Category Archives: Cestování

Varšava 2018

Krátký výlet, pondělí – čtvrtek, Angína s antibiotiky + 35°C snad i v noci.
Před týdnem jsem se vydal na kratičký hudební výlet. Už někdy v lednu jsem si koupil jednodenní vstupenku na jeden z největších evropských festivalů – Sziget v Budapešti. Jednou, při cestě do Prahy, jsem narazil na nově oznámené turné mé oblíbené kapely Swmrs. Jsou z Oaklandu, maj 20 a na bicí jim hraje Joey Armstrong, syn frontmana Billieho z Green day. Jejich album Drive North je venku dva roky a já ho slyšel asi 1000x. Takhle kapela se každé léto vrací do Evropy odehrát pár koncertů a letos poprvé dojela až na východ. Do polské Varšavy. Lístek stál 250 korun, úplně zadarmo. Jediný problém byl, že se koncert koná 13. 8. – tedy den před mou návštěvou Szigetu.
Jsem blázen a tak jsem okamžitě začal hledat letenky z Varšavy do Budapešti. Wizz lítá každý den v 6:15 ráno. A let trvá jen 45 minut. Tak jsem ji hned koupil. A bylo to.
V neděli padaly Perseidy a mí kamarádi tradičně leželi s vínem někde na poli. Já dostal v pátek antibiotika + musel stihnout vlak v 5:50, takže tohle byla ta jediná a největší obět, kterou tenhle výlet přinesl. Vlak z Ostravy jede do Varšavy asi 4,5 hodiny, prakticky celou cestu jsem prospal sám v kupéčku. Město mě překvapilo – je plné vysokých hezkých budov (já si myslel, že poláci moderní domy neumí). Pro Čecha je v Polsku levno – hostel stál 200, ranní Uber na letiště vyšel na 10 zlotých (65 korun), Whopper taky 10 zlotých, prostě co víc chtít.
Koncert byl úžasný, asi 150 lidí, nejpunkovější show života. Měl jsem tak mokré triko, a vlastně všechno (venku bylo asi 30°C v klubu tak 60), že jsem nemohl ani spustit nahrávání na telefonu. Prostě to nereagovalo a já si neměl o co utřít mokré prsty. Šílené, ikdyž trochu nechutné. Nicméně. Na začátku koncertu jsem byl úplně vzadu, při první písničce jsem se vrhl do Circle pitu a nechal se vyhodit v první řadě. A pak už jen skákal a řval. Na hostelu jsem byl v 11.
A vstával v 4:30. A ve 4:50 už stál před letištní halou. Uber driver byl ukrajinec a jel asi 200 km/h.
Varšava tedy poprvé dost dobrý.. Já si to užil. Někdy se sem budu muset podívat znovu a pečlivě projít všechny muzea II.W.W. Je jich tu spousta, stejně jako pamětních desek připomínajících Varšavské Ghetto či Varšavské povstání.
Pokračování tohodle výletu bude zde. Jakmile najdu čas, pochopitelně.

Vltava 2018

Včera odpoledne jsem se vrátil z Jižních Čech. Společně s naší partou (osekanou o Ondřeje, kterej nás vyměnil za výlet do USA) jsme se rozhodli sjet Vltavu. Naše nejmladší Anežka, která na vodě byla loni s mamkou a kamojdama, nás nadchla touhle myšlenkou už loni v srpnu.
Kdo by si myslel, že sjíždět řeku je zábava chudých, je na omylu. Vlastně mě až překvapilo, že celý výlet stál cca to, co běžně stojí moje low cast trips za hranice ČR. Ale to není až tak důležité. Peníze budou, my nebudem. Jen bych chtěl upozornit všechny, co se na vodu chystaj, že rozpočet je vyšší, než by se mohlo zdát.
Anežce (ačkoliv má řidičák přesně 2 týdny) se podařilo přesvědčit svého tátu mafiána, že jet přes celou republiku vlakem není nejlepší nápad. Mafián to uznal a zapůjčil svůj Jeep Grand Cherokee. Jeli jsme v 5ti, měli narvanej kufr a ačkoliv jsme jeli “na spotřebu” Jeep spolehlivě žral něco málo přes 17 litrů na 100km. Ale my měli místo kam dát – vařič, basu piv, basu ciderů, basu džusů (12ks), milion instantních sraček, batohy, spacáky, karimatky.
Celou Vltavu kolem Českého Krumlova ovládá společnost Ingetour. Mají tu skoro monopol, a vy jim odevzdáte své peníze úplně za všechno. Za stan, za raft, za místo pro stání, za dopravu, a sprchu, za jídlo, za pití – prostě za všechno. Je to geniálně postavený business, kdy skutečně nemusíte využít žádnou jinou firmu.

