Category Archives: Hudba

ZS 2018/19

Život letí dál, a já nic nestíhám.
Dokonce i 1/4 ZS je pryč. Ze 13 týdnů zbývá 9. A já se ještě pořádně nezabydlel.

Je neděle, jsem doma v Hrabyni. Včera proběhlo druhé kolo senátních voleb. Od středy detoxuju alkohol. Od června jsem sem nepsal o své životní situaci, kam jsem se posunul atd.

Začnu školou. Rozhodl jsem se, že Bc. na VŠE dodělám. Zároveň jsem si vymyslel plán “naberu si na tenhle semestr, co možná nejvíc předmětů a do konce studia si pak vystačím s cca 25 kredity. A ty narvu do jednoho/dvou dnů.” Krásné, jen kdyby mi to vyšlo. Bohužel mi několik volitelných i povinných předmětů nebylo přiděleno. Takže rychlá změna plánů. Letos dodělám matiku. Celkem nakonec 34 kreditů. Pokud všechno ukončím budu mít 91 kreditů, což je přesná půlka. Wish me luck.

ZS 2018/19

ZS 2018/19

Máme byt. Byt, kde spolu budem žít. Je v Modřanech, má rohovou vanu, má myčku a má balkon. Po 20 letech života mám velkou postel. Zařídit pokoj stálo asi 4x víc, než jsem si myslel. A to jsem v Ikei bral jen to nenutnější. Platíme každý sedmičku, do školy to mám asi 40 minut. A před domem je Billa, dvě zastávky vedle Kaufland s Lidlem. A McD. Docela v pohodě poloha. A bydlím se svými nejlepšími kamarády z Ostravy – Danem a Bárou.

Škola je stejné šmelo jako loni. Minulý týden jsem měl celkem krizi z toho, že vlastně vůbec netuším, čím budu. Bakalář všeho a ničeho. Je to takový další gympl. Ale ono to něják dopadne.

Varšava 2018

Krátký výlet, pondělí – čtvrtek, Angína s antibiotiky + 35°C snad i v noci.
Před týdnem jsem se vydal na kratičký hudební výlet. Už někdy v lednu jsem si koupil jednodenní vstupenku na jeden z největších evropských festivalů – Sziget v Budapešti. Jednou, při cestě do Prahy, jsem narazil na nově oznámené turné mé oblíbené kapely Swmrs. Jsou z Oaklandu, maj 20 a na bicí jim hraje Joey Armstrong, syn frontmana Billieho z Green day. Jejich album Drive North je venku dva roky a já ho slyšel asi 1000x. Takhle kapela se každé léto vrací do Evropy odehrát pár koncertů a letos poprvé dojela až na východ. Do polské Varšavy. Lístek stál 250 korun, úplně zadarmo. Jediný problém byl, že se koncert koná 13. 8. – tedy den před mou návštěvou Szigetu.
Jsem blázen a tak jsem okamžitě začal hledat letenky z Varšavy do Budapešti. Wizz lítá každý den v 6:15 ráno. A let trvá jen 45 minut. Tak jsem ji hned koupil. A bylo to.
V neděli padaly Perseidy a mí kamarádi tradičně leželi s vínem někde na poli. Já dostal v pátek antibiotika + musel stihnout vlak v 5:50, takže tohle byla ta jediná a největší obět, kterou tenhle výlet přinesl. Vlak z Ostravy jede do Varšavy asi 4,5 hodiny, prakticky celou cestu jsem prospal sám v kupéčku. Město mě překvapilo – je plné vysokých hezkých budov (já si myslel, že poláci moderní domy neumí). Pro Čecha je v Polsku levno – hostel stál 200, ranní Uber na letiště vyšel na 10 zlotých (65 korun), Whopper taky 10 zlotých, prostě co víc chtít.
Koncert byl úžasný, asi 150 lidí, nejpunkovější show života. Měl jsem tak mokré triko, a vlastně všechno (venku bylo asi 30°C v klubu tak 60), že jsem nemohl ani spustit nahrávání na telefonu. Prostě to nereagovalo a já si neměl o co utřít mokré prsty. Šílené, ikdyž trochu nechutné. Nicméně. Na začátku koncertu jsem byl úplně vzadu, při první písničce jsem se vrhl do Circle pitu a nechal se vyhodit v první řadě. A pak už jen skákal a řval. Na hostelu jsem byl v 11.
A vstával v 4:30. A ve 4:50 už stál před letištní halou. Uber driver byl ukrajinec a jel asi 200 km/h.
Varšava tedy poprvé dost dobrý.. Já si to užil. Někdy se sem budu muset podívat znovu a pečlivě projít všechny muzea II.W.W. Je jich tu spousta, stejně jako pamětních desek připomínajících Varšavské Ghetto či Varšavské povstání.
Pokračování tohodle výletu bude zde. Jakmile najdu čas, pochopitelně.

