a kupoval vodku. Letos už jsem si jí ujít nenechal. Byla moc milá, příjmá, tak zvlášně čistá a osobitá. Dnes oznámili, že v lednu přijede do Roxy. Can’t wait. Skoro jsem už kupoval lístek do Berlína, takže tohle mi opravdu zlepšilo dnešek. Další interpreti pro čtrvtek – Places (Marcyn a spol), Kensington, Kaleo (upřímně nic moc) a mladí britští Yellow Days (taky budou hrát v Praze, asi půjdu).

Třetí den začal velmi brzy. Už během zkouškového se mi podařilo ulovit jeden lístek na divadlo do Gongu. Šašek a syn, Bolek a Vladimír Polívkovi. Bylo to vtipné, super, za kilo úžasné představení. Poté jsem se přemístil do Karoliny, zašel si na oběd a pomalu se chystal zpět do prosluněné Dolní oblasti. Začal jsem na FullMoon stagi kapelou Jaro – v té hraje Adam a Uzi z February. Je to projekt kytaristy a zpěváka Jara, kluci jsou vlastně nájemnou kapelou, co hudbu nahrála a teď předvádí. Mě osobně to zrovna moc nechytlo. Maruška Rottrová na hlavní stagi byla úplně jiná liga. Fičák i v 70ti. Vrcholem dne byl koncert Cigarettes After Sex. Člověk je musí znát, jinak je zklamaný, že každá písnička zní stejně. Pokud však máte tvorbu naposlouchanou, je fajn ty věci slyšet naživo. I když vlastně nechápu, jak to ten bubeník dělá, mě by nudou upadly ruce. Ale za ty prachy.. anyway, Slaves a circle pit s písní “Fuck the Hi-hat” hodně velký nářez. Na Lenny se prakticky nedalo dostat, hrála na třetí největší stagi a to byla chyba. Zklamání, sedli jsme si se Štěpim na pláštěnku u Gongu a poslouchaly dozvuky. Jak napsal komentátor z idnesu – jistě se na tu hlavní stage jednou dostane. Škoda, že tomu nebylo tak letos. Mohla vystřídat třeba Jardu Uhlíře.

A tím se dostáváme k poslednímu dni. A ne. Špatný můstek, Jarda hrál druhý den a já ho ani nezmínil. Byla to tragédie, 30.000 lidí zpívajících Dělání dělání nebo Skřítkové tesaři. Bizár. Teď už sobota, poslední den. Vlastně jsem se tak něják vzbudil s chorobnou potřebou dohnat všechny koncerty. Přijel jsem brzy, vezmu to chronologicky. Lilly Among Clouds – horší London Grammar. Neměli tak hezkou zpěvačku. Vítěz Jump into Colours – February. Velký úspěch, moc fajn. Mig 21 – konečně práce s publikem, obrovské vedro, ale hezké. Fvtvre – moc hardcore kapela. Ale yey, viděli jsme Vegyho. Seasick Steve – moje láska z Colours 2014. Na nic nehrájící si týpek z pravé západní ameriky. Kytara ze značky auta, z plechovky kola auta atd. Úžasné. Velká spokojenost a kocnert večera. Poté jsem se odevzdal do ruku alkoholu. Colours totiž končil Kygo. A já čekal alespoň velkou pyro show – ani ta se nekonala. Napsal jsem to i pod příspěvek Colours, napíšu to i sem.. (btw na fb měl komentář skoro 100 lajků, takže si nemyslím, že je to názor jednotlivce.) Colours jsou multižánrový festival. Zažil jsem koncerty Johna Newmana či Miky, skutečných současných popových králů, kteří udělali show, roztančili všechny i bez projekcí a pyrotechniky. Kygo sem nepatří. Ať si ho dovezou Beats, ať si ho doveze Aerodrome nebo Metronome. Ale na Colours to prostě nepatří. Škoda. Festival si chce evidentně po loňském úspěchu s Imagine Dragons udržet návštěvníky a vydává se cestou středoproudých festivalů. Díky bohu za menší stage, kde různorodost zůstává a my máme šanci vidět hudebníky, kteří by normálně o ČR, potažmo Ostravu jen těžko zvadili.

Letošní Colours hodnotím jako nejslabší za těch 5 let, co je navštěvuju. Může za to mnoho faktorů, déšť, špatná domluva s kamarády, line-up, nemoc London Grammar i jakási nostalgie, jak krásné to bylo před 5 lety, když jsem jen chodil od koncertu ke koncertu a pil kofolu. Tančit ožralý v Jackovi na Linkiny, pít a koukat po holkách je fajn, ale zabíjí to důvod, proč jsem na Colours poprvé šel. Bohužel.