Čtvrtek: Ostrava – Kemp Fík (Nahořany) – se zastávkou v Třebíči
Pátek: z Fíka busem do Vyššího Brodu, tam berem raft a plujem zpět do Fíka (asi 21km), kvůli plnému kempu se poté autem přesunujem do kampu Vltavan
Sobota: busem zpátky do Fíka a na raftu plujem do Vltavanu (asi 13km)
Neděle: z Vltavanu plujem do Zlaté Koruny (asi 17km), pak busem zpátky do Vltavanu
Pondělí: ráno balíme a jedeme domů – se zastávkou v Telči

K těm cenám. Celý výlet stál 3000. (2500 byly náklady na benzín, dalniční známku, vodácké věci a dovezený chlast). V kampech – sprcha 20, pivo 35-42, klobása 70, jídlo (z posraného plastového talířku) 130-170. Jídlo v Krumlově 150, jídlo v Telči 160. Mimochodem v Telči se nám stala funny příhoda, kdy jsme přišli do restaurace, ve které bylo asi 50 korejců. Všichni valili kachnu se zelím a knedlíkem (typical czech food), porce jako kráva, a chudáci cizinci snědli jeden knedlík, trochu zelí a kousek kachny (které btw bylo na každém talíři tak půl kila. Ale tak, pan majitel byl jistě spokojený.

A ještě zbývá klasický dodatek pro budoucího Kryštofa. S Danem jsme spali v podstavovém stanu. I tak jsme potřebovali spacák a karimatku. Na vodu žabky, na chození stačily staré Vansky. Vyrobili jsme si vlastní trika, v těch jedeš na raftu. Pak je fajn mít jedno triko do campu, mikinu, legíny a kraťasy na večer. Na vodu plavky (i když jsem byl každý den v kratasech, plavky jsou lepší). Bundu kdyby pršelo. A nejlíp ještě jednu mikinu na noc – byla fakt zima. Teda, jen v ty dny, kdy jsme nepili.

Nakonec jsem ale moc rád, že jsme jeli. Vody je tam málo, utopit se nedá. Jezů je v tomhle úseku 10. Tři z nich byli fakt velká sranda. Nejhorší byl hned první – to bylo pořádný “hej, už jseš na vodě, dávej pozor”. Ani jednou jsme se neudělali. Přes nulovou toleranci jsou všichni pernamentně ožralí. Dostali jsme Borovičku od Slováků, Merlot od Moráváků, sauvignon od divného páru, griotku od chlápka, co řval, že je policajt atd atd. Možná tomu trochu pomohla naše trika s velkým nápisem “alkoholisti”, nebo fakt, že jsme s sebou měli 3 holky v plavkách. Uvidíme, jestli se z vody stane tradice. Dost rád bych se na ni ale za rok znova vydal. A nejlíp ještě ve větší partě a s dvěma rafty!

Camino Portugal 2018

Chtěl bych začít něčím, co jsem sám sobě slíbil během Camina. Nikdy nikomu nebudu doporučovat vydat se na pouť. Tohle je tak fyzicky a vlastně i psychicky náročná cesta, že každý z vás potřebuje mít svou vlastní silnou motivaci, proč chce 250 km (a víc) pěšky ujít.
Proč Portugal? Camino neboli Svatojakubská pouť do španělského města Santiago de Compostela má mnoho tras. Já si vybral tu Portugalskou, která má asi 260 kilometrů. Jsou dvě, jedna vede podél oceánu (tu jsem chtěl jít původně) a pak centrální (ta je asi o 10km kratší). Tahle pouť znamná i pro naprosto netrénovaného antisportovce, jakým jsem, cca 10 dnů na cestě. Tu nejtradičnější cestu tzv. French Way, která má asi 750 km jdete měsíc. A na to jsem neměl čas. Čekal mě totiž Metronome Festival.
Letěl jsem z Ostravy, noc přečkal na letišti v Bergamu (spal jsme už na hodně letištích a Bergamo byl fakt děs. lehl jsem si do spacáku, spal a asi ve 4 ráno mě vzbudil policajt, že se hala otvírá a já si musím sednout na lavičku a mít nohy na zemi.) A ráno jsem pokračoval do Porta. Až v tu chvíli jsem si něják uvědomil, hej, fakt to dělám.
Abych byl upřímný, Porto mě zas tak moc nenadchlo. Bylo mi vysvětleno Irskými poutníky, že až od doby, kdy Ryanair začal do Porta lítat, se snaží z něj udělat turistické historické město. Na dost místech Potěmkinovská vesnice, pěkný předek domu a za ním nic. Ale pršelo, takže mohl být můj úsudek ovlivněn negativně deštěm a stresem. Mimochodem. V celém Portugalsku mají fakt žalostné kanalizace, takže po toaletě vše vyhazujete do koše. Netradiční, divný, od první vesničky ve Španělsku zase normální.