Colours 2018

Nejočkávánější událost léta. Tak posledních 5 let vnímám festival Colours of Ostrava. Od mé první návštěvy v roce 2014 jsem do něj blázen. Jakmile skončí a oznámí začátek dalšího ročníku, okamžitě si nastavuju v telefonu odpočet. Letos jsem dokonce lístky kupoval za peníze, které jsem vydělal na stavbě Colours 2017. Podmínky té brigády byly totiž šílené, o tom třeba jindy. Jen jsem věděl, že tam už nikdy jinak než jako “artist” pracovat nechci.

V pondělí dopoledne, při cestě z vody, nám Bhaju oznámila nemilou novinu. Minimálně první den bude pršet. A pršelo. První den hodně, druhý den míň. Ale stejně. Colours s batohem, mikinou a pláštěnkou nejsou ono. Všude je bahno, člověku je v noci celkem zima, atd. Někdo by to nazval pravou festivalovou atmosférou, pro nás co jezdíme spinkat domů do postele to je spíš nepříjemnost.

Vezmu to den po dni. Colours poprvé začínaly už ve středu. Jestli je to výhoda netuším. Prázdniny mám pořád tak to asi nedokážu moc posoudit. I když je pravda, že díky tomu mohl sobotní závěrečný program jet až do 2 hodin ráno. Běžná praxe byla, že festival poslední den končil kolem půlnoci. První den byl plán jasný. I přes déšť vidět George Ezru. Byli jsme s Danem, Ondrou a Bhaju asi v 4 řadě. Nezklamal. Za zmínku stáli taky Teepee, Future Island (otvírali hlavní stage) a nebo Jeremy Loops. Papírově největší hvězdou Colours byli N.E.R.D. – viděl jsem jen z Radegast stanu, nic extra. Krom toho se nám podařilo s Danem se slušně navát. Prostě první den – nemohli jsme riskovat nemoc ze zimy, lepší bylo to přepít.

Už první den jsme se dozvděli, že London Grammar (skupina, kterou jsem si poprvé naposlouchal dopředu a totálně se zamiloval) nepřijede kvůli nemoci. Docela zklamání. Ten den byla jedničkou Aurora. Ta se celkově stala interpretem, kterého jsem si natolik oblíbil, že už ji 3 dny jednu doma pořád a pořád dokola. Znal jsme ji podle jména, dokonce jsem měl v iTunes její album, ale nikdy jsem si ho doopravdy neposlechl. Při jejím vystoupení na Colours 16 jsem byl v Kauflandu a kupoval vodku. Letos už jsem si jí ujít nenechal. Byla moc milá, příjmá, tak zvlášně čistá a osobitá. Dnes oznámili, že v lednu přijede do Roxy. Can’t wait. Skoro jsem už kupoval lístek do Berlína, takže tohle mi opravdu zlepšilo dnešek. Další interpreti pro čtrvtek – Places (Marcyn a spol), Kensington, Kaleo (upřímně nic moc) a mladí britští Yellow Days (taky budou hrát v Praze, asi půjdu).