Vltava 2018

Včera odpoledne jsem se vrátil z Jižních Čech. Společně s naší partou (osekanou o Ondřeje, kterej nás vyměnil za výlet do USA) jsme se rozhodli sjet Vltavu. Naše nejmladší Anežka, která na vodě byla loni s mamkou a kamojdama, nás nadchla touhle myšlenkou už loni v srpnu.
Kdo by si myslel, že sjíždět řeku je zábava chudých, je na omylu. Vlastně mě až překvapilo, že celý výlet stál cca to, co běžně stojí moje low cast trips za hranice ČR. Ale to není až tak důležité. Peníze budou, my nebudem. Jen bych chtěl upozornit všechny, co se na vodu chystaj, že rozpočet je vyšší, než by se mohlo zdát.
Anežce (ačkoliv má řidičák přesně 2 týdny) se podařilo přesvědčit svého tátu mafiána, že jet přes celou republiku vlakem není nejlepší nápad. Mafián to uznal a zapůjčil svůj Jeep Grand Cherokee. Jeli jsme v 5ti, měli narvanej kufr a ačkoliv jsme jeli “na spotřebu” Jeep spolehlivě žral něco málo přes 17 litrů na 100km. Ale my měli místo kam dát – vařič, basu piv, basu ciderů, basu džusů (12ks), milion instantních sraček, batohy, spacáky, karimatky.
Celou Vltavu kolem Českého Krumlova ovládá společnost Ingetour. Mají tu skoro monopol, a vy jim odevzdáte své peníze úplně za všechno. Za stan, za raft, za místo pro stání, za dopravu, a sprchu, za jídlo, za pití – prostě za všechno. Je to geniálně postavený business, kdy skutečně nemusíte využít žádnou jinou firmu.

Čtvrtek: Ostrava – Kemp Fík (Nahořany) – se zastávkou v Třebíči
Pátek: z Fíka busem do Vyššího Brodu, tam berem raft a plujem zpět do Fíka (asi 21km), kvůli plnému kempu se poté autem přesunujem do kampu Vltavan
Sobota: busem zpátky do Fíka a na raftu plujem do Vltavanu (asi 13km)
Neděle: z Vltavanu plujem do Zlaté Koruny (asi 17km), pak busem zpátky do Vltavanu
Pondělí: ráno balíme a jedeme domů – se zastávkou v Telči

K těm cenám. Celý výlet stál 3000. (2500 byly náklady na benzín, dalniční známku, vodácké věci a dovezený chlast). V kampech – sprcha 20, pivo 35-42, klobása 70, jídlo (z posraného plastového talířku) 130-170. Jídlo v Krumlově 150, jídlo v Telči 160. Mimochodem v Telči se nám stala funny příhoda, kdy jsme přišli do restaurace, ve které bylo asi 50 korejců. Všichni valili kachnu se zelím a knedlíkem (typical czech food), porce jako kráva, a chudáci cizinci snědli jeden knedlík, trochu zelí a kousek kachny (které btw bylo na každém talíři tak půl kila. Ale tak, pan majitel byl jistě spokojený.

A ještě zbývá klasický dodatek pro budoucího Kryštofa. S Danem jsme spali v podstavovém stanu. I tak jsme potřebovali spacák a karimatku. Na vodu žabky, na chození stačily staré Vansky. Vyrobili jsme si vlastní trika, v těch jedeš na raftu. Pak je fajn mít jedno triko do campu, mikinu, legíny a kraťasy na večer. Na vodu plavky (i když jsem byl každý den v kratasech, plavky jsou lepší). Bundu kdyby pršelo. A nejlíp ještě jednu mikinu na noc – byla fakt zima. Teda, jen v ty dny, kdy jsme nepili.

Nakonec jsem ale moc rád, že jsme jeli. Vody je tam málo, utopit se nedá. Jezů je v tomhle úseku 10. Tři z nich byli fakt velká sranda. Nejhorší byl hned první – to bylo pořádný “hej, už jseš na vodě, dávej pozor”. Ani jednou jsme se neudělali. Přes nulovou toleranci jsou všichni pernamentně ožralí. Dostali jsme Borovičku od Slováků, Merlot od Moráváků, sauvignon od divného páru, griotku od chlápka, co řval, že je policajt atd atd. Možná tomu trochu pomohla naše trika s velkým nápisem “alkoholisti”, nebo fakt, že jsme s sebou měli 3 holky v plavkách. Uvidíme, jestli se z vody stane tradice. Dost rád bych se na ni ale za rok znova vydal. A nejlíp ještě ve větší partě a s dvěma rafty!