Ještě než začnu popisovat celou cestu, chtěl bych zmínit věci, co jsem si vzal s sebou. Kdybych třeba náhodou chtěl za rok znovu. Což jsem mimochodem slíbil sobě asi 1000x, že už nikdy neudělám. Okay, do krosny o objemu tuším 40L se mi tak tak vlezla: Láhev na 1l, pláštěnka na batoh (koupená v Portu v Decatlonu, nejlepší kup ever), 3 funkční trika (2 jsem na sobě točil, v jednom spal), 2 legíny (v jednich jsem chodil, v jednich spal), kraťasy, turistické dlouho kalhoty, 4 ponožky, 4 spodní prádlo, 2 mikiny (jedna spaní, jedna chůze), Goretexová bunda, Goretexové boty, žabky, ručník. Bible (nepřečtená – není kdy, není jak), deník (2. den se rozmočil, tak jsem se na zápisky vysral), eurosložka na pas, peníze, mapy atd. Kredenciál. Powerbanka a foťák. Říká se, že by měl mít batoh kolem 10% vaší váhy, můj měl skoro 20%. Ale dalo se to zvládnout.

Na Camino jsem vyrážel s rozpočtem 20€ na den. Skoro každý den jsem ušetřil, pravdou ale také je, že jsem moc nejedl. Přes den jsem přežíval na Pepsi (cca 1,5€) , kterou jsem si kupoval v hospůdkách/kavárnách po cestě (jsou v každé vesničce, cca co 5km) a banánech (0,5€). Pokud pojedete s více penězi, můžete si dopřát různé bagety, džus z mačkaných pomerančů, pokud jste milovníci kávy tak kafe. Stojí všude euro. A zákusek k tomu dalších 0,8 – 1€. Já cukry bral primárně z Coly, kafe jsem si dal 2x spíš na zahřátí. Do cíle jsem došel vždy kolem 4. hodiny odpolední. Ubytoval jsem se a zašel si pro něco k pití a pro snídani. Ve Španělsku funguje strašně hloupý systém siest – restaurace jsou otevřené třeba od 12-2, a pak až od 7 večer. Na večeři jsem si tedy musel počkat. Většinou jsem bral tzv. Poutnické menu – je větší, po celodenním hladovění ideál. Portugalsko 7€, Španělsko spíš 10€ za teplé menu. Skládalo se často z piva či vína, steaku s hranolkami i rýží (další jejich zvyk, míchat dvě přílohy dohromady), salátu či polévky a zákusku. Ten jsem několikrát ukecal s sebou (a další den ho snídal. Proč nezačít den čokoládovým dortem?)

Albergue, tedy poutnické ubytovny. Jsou oficiální i privátní. Privátní jsou lepší, ale drahé – 10+ € na noc. Portugalské oficiální stojí 5€, Špěnělské 6€. Cena je dána zákonem a ve Španělsku navíc spoustu ubytoven opravila EU, takže jsou krásné a nové. V Portugalsku se může stát, že narazíte na dotační ubytovny, kde platíte formou daru. Nejmenší dar je ale obvykle právě 5€, pokud chcete přispět víc, meze se nekladou. Stalo se mi na jedné vesničce, že když místní děda viděl jak unaveně vypadám, dal mi pokoj jen pro mě a vůbec nic za něj nechtěl. V jednom Albergue zase nebyla obsluha, a dar se měl platit do pokladničky. No, bůh musí vědět, že jsem neměl moc peněz. A němci tam beztak cpali víc než 5 eur, takže se to vynuluje. Albergue vám zajistí – teplou sprchu, postel. Ve Španělsku často dostanete i prostěradlo a polštář. Ráno se vychází kolem 7-8. Mimochodem v době, kdy jsem šel se na Camino vydalo hodně důchodců – a ti ráno vycházeli už před 6. Blázni.

Poslední odstavec k penězům. Kredenciál – průkaz poutníka, do kterého sbíráte razítka. Moje romantická představa byla, že místa s razítky budou v každé vesničce v kostele. Že si tam sednu, budu číst bibli, nechám si dát razítko a zase budu putovat. Omyl. Kostely jsou zavřené, razítka dostanete v Alberguech nebo kavárnách. Já samotný Kredenciál koupil v katedrále v Portu za 2€. Pokud budete mít dostatek razítek, abyste prokázali, že jste cestu skutečně ušli, dají vám v Santiágu zdarma certifikát o absolvování pouti. Pokud chcete víc fancy verzi, na kterém jsou data, kdy jste začli, kolik jste ušli a další věci, můžete si ho koupit – 3€. Za mě lepší vzpomínka, než magnet nebo podobná turist kravina.