Třetí den začal velmi brzy. Už během zkouškového se mi podařilo ulovit jeden lístek na divadlo do Gongu. Šašek a syn, Bolek a Vladimír Polívkovi. Bylo to vtipné, super, za kilo úžasné představení. Poté jsem se přemístil do Karoliny, zašel si na oběd a pomalu se chystal zpět do prosluněné Dolní oblasti. Začal jsem na FullMoon stagi kapelou Jaro – v té hraje Adam a Uzi z February. Je to projekt kytaristy a zpěváka Jara, kluci jsou vlastně nájemnou kapelou, co hudbu nahrála a teď předvádí. Mě osobně to zrovna moc nechytlo. Maruška Rottrová na hlavní stagi byla úplně jiná liga. Fičák i v 70ti. Vrcholem dne byl koncert Cigarettes After Sex. Člověk je musí znát, jinak je zklamaný, že každá písnička zní stejně. Pokud však máte tvorbu naposlouchanou, je fajn ty věci slyšet naživo. I když vlastně nechápu, jak to ten bubeník dělá, mě by nudou upadly ruce. Ale za ty prachy.. anyway, Slaves a circle pit s písní “Fuck the Hi-hat” hodně velký nářez. Na Lenny se prakticky nedalo dostat, hrála na třetí největší stagi a to byla chyba. Zklamání, sedli jsme si se Štěpim na pláštěnku u Gongu a poslouchaly dozvuky. Jak napsal komentátor z idnesu – jistě se na tu hlavní stage jednou dostane. Škoda, že tomu nebylo tak letos. Mohla vystřídat třeba Jardu Uhlíře.

A tím se dostáváme k poslednímu dni. A ne. Špatný můstek, Jarda hrál druhý den a já ho ani nezmínil. Byla to tragédie, 30.000 lidí zpívajících Dělání dělání nebo Skřítkové tesaři. Bizár. Teď už sobota, poslední den. Vlastně jsem se tak něják vzbudil s chorobnou potřebou dohnat všechny koncerty. Přijel jsem brzy, vezmu to chronologicky. Lilly Among Clouds – horší London Grammar. Neměli tak hezkou zpěvačku. Vítěz Jump into Colours – February. Velký úspěch, moc fajn. Mig 21 – konečně práce s publikem, obrovské vedro, ale hezké. Fvtvre – moc hardcore kapela. Ale yey, viděli jsme Vegyho. Seasick Steve – moje láska z Colours 2014. Na nic nehrájící si týpek z pravé západní ameriky. Kytara ze značky auta, z plechovky kola auta atd. Úžasné. Velká spokojenost a kocnert večera. Poté jsem se odevzdal do ruku alkoholu. Colours totiž končil Kygo. A já čekal alespoň velkou pyro show – ani ta se nekonala. Napsal jsem to i pod příspěvek Colours, napíšu to i sem.. (btw na fb měl komentář skoro 100 lajků, takže si nemyslím, že je to názor jednotlivce.) Colours jsou multižánrový festival. Zažil jsem koncerty Johna Newmana či Miky, skutečných současných popových králů, kteří udělali show, roztančili všechny i bez projekcí a pyrotechniky. Kygo sem nepatří. Ať si ho dovezou Beats, ať si ho doveze Aerodrome nebo Metronome. Ale na Colours to prostě nepatří. Škoda. Festival si chce evidentně po loňském úspěchu s Imagine Dragons udržet návštěvníky a vydává se cestou středoproudých festivalů. Díky bohu za menší stage, kde různorodost zůstává a my máme šanci vidět hudebníky, kteří by normálně o ČR, potažmo Ostravu jen těžko zvadili.

Letošní Colours hodnotím jako nejslabší za těch 5 let, co je navštěvuju. Může za to mnoho faktorů, déšť, špatná domluva s kamarády, line-up, nemoc London Grammar i jakási nostalgie, jak krásné to bylo před 5 lety, když jsem jen chodil od koncertu ke koncertu a pil kofolu. Tančit ožralý v Jackovi na Linkiny, pít a koukat po holkách je fajn, ale zabíjí to důvod, proč jsem na Colours poprvé šel. Bohužel.