Paříž 2017

Prázdniny se pomalu blíží ke svému konci, a já při jednou dopoledním lelkování zjistil, že letenka z Anglického Stanstedu přímo na Mošnov stojí 350 korun. Neváhal jsem ani vteřinu a byla moje. Jenomže, jakmile jsem najel na kiwi.cz, abych si našel letenku do Londýna, překvapil mě nemilý fakt, že dostat se letecky do Británie za méně než 3,5 tisíce je prakticky nemožné.
Nicméně tradice je tradice. Už od roku 2014 se vydávám každé září do milované Anglie. A ačkoliv jsem si i tohle léto, konkrétně po Chorvatsku, slíbil, že už nikdy neudělám tu chybu, abych jel kamkoli autobusem. Jenže ona jiná cesta nebyla. Pro vyhledávní trasy autobusů po Evropě doporučuji Go Euro. Cenově jsem zjistil, že cesta do Anglie se dá sehnat týden dopředu za 60 eur.
V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka. Kolik může stát bus jinam? Hledal jsem Amsterdam, Brusel a Paříž. Všechny tři destinace stojí +/- stejně. Kolem 40 eur. A do Londýna se znich dostanete přímým autobusem asi za 30 eur. Všeho všudy 10 eur dráž, a vidíte víc. A především nejedete 18 hodin, ale jen 14. Takže tohle je můj stručný úvod k tomu, proč Paříž.
Odjížděl jsem z Florence 15:30, společnost EuroLines, naši řidiči byli češi s chatrnou angličtinou. V autobuse jsem seděl sám (přece jen byl čtvrtek), ale místa tam nebylo věru mnoho. Každopádně před šestou hodinou ranní jsme dojeli na místo. Bylo krásné ráno, Slunce se zrovna chystalo vyjít. Jako první jsem zamířil pod Eiffelovku. Chtěl jsem si natočit timelapse východu slunce. Díky mrakům však není tak působivý, jak by mohl být.
Za jeden den jsem stihl alespoň čás památek Paříže. Eiffelovka, Notre Dame, Louvre (odpoledne začalo pršet). Na Paříži je skvělé to, že do většiny památek, máte jakožto občané EU do 26 let vstup zdarma. Co ušetříte na vstupném, necháte v jídle. Restaurace jsou pro Backpacking skutečně drahé. Pokud nechcete jíst ve fastfoodu, připravte si alespoň 20 eur. Jinak Burger King/McD cca 8-9 eur za celé menu. Alkohol jsem nekupoval, na cestách nikdy nepiju. Cola klasicky za 1,5 eura. V Paříži je také hustá síť malých obchůdků Carrefour expres, ve kterých za 2-3 eura seženete bagetu či sandwich. Měl jsem ho na oběd v autobuse, není to špatná varianta. Záleží, jaký je kdo jedlík.
Metrem se jezdí na jízdenky, které si koupíte v automatech u vstupu. Jedna jízda stojí 1,8 eur. Mimochodem já měl klasicky ubytování na hostelu, dokonce se snídaní v ceně (celkem 16 eur), a snažil jsem se chodit pěšky. Metrem jsem jel 2x. A podle iPhonu jsem za ten den ve Francouzském hlavním městě nachodil něco málo přes 25 km.
Jinak nemám k Paříži co dodat. Krásné město. I zdejší dívky. Francouzsky jsem ani nežblebt. Určitě se do ní brzy vrátím.

Jugoška 2017

Nadešel čas prázdnin, čas klidu, čas relaxu. Po několika výletech za hranice všedních dnů jsme se rozhodli vydat do oblíbené destinace čechů – Chorvatska.

V jedné z mnoha Ostravských cestovních kanceláří jsme si našli zájezd do Bašky Vody. Stál 5,5 tisíce, v ceně bylo ubytování na pokoji pro dva a cesta autobusem. Žádné jídlo. Původní plán byl jet ve čtyřech. Dvě holky dva kluci. Dan (ano, i po všech pocitech utrpení z Eurotripu ten stejný člověk), sestřenka, má bff ze školy Adél a já. Nakonec nás uprosili dva další kamarádi. Ondra – náš otec, 23 letý budoucí právník a Petr. Stále ještě 16 letý kamarád ze školy, který s náma pravidelně pije a zná nás všechny velmi dobře.

Pokud s sebou na výlet vezmete mladšího člověka – nejlépe ještě kluka – připravte se, že dotyčný bude zvyklý na mama servis. Ráno mi kupte jídlo, udělejte kafe, všechno ukliďte a nechte mě žít v mém bordelu. Mé nervíky se třeba 5. den napínaly víc než v noci před maturitou. Nemluvě o tom, že dotyčný hned první den vybral 2000 v kunách, litr propil, pak nám odběhl s tím, že “jde do Splitu”, ztratil peněženku se zbytkem peněz a doklady a málem vyraboval Kebab na pláži, který právě zavíral. Ale to je jiná story.

Proč jsme si zvolili cestovku? Najít apartmán pro 6 lidí, pokud začnete hledat AŽ v květnu je problém. Nemluvně o tom, že když jsme do Bašky přijeli, zjistili jsme, že v celé vesnici není volný jediný apartmán. Ani klasický 2+2.

Termín 29. 7. – 6. 8. Můžu všem doporučit. Lidí plno, holek taky, teplé moře, teplé noci. Pohoda.

Co si vzít s sebou? Obvyklý odstavec pro mé “budoucí Já”.
Náš kufr měl mít maximálně 20, můj měl 23 kg. Piva prostě něco váží. Nakonec jsem jich spolu s důležitým oblečením do kufru dostal 10. Deset Radegastů v plechu. Jednu Amundsen vodku. Co dál je reálně potřeba? Stydím se psát, co všechno jsem vzal. Třeba tepláky nebo mikina jsou nepoužitelný věci. Stačí jedna deka do autobusu na noc. Jedny tenisky do baru večer, žabky na celý den. Dva ručníky – jeden na pláž, jeden na apartmán. Jedno triko na cestu k moři. Alespoň tři trika do baru – ať máte vždycky jiný. Ponožky a spoďáry jsou jasné. A pokud nemáte v plánu balit holky na pláži, tak úplně stačí jedny plavky.

Jídlo si s sebou brát nedoporučuju. Je tu stejně draho jako u nás. Já přežíval na 1/6 pizzy za 10 kuna nebo univerzální Italské omáčce s těstovinama. Oběd za 15-20 kuna, vklidu.

Poslední bod, který bych rád zmínil je výběr destinace. Baška Voda je super, kousek od Makarské, relativně na jihu. 2 bary na pláži – dá se cokoliv. Ale po procházce do vedlejší Brely – je právě ona mým tipem. Jestli tohle budem chtít za rok zopakovat, pak se 100% budu koukat po apartmánu právě v téhle vesničce.

Inu, to by bylo k našemu výletu vše. Jednu věc na závěr. Neodsuzujte Chorvatsko. Nejde totiž ani trochu o to, kde jste – nýbrž s kým tu jste! A holky a alkohol jsou stejně všude.

U2 Berlín – Červenec 2017

Bože čas strašně letí. Už je to skoro měsíc, co jsem se vydal do Berlína na své milované U2. A stále jsem o tom nesepsal článek!

Tenhle výlet byl šíleně lowcast. Fakt moc. Hlavním cílem bylo vidět U2, nejlépe z první řady. Od 10.7 jsem pracoval na stavbě Colours of Ostrava, takže časový plán výletu byl jasně dán. Pondělí práce, úterý – čtvrtek Berlín, no a v pátek už jsem zase tahal kusy pódií na největším letním festivale v Česku.
Lístek na U2 jsem kupoval mobile, pod stolem školní lavice, během hodiny češtiny. Do toho jsem ještě volal s tátou, který mi měl vstuenku koupit původně.. Servery Německého TicketMasteru padaly jak hvězdy během Perseidů. Musel jsem to tedy zkusit sám, z iPhonu. Povedlo se. U2 neprodávali lístek na Golden Circle, koupil jsem si normální stání a začal pomalu uvažovat, jestli tam náhodou nepůjdu stát už ráno, abych byl co nejblíž. Hostel jsem si bookl okamžitě. A dobře jsem udělal, když jsem se týden před odjezdem díval na Boooking, stál nejlevější hotel 6 tisíc na noc, a byl na úplně opačné straně Berlína. Já za hostel 3 zastávky od Olympic Stadionu dal 16,8 euro za noc. Bez snídaně.
Dostat se z Ostravy do Berlína je cesta na celý den. Poprvé v životě jsem využil služby spolujízdy – blablacar.com Zkušenost skvělá, cestou tam super holka, mohla mít kolem 30, jela na pracovní školení. Byla moc milá, pokecali jsme, hodila mě až před hostel a trasa Praha – Berlín mě vyšla na – podržte se – 250 korun! To je o polovinu méně, než kdybych využil přepravy autobusové! Cesta zpět se Slovákem Rastou vyšla na 12 eur. Stále levnejší a především rychlejší než konkurence. Jsem si jist, že s blablacar letos ještě někam vyrazím! Super zkušenost.
O Berlíně jako takovém vám toho mnoho nepovím. Když mě Bea vysadila a já se ubytoval, bylo kolem 9 večer a já se jen prošel uličkami kolem svého hostelu. Další den jsem ráno nakoupil dostatek jídla a pití v Lidlu, který byl hned vedle a rozjel se k Olympic stadionu. Bylo krásně slunečno. Sedl jsem si k bráně a začal snídat. Bylo nás tam možná 100. Po chvilce si ke mně přisedl Boliviec Fernando. Byl to učitel angličtiny, na výletě po Evropě. Skvěle jsme se pobavili o hudbě a cestování.. Bylo super tam vlastně nebýt sám, mít si ským povídat. Rychleji to uteklo. Kolem 12:00 začalo pršet. A pršelo až do večera.
Pořadatelé si nás všimli něco po poledni. Nás prvních cca 200 šťastných dostalo tzv. Early Entry náramky. Dostali jsme se tedy do haly dříve, než obyčejní smrtelníci. A bylo to skvělý! Byl jsem přímo před podiem, v druhé řadě! Na U2! Chápete to! Najednou všech těch 10 hodin čekání v dešti před halou dávalo smysl. Nebylo to zbytečné.