Metronome 2018

Ještě před slibovaným textíkem o Caminu jsem se rozhodl sepsat dojmy z Metronome Festivalu 2018. Je to druhý hudební festival mimo Ostravu, který jsem navštívil (první byl Fingers Up). Akce se konala na pražském Výstavišti 22. – 23. 6.
Teď v krátkosti anabáze proč tenhle festival. Spolu s Barčou jsme byli na koncertě Toma Odella v roce 2016 (shodou okolností v Malé Sportovní Hale hned vedle areálu Metronomu) a slíbili jsme si (aka vždycky když si opilí pouštíme jeho písničky), že jestli ještě přijede, stopro půjdem. No a někdy v listopadu Metronome oznámil Odella jako první hvězdu. A já si nechal lístek nadělit od Ježíška.
Nejprve věci, co se nepovedly. Počasí nás dost překvapilo. Po týdnu 30+°C přišlo citelné ochlazení (já idiot už ani neměl v Praze dlouho kalhoty, takže jsem musel do HMka pro nové). Ale naštěstí ani jeden den nepršelo. Barča si koupila páteční lístek, já měl dvoudenní. Kromě počasí tady byla ještě jedna strašná věc. Doufám, že se do toho nezamotám. Metronome festival přišel s novinkou – cashless festival. Princip byl, že jste si na chip v pásku nahráli peníze, a dál jen přikládali pásek. Což mimochodem nebylo rychlejší než kdyby brali kartu – pásek totiž bylo potřeba přiložit dvakrát – pro přihlášení a pro potvrzení. Proč to hejtím – na účet jste si nahráli peníze. Pokud jste je chtěli odeslat zpět, byl zde manipulační poplatek 50 Kč. Záloha za kelímek byla také 50 korun a nejlevější jídlo stálo kolem stovky. Reálně tedy nebylo možné na nulu dojít. Metronome se tenhle “problém” snažil kompenzovat tím, že prvním 2000 lidem, kteří si účet vytovřili přidal stovku zdarma. Po skončení festivalu však za manipulační poplatek dostal takový hejt, že začal vracet celé částky bez poplatku. Díky tomu se ze záporu stává plus, a já za 5 piv zaplatil něco málo přes 100 korun. Nutno podotknout, že jsem jeden kelímek v pátek v noci našel, tedy páďo k dobru.
Pivo Krušovice 12 za 53 korun. No, co k tomu říct. Alespoň jste nemuseli dávat díky cashless páskům dýško. I když to už asi někdo započítal do ceny. Jo a aby pořadatelé nalákali lidi do areálu dříve a netvořily se tak velké fronty, udělali akci pivo zdarma do 17:30. Hej, jsem kluk šetřivej, co má rád pivo, z koleje to mám 3 minuty, zašel jsem si na něj.

Teď k hudbě (a tedy plusům). Pátek: Umakart – legendy zahájily stage v Křižíkově pavilonu. Mimochodem prostor podobný Cooltouru, bylo tam krásně teplo, jen zvuk nic moc. Hudba zajímavá. Dál Th!s na hlavní stagi. Šlapalo to, ale vlastně žádné velké umění. Velká stage jen díky Kotkovi, ugh spíš palec dolů. Pak hodinka čekání s Bahju na Odella. Kurva, druhá řada. (“půjdem víc z prava, tam se dostanem ještě do první?” “nee, zůstanem tady” – vyplatilo se.) Šáhli jsme si, pobrečeli, zazpívali, předčil vše. Nejlepší koncert Metronomu. Pak jsme se mrkli na kousek Zrní – oni mě fakt strašně neberou, příjde mi to nudný, nerytmický, nevím.. A pak přišli Tatáči. Srdcovka. Zahráli Tanečnici a Pana Tečku, co víc chceš? Sobota: Cold Cold Nights – palec hore, Ostravští Places – Marcyn a spol, super vidět, že se konečně dostávaj na lepší stage. Husky Loops – Italové na doporučení od Štěpiho.. hm, nevim. Ani hore ani dole. Communions – Dánští kluci, asi překvapení dne, fakt chytlavé melodie. David Byrne – magické vystoupení, super, paráda, tyvole normálně jsem si pak na Spotify našel Talking Heads. A Chemical Bros, to není hudba pro mě, sorry.