Jako předkapela přijel Noel Gallager – Oasis poslouchám poslední 2 měsíce all night long. Další pocit štěstí. Slyšel jsem Champagne Supernovu či Don`t Look Back in Anger přímo od člověka, co tyhle písně napsal!
Tou však úplně nejlepší věci bylo, že U2 nejeli turné k nové desce. Jejich turné mělo být vzpomínkou na jejich nejslavnjší – již 30 let staré – album The Joshua Tree. Moje nejoblíbenější album U2. Album, na kterém jsem vyrostl. A oni ho zahráli celé! OD začátku do konce. Když jsem tady v lednu psal článek, o nákupu lístku na tenhle koncert, netušil jsem, že skutečně zvolí i stejné kulisy!
Co víc říct. Prostě splněný sen. Už jsem si splnil všechny. U2, Pink Floyd, Green Day. Co budu dělat teď? Však on život sám něco přinese.

Tagged , ,

Eurotrip June – Den 1 – Zpoždení

Dnešek nebyl zatím úplně na naší straně. Ačkoliv jsme si všechno naplánovali zodpovědně, svět byl proti nám. 13:53 jsme měli opustit Ostravu vlakem EC z Budapešti do Varšavy. Přijel přesně. Ani minuta zpoždení. Záhadně mu však vypověděla lokomotiva službu a nám tuhl úsměv. Na přestup v Katowicích do busu na letiště jsme měli přesně hodinu. Krom toho je nové nádraží skvěle upraveno tak, že pro přestup na autobus stačí sjet 2 eskalátory. Nám díky 2 hodinovému zpoždení ujel. Nicméně díky řidiči, který uměl alespoň základy angličtiny se nám podařilo na letiště dojet i s prošlýma jíudenkama. Kolem 18:50 jsme skutečně dorazili na místo, bez problému prošli security kontrolou a následně se usadili v prvním patře Katowického terminálu. Letadlo z Hamburku přiletělo 20:15 a výjimečně odletělo na čas. Kvůli úsporám (v duchu úspor se mimochodem ponese celý výlet) jsem si nekoupil sedadlo. Takže mi bylo automaticky přiděleno jedno v uličce. Vedle mě seděla jedna managerka, už od pohledu jí bylo úplně fuk, kde sedí. Místo u okna zůstalo volné. Naštěstí jsem v čas zaznamenal letušku, která pomáhala usadit mladý pár společně, a byl jsem ujištěn, že už nikdo nepříjde. Takže mám nových x fotek západu slunce z paluby letadla! Let byl rychlý, trval něco málo nad hodinu čistého času. Další půlhoďku jsme proseděli v příletové hale (v té kde jezdí zavazadla) a uvažovali, co teď budeme dělat. Nakonec jsme ji opustili a vydali se prohledávat letiště. V hlavní hale terminálu 1 jsme objevili zajímavé postele pro přespání. Řekli jsme si, že je hloupost, že by takhle podporovali lidi v přespávání na letištích. A on to byl fakt! Nicméně to jsme zjistili až později. Nejprve jsme v druhém patře letiště narazili na zásuvkový plácek, u kterého campovalo několik lidí. Chlápek, co s námi nepromluvil, dvě američanky v žabkách, které missly flight – totálně šílely, neustále chodily kouřit a nonstop volaly domů, ať už někdo koupí ty letenky. A pak Koreiec. Opět bylo jeho chování přesně takové, jak si představuju u lidí z téhle země. Seděl sám, se sluchátky, s velkým Samsungem v ruce a vypadal, že je v naprostém nezájmu o okolí. Kolem půlnoci k nám byl vyslán securiťák, který anglicky uměl jen základní fráze. Pouze nás však upozornil, že tahle část letiště se uzavírá a musíme se přesunout dolů, k výstupu z příletů. Američanky okamžitě spustily stížnosti, že jsou tu všichni nepříjemní a že neví co maj dělat. My s Danem jsme si roztáhli svoje karimatky a spacáky pod schody. Vypadalo to na relativně tiché místo. Realita byla jiná – kolem 4 hodin ráno kolem nás asi 20x projížděl pracovník údržby na vozidle, co čistí podlahu. O spánku se moc mluvit nedá. Krom toho tou halou pulzuje x lidí celou noc. Osobně jsem měl pocit, že kdykoli jsem byl probuzen, viděl jsem na sedačkách v hale úplně jiné lidi. A ti původní tam nebyl, ačkoliv mezi 23:00 – 6:00 na Hamburské letiště nic nepřilétá ani nikdo neodlétá.
Zvláštní, první den byl plný stresu. Snad ty další budou klidnější.

EuroTrip June – Den 0 – Stres, Strach, Očekávání

Momentálně je 21:30, já šlapu batoh, tisknu palubní lístky, neustále pročítám recenze spaní na jednotlivých letištích a začínám mít strach. Někdy minulý týden jsme si s mým supr kamarádem Danem řekli, že je čas zažít dobrodružství. Přece jen, pivo se na našich tělech začíná podepisovat.. Tak je čas něco podniknout. Nejlépe něco, kde budeme hodně chodit, málo spát, komunikovat s lidmi, fotit hezké fotky, které nám bude každý závidět a nejlépe taky neutratit moc peněz.
Ani jeden z nás nelítal celé dětství na dovolenou do Egypta. Dan letěl 2x, já 10x. A tak jsme najeli na Kiwi.com – vybrali datum 2.-3.6 (dnes jsme dostali maturitní vysvědčení) a koupili si tu nejlevnější letenku. A tak zítra večer letíme. Mám přesně 55 eur. Pokud utratíme víc bude prohra. Naše plány nejsou velké. První destinací je Hamburg. Město, u které se Labe vlévá do Severního moře. Spát plánujeme na letišti. Přiletíme na něj z polských Katowic kolem 22:30. Pokud budeme vyhozeni, čeká nás noc někde venku. To se doufám nestane. Snad né hned zítra.
Držte nám palce, možná to budem potřebovat.

Krakow – Prosinec 2016

Konec roku se pomalu blížil a já si řekl, čas ještě někam vyjet. Trhy ve Vídni jsem sice ještě neviděl, ale letos jsem v ní byl už 2x. Drážďany jsou taky moc hezké, jen ta cesta přes celou republiku mě odrazuje.
Ale! Dyť chodíš s Polkou! Rodilou mluvčí!
Má milá návrh uvítala. A tak jsme začli hledat ubytování. Koukali jsme po různých možnostech a nakonec se nám, za velmi přijatelnou cenu, podařilo najít airbnb. Byla to naše první zkušenost s touhle službou (ačkoliv má přítelkyně má na svém profilu wishlist míst k ubytování, který je delší než můj život). Nicméně – všechno proběhlo v pořádku, klíče jsme měli ve schránce před bytem, tam jsme je i zanechali. Komunikace probíhala pomocí SMS a mailem. Měli jsme pro sebe celý byt, byl nádherný a můžem všem doporučit – ZDE
Polsko! Jak znamenitá země! a všemi podceňovaná! Víte, před rokem jsem byl s rodiči na den v Gdaňsku a také jsem byl nadšen. Teď se dostavil úplně stejný efekt. Krakow mi v mnohém připomíná západní velkoměsta, která mají mnoho historických památek a zároveň nechybí moderní obchody a restaurace. Nevím, jak přesně své pocity sepsat, aby se daly snadno pochopit. Jde mi to, že letos jsem projel Barcelonu, Vídeň, Miláno, Londýn, a strávil v Praze víc než 2 dny u sestřenky. A tohle město je stejné – jen je v něm vše levnější.
“Víš co je na Krakowě super? Když jsme byli ve Španělsku, koupili jsme si lístek na metro za 2,8. Tady si ho taky koupíme za 2,8 – jen všechno nemusíme násobit 27, ale 6ti!” – tohle by mělo mluvit za vše.
Nebudu si tady hrát na bůh ví jakého milionáře. Jsem student a proto jsou peníze jeden z rozhodujících faktorů, co budeme v destinaci dělat. Pokud za mhd, jídlo v supermarketech a vstupy utratíme většinu rozpočtu, nezbývá pak na srandy, které jsme si mohli dopřát v Polsku.
Pokud žijete v pohraničí, doporučuji dojet do Těšína. Jakousi Polskou společností jsme se do Krakowa dopravili ta 15 zlotých. Cestování po Krakowě je za 2,8 zlotých – ale většina se dá obchodit pěšky. My večer vždycky skončili na hlavním nádraží, v Carrefouru, a pak jsme byli líní se s nákupem tahat přes centrum. Za návštěvu – pokud jste také milovníci Pražského Doxu – stojí galerie moderního umění Mocak. Po 3 hodinách zde nám značně vyhládlo. Doma nám majitelka nachystala seznam restaurací a klubů, které podle ní (či turistického centra) stojí za návštěvu. My se rozhodli pro Bobby Burger a opět! Krásné místo, úplně v centru a jídlo pro oba za 47 zlotých!
Na trzích najdete to samé, co všude jinde. svařák (8 Zlotých) pirohy (5ks – 7,5 zlotych) a víc se do nás nevešlo. No. Co ještě zmínit? B-smart z KFC stojí 4,95!! A lidi? Hodně Čechů, hodně Slováků, hodně Poláků.