Festival je od toho být s kamarády, já tam měl jeden den úplně sám. A díky tomu to asi nebylo tak super. Festival je o atmosféře a né až tak o hudebě. Ať už jsou Colours. Nicméně pokud za rok nabídne Metronome další fav jména, stejně asi zase půjdu.

U2 Berlín – Červenec 2017

Bože čas strašně letí. Už je to skoro měsíc, co jsem se vydal do Berlína na své milované U2. A stále jsem o tom nesepsal článek!

Tenhle výlet byl šíleně lowcast. Fakt moc. Hlavním cílem bylo vidět U2, nejlépe z první řady. Od 10.7 jsem pracoval na stavbě Colours of Ostrava, takže časový plán výletu byl jasně dán. Pondělí práce, úterý – čtvrtek Berlín, no a v pátek už jsem zase tahal kusy pódií na největším letním festivale v Česku.
Lístek na U2 jsem kupoval mobile, pod stolem školní lavice, během hodiny češtiny. Do toho jsem ještě volal s tátou, který mi měl vstuenku koupit původně.. Servery Německého TicketMasteru padaly jak hvězdy během Perseidů. Musel jsem to tedy zkusit sám, z iPhonu. Povedlo se. U2 neprodávali lístek na Golden Circle, koupil jsem si normální stání a začal pomalu uvažovat, jestli tam náhodou nepůjdu stát už ráno, abych byl co nejblíž. Hostel jsem si bookl okamžitě. A dobře jsem udělal, když jsem se týden před odjezdem díval na Boooking, stál nejlevější hotel 6 tisíc na noc, a byl na úplně opačné straně Berlína. Já za hostel 3 zastávky od Olympic Stadionu dal 16,8 euro za noc. Bez snídaně.
Dostat se z Ostravy do Berlína je cesta na celý den. Poprvé v životě jsem využil služby spolujízdy – blablacar.com Zkušenost skvělá, cestou tam super holka, mohla mít kolem 30, jela na pracovní školení. Byla moc milá, pokecali jsme, hodila mě až před hostel a trasa Praha – Berlín mě vyšla na – podržte se – 250 korun! To je o polovinu méně, než kdybych využil přepravy autobusové! Cesta zpět se Slovákem Rastou vyšla na 12 eur. Stále levnejší a především rychlejší než konkurence. Jsem si jist, že s blablacar letos ještě někam vyrazím! Super zkušenost.
O Berlíně jako takovém vám toho mnoho nepovím. Když mě Bea vysadila a já se ubytoval, bylo kolem 9 večer a já se jen prošel uličkami kolem svého hostelu. Další den jsem ráno nakoupil dostatek jídla a pití v Lidlu, který byl hned vedle a rozjel se k Olympic stadionu. Bylo krásně slunečno. Sedl jsem si k bráně a začal snídat. Bylo nás tam možná 100. Po chvilce si ke mně přisedl Boliviec Fernando. Byl to učitel angličtiny, na výletě po Evropě. Skvěle jsme se pobavili o hudbě a cestování.. Bylo super tam vlastně nebýt sám, mít si ským povídat. Rychleji to uteklo. Kolem 12:00 začalo pršet. A pršelo až do večera.
Pořadatelé si nás všimli něco po poledni. Nás prvních cca 200 šťastných dostalo tzv. Early Entry náramky. Dostali jsme se tedy do haly dříve, než obyčejní smrtelníci. A bylo to skvělý! Byl jsem přímo před podiem, v druhé řadě! Na U2! Chápete to! Najednou všech těch 10 hodin čekání v dešti před halou dávalo smysl. Nebylo to zbytečné.