Co potřebujete s sebou? – všechno se vleze do turistického batohu. Oblečení – já si vzal 3 trika. Přece jen, pod bundou to stejně vůbec není vidět. Ručníky v bytě byly. Pyžamo? Ze všech jsem vyrostl. Takže jen další tričko. Ponožky. Nabíječku na iPhone a foťák. Do busu Rajec. Jinak nic. Stačí!

To by bylo všechno. Pokud máte možnost a čas (peníze ani nepotřebujete), vydejte se do Krakowa! I na Víkend je to moc hezký výlet. A myslím, že budu uvažovat nad letním “Poland Tripem”.
Šťastné a Veselé Vánoce! Hodně super lidí ve vašich životech a krásný Nový Rok 2017!
K.

Barcelona – Červenec 2016

Když mi bylo v dubnu 18, řekl jsem si – Kryštofe, dyť už jsi starej na to jet na dovolenou s rodiči.
To je pravda. Jsem, jsem dospělý – mohl bych se někam vydat sám. Nebo s někým. Se svou dívkou!

Někde jsem četl, že nejvíce každý vztah prověří právě dovolená. Tedy čas, kdy jste spolu 24 hodin v kuse. A ještě nejlépe bez kohokoli jiného a někde v cizím městě/zemi. My prošli skvěle. Upřímně, když mi v neděli – tedy po 7 dnech společného cestování, ve vlaku domů Jola (ach ano, má gf se jmenuje Jola. Je Polka.) řekla “hm, ale ještě týden bych s tebou vydržela” citíl jsem se naprosto over the moon. Takže vybírejte pečlivě, a nic pro vás nebude problém!

Zpět k výletu. Bylo pondělí, hned po Colours. Cítil jsem se unaven. Domů jsem přijel kolem půl druhé. Tedy domů – k babičce. Na naší vesnici je totiž nemožné se dostat po 10 hodině večerní. S těžkou hlavou jsem ráno začal balit. Díky nízkonákladovkám jsem cestoval pouze s jedním kufrem a batohem. Sešli jsme se na Svinovském nádraží. Můj otec nás hodil do Katowic.

Pár praktických informací. Wizzair je super společnost, levné letenky. Ale musíte dokoupit kufr (i malej).
Ryanair – letadla horší, priority zbytečné, ale kufr zdarma.

Když budete vybírat z letenek, je třeba dát si pozor na letiště.
– BCN (Barcelona El Prat) – asi 20 minut od centra, ideální. Jenže v noci se na něj prakticky nedá dostat jinak, než taxíkem. Bacha na ranní lety – my letěli 6:15 do Milana a museli taxíkem. V životě jsem neutratil 50€ rychleji, a to chudák neuměl ani anglicky. (nebyl sám, tady nikdo anglicky neumí)
– GRO (Barcelona Girona) – odhadem hodina a půl – klasické letiště pro nízkonákladovky. Letěl jsem z něj se školou. Víte, myslím, že čas zabitý v buse do města vám za těch pár ušetřených eur nestojí. Vždy jen BCN.

Když jsme dorazili, bylo kolem 6-7 večer, rozhodli jsme se jet metrem. Přímo na letiště vede nové, skvělé, samořízené metro – L9. Musíte si koupit spešl lístek, to popisovat nebudu, protože jsem na 90% neměli ten správný. Ale nikdo nás nechytl. Jinak je super jízdenka T10 – je na 10 jízd a my ji ani neprojeli celou. V Barceloně jsem strávili 5 dnů. Jinak metro je klimatizované! Následným přestupem na linku L1 jsme dojeli až na stanici Marina – u které bylo naše ubytování. To bylo skvělý, levný, moderní a čistý. Leželo na stejné ulici jako Sagrada, takže jsme k ní za 20 minut mohli dojít pěšky. Stejně daleká byla cesta na pláž, kde jsme trávili večery. Skvělý. Všem doporučuju Melon Discrict!

Teď uvažuju, jestli nahrát fotky, a nebo popisovat, co jsme každý den dělali.