Jako předkapela přijel Noel Gallager – Oasis poslouchám poslední 2 měsíce all night long. Další pocit štěstí. Slyšel jsem Champagne Supernovu či Don`t Look Back in Anger přímo od člověka, co tyhle písně napsal!
Tou však úplně nejlepší věci bylo, že U2 nejeli turné k nové desce. Jejich turné mělo být vzpomínkou na jejich nejslavnjší – již 30 let staré – album The Joshua Tree. Moje nejoblíbenější album U2. Album, na kterém jsem vyrostl. A oni ho zahráli celé! OD začátku do konce. Když jsem tady v lednu psal článek, o nákupu lístku na tenhle koncert, netušil jsem, že skutečně zvolí i stejné kulisy!
Co víc říct. Prostě splněný sen. Už jsem si splnil všechny. U2, Pink Floyd, Green Day. Co budu dělat teď? Však on život sám něco přinese.

Tagged , ,

Fingers Up! 2016

Už je tomu téměř 3/4 roku, co jsem se zúčastnil festivalu Fingers Up! O jeho existenci jsem neměl nejmenší tušení, až v zimě 2015 mě můj spolužák, a skvělý kamarád nakopl myšlenkou, že je tady levný festival, který není daleko od Ostravy, a na který si můžem udělat výlet. A to především, protože jsme nikdy na žádném festivalu nebyli (myšleno mimo ty Ostravské). Lístek stál asi 7 stovek i s campem. Stan jsem dostal na Vánoce. Nevím, co mě to napadlo za debilní ideu chtít velký stan pro dva. Úplně zbytečné kila navíc. Náší partu tvořila kromě mě a Vojty také Zuzka – Vojtova tehdejší přítelkyně, se kterou jsem zažil x akcí v Ostravě v průběhu celého třeťáku.

Fingers up – v roce 2016 proběhl jeho 6. ročník. V roce 2015 byla headlinerem MØ, letos se chopili role milovaní Tatabojs. Mohelnice se nachází asi 20 minut vlakem z Olomouce, tedy cca hodinu a půl z Ostravy. Festival se koná v Moravian campu, jehož součástí je i bazén, do kterého máte samozřejmě přístup. Když jsme do Mohlenice dorazili, dali jsme si pochop přes celé město – pěšky je to z nádraží asi půlhodiny chůze. Ve městě je Pizzerka (pizza tak 5/10 – vesnice no..), Penny Market (jel jsem pernamentně malé plechovky Pepsi) a Tesco. Před vstupem do Campu nám prohlídli batohy, pokud však všechno schováte pečlivě na spodek, nikdo to řešit nebude.

Oběd jsem řešil v pátek doma. V sobotu jsem si zašel do milé malé restaurace. Řekl bych, že v celé Mohelnici jsou tak 2-3, takže tam bylo narváno. Počkal jsem si. Nicméně odměnou mi byl skvělý steak s opékanýma bramborama. Alkohol, když už se bavíme o jídle a pití, byl na místě relativně drahý. Panák stál kolem 60-70 korun a Cuba Libre kilo. Pivo – Budvar (podle mě nic moc) stál 40. My to vyřešili šalamounsky, každý večer si koupili v Tescu Rum, který byl ve slevě a velkou Colu. Cestou jsme popili (jde se přes super park, kde jsou sochy, na kterých jsme sedali) a pojedli pizzu. Co zbylo jsme přehodili přes plot, jeden z nás rychle prošel kontrolou a věci chytal. Punk no.

Co se týče kapel, bylo toho k vidění spoustu. Vypíšu jen ty, které jsem viděl. Klara (alias projekt Kláry Vytiskové – páru, se kterým jsem se na fesťák vydal se zrovna nelíbila, ale tak co už) PSH (Vladimir!), VR/Nobody (Na Colours jsem je pak nestihl, to mě moc mrzí), No Distance Paradise (Když jsem byl na podzim 2015 na Tatabojs v klubu Alfa, dělali předkapelu, docela v klidu. Jen mi vadilo, že se zpěvák asi moc zhlédl ve svých vzorech z Glastonbury a před 200 lidma zkoušel dělat show pro 50.000 lidí. A v Česku. Chápete. Spíš pohledy “Co to sakra dělá?!”) Swim Deep (Anglická kapela. První řada. 6/10, musel bych si to prostě víc naposlouchat). No, a samozřejmě tata bojs!

Fingers Up byl skvělý začátek minulého léta. Jsem moc rád, že mě Vojta přesvědčil. Letos Fingers pravděpodobně nestihnu, vrátil bych se v neděli a hned ráno vyrážel do Hradce na Rock For People. Kdyby se ale čirou náhodou našlo zase několik kamarádů, co by mě do toho natáhli, vlastně bych se vůbec nezlobil.

Tagged , ,

Green Day 2017

Jak jsem tady psal, že si plním sny – tak tak skutečně činím.

Je tomu přesně týden, co jsem se spolu se svými nejlepšími kamarády Vojtou a Danem zúčastnil koncertu Green Day. Koncertu vymodleného, vysněného. Když tady byli Green Day naposled, bylo mi asi 11. Poslouchal jsem je asi rok. Hráli na Výstavišti. Moje máma mi tehdy řekla “Neboj, ještě přijedou. A to už na ně pojedeš sám..” trvalo to posranejch 7 let, ale stalo se to.

Když koncert v září oznámili, byl jsem zrovna se školou v Praze. Vyslal jsem tedy pro lístky tátu. Musel jsem mít tištěný. Vybral jsem lístek před podium. Koncert byl v Tipsport aréně, což je relativně malá hala, takže bylo jasné, že Golden nebude moc velký. Lístky se vyprodaly za 8 minut. Koncert byl pořádán v rámci evropského turné kapely k desce Revolution radio (která je btw supr).

Tož, koncert jsme pojali jako výlet do Prahy. Ubytování jsme měli zajištěné u nejmilejšího Ondřeje, kamaráda z let dětských, přesněji táborových. Super velký pokoj, tři postele, hned u metra Černý Most. Já do hlavního města přijel už v pátek dopoledne – měl jsem příjmačky na DAMU. Večer jsme šli do Kina Lucerna na film LaLaLand – který překvapil – 80%, pak si dali víno a já přespal jednu noc na kolejích na Jižáku. V sobotu odpoledne přijel Dan.  Vydali jsme se do DOXu, neboli Centra současného umění na vskutku dechberoucí výstavu Tomkiho Němce HAVEL. Přátele, výstava je prodloužená do 13.3. – pokud můžete, zajeďte si do Holešovic! Určitě neuděláte chybu!

Večer přijel Vojta. Spolu s panem domácím jsme se vydali vstříc pražským hospodám. Plzeň za 42,- nebyla zrovna bugetovka, takže jsme dali dvě a šli. Díky bohu Globus má dlouhou otvíračku. Džus s 42 nás vyšel každého na 40 korun! Lidovka! Tak jsme alespoň probrali všechna důležitá témata a spokojeně šli spát. Neděle byla náročnější. Povedlo se nám opusit Čerňák asi kolem půl druhé. V palládiu jsme si dali Gyros, koupili suché rohlíky a pití a vyrazili vstříc mrazu. Bylo asi -5. Před halou už spoustu lidí bylo. I před bránou pro Golden. Pořádatelská agentura však hrubě podcenila situaci, lidé se mačkali a mnoho hňupů nás i předběhlo. Na charmmusic bacha. Co jsem našel, přivezli Green day už v roce 2010, ale od té doby moc akcí neudělali. No každopádně jsem do Goldnu nedostal látkový náramek (jako zbytek Evropy), ale jen zelený papírový. Ugh. Předkapelou byli The Interrupters – bubeník, kytarista i basák vypadali jak bratři. (hm.. googlim a oni to jsou bratři) Zpěvačka zpívala dobře, ale až na jednu skladbu, mi všechny přišly úplně stejné.

Green Day začli přesně ve 20:00. Už deset minut předem hráli z repráků skladby od Queen – Bohemian Rhapsody. Poté přibehl Drunk Bunny, který za zvuku Blitzkrieg bomb nabudil všechny přítomné. Poté zmizel a při The Good, the Bad and the Ugly naběhli na pódium Green Day. Byla to senzace. Začali písni Know Your Enemy. Billie řval, ať se (kurva) všichni na tribuně okamžitě postaví, my ve předu jsme skákali od první chvíle. Mimochodem na poslední refrén byl vytáhnut fanoušek! Tak rychlé to na koncertech Green Day je. Mimochodem, skákal přesně tam, kde jsme stáli my. Přežili jsme bez újmy. Následovaly nové písně Bang Bang a Revolution Radio. Všichni se dobře bavili. První pyro. Nebudu psát všechny písničky. Co však stojí za zmínku je – že ačkoliv někdo dostal oficální setlist, písně nesedí. Billie se rozhodl nehrát Burnout a Christie Road a vyměnil je za J.A.R., Waiting a především Going to Pasalaqua! (mimochodem to všechno jsou písničky, které Dan absolutně nemohl znát. ten se těšil jen na Boulevard, Holiday a Basket Case.) Celkově zaznělo 29 skladeb – což na některých zastávkách neodehráli. Celá show končila novou věcí Forever now, přídavkem American Idiot a Jesus of Suburbia a nakonec Billiem zazpívanými songy Ordinary World (ze stejnojmeného filmu! BJ není dobrý herec 65%) a Time of Your Life, kdy už jsem byl v první řadě a byl to ten nejhezčí konec. Dost uvažuju, že se vydám ještě do Budapeště. Green day jsou totiž plní energie a člověk občas potřebuje zapomenout na všechno, co ho trápí.

Koncertu dávám 10/10. Splnil jsem si sen, slyšel When I Come Around a pořádně si zaskákal.

 

Tagged , , ,

U2 2017 – Berlin!

Dnešní den je pro mě velmi významný!
Ve svém krátkém životě jsem si vytyčil několik hudebních snů. Pakliže jsem nějakou kapelu začal poslouchat, dával jsem ji pořád. Byl jsem skutečně fanouškem, co znal všechny písně. No, a jak se tak snažím pořád žít a né jen přežívat udělal jsem si seznam konkrétních písní, které prostě musím slyšet, než zemřu.

  • První z nich je zcela jistě When I Come Around od Green day. Tuhle písničku zbožňuju, asi 1000x jsem si ji pustil na YouTube a pak skákal po pokoji jako idiot. Tenhle sen se, snad, co nevidět splní. Už tuhle neděli jedu se svými nejlepšími kamarády do Prahy na koncert Green day. A máme Golden circle, a chceme stát frontu na první řadu!
  • Druhou písní je bez pochyb Comforably Numb od Pink Floydů. Tenhle sen jsem si jel splnit už na podzim roku 2015, a udělal jsem o tom video. Byl to asi nejsilnější hudební zážitek mého života, bylo mi 17, byl jsem sám v Londýně a šel jsem na Davida Gilmoura do Royal Albert Hall (Mimochodem to místo je samo o sobě šílené! Doporučuji navštívit!).
  • Třetí a poslední písní je skladba Where the Streets Have No Name od Irských U2. Tuhle písničku mám spojenou se svým malým já. Na kazetě jsme měli film Rattle and Hum, nebo live koncertní video U2 z roku 1987 (fantastické, kupujte!!!), kde je tahle píseň zachycena – jako jedna z mála – v barvě. Je natočena na stadionu v Arizoně, začíná jen stíny a jakmile intro skončí – rozsvítí se všechna světla a celý stadion je zachycen z vrtulníku. Přesně tenhle kousek videoklipu v sobě budu mít asi navždy.

Ačkoliv je na YouTube video z Rattle and Hum v zoufalé kvalitě, hodím vám ho sem. Ať víte, o čem mluvím.

Nu a dnes, 16.1. v 10:09 jsem si koupil lístek na stání, do Berlína, na U2 – The Joshua Tree Tour 2017. Mimochodem skladba pochází právě z alba The Joshua Tree, budou ho hrát celé, a mé malé srdíčko nemůže být spokojenější.

Lásku všem!
Dnes byl skvělý den!
K.