Category Archives: Život

Dva a půl měsíce!

Čas na výšce strašně letí. Sotva přijedete do Prahy, už jdete spát, je čtvrtek, tedy den kdy se nic nedělá a v pátek domů. Dva večery v monstrózní opici prakticky s kýmkoli, kdo se vyskytne ve vaší blízkosti. Babička, u které přespáváte a která už přijela z chaty kvůli zimě, vůbec nechápe, co se to tu děje. Že ráno nejím, protože by mi ta buchta nechutnala, ale protože mám kocovinu a tři hlavy.

A přesně tahle to bylo celý říjen a listopad. A vlastně i celé letní prázdniny a vlastně už od března, co se dala dohromady parta kamarádů, pracovně nazývána Alkotým. A pak příjde prosinec. A vy si řeknete dost. Právě začal 12. týden školy. 12. ze 13. Musím něco začít dělat. Je čas přespat pít. Je čas na produktivní víkend.

Vánoční atmosféra. Když slyším koledy, zabíjel bych. Místo učení se hloubám v představách, co se životem. Nebaví mě ten obor. Chci dělat hudbu. A taky chci začít jezdit do odlehlých míst naší republiky mluvit s lidmi. Něco se musí stát. Každý večer pláču z politiky. Právě se na zodpovědné funkce dostává SPďák Koten – člověk, co věří, že mikrovlnky zabíjejí a komunista Ondráček. Kdo je sakra volil?

V neděli hrajem s klukama poprvé mimo rodnou Ostravu. V Liberci. Jsem na to moc zvědavý. I když nejspíš dostanem jen na dopravu a budem rádi, bude to skvělá zkušenost. Mimochodem, když už mluvím o Ostravě, musím vzpomenout jak mě štve.

Nevím, co dělat. Chci tu zůstat. A zároveň bych klíďo dělal strojvůdce u nás na chatě, v Jeseníkách. Prý je teď po mašinfírech poptávka. Tady s tou Informatikou budu Bakalář ničeho. Všechno, co jsem se zatím naučil byly kontingenční tabululky v Excelu. Pro sekretářku dobrý.

A tak tím prvákem třeba prolezu. Bez matiky a práva. Ale prolezu. A do 28.2 se snad přihlásím někam, kde to smysl mít bude. Možná tady, možná v Opavě, možná v Ostravě.

První měsíc za mnou!

Rozhodl jsem se po měsíci znovu sepsat, jaké to na té výšce vlastně je. Bude to možná krapet delší, ale upřímné.
Právě končí 5. týden školy. Prvního semestru. 7 jich ještě zbývá. Dnes je to přesně měsíc a den, co jsem oficiálně obyvatelem Prahy. Zatím jsem domů jel každý víkend. Popravdě netuším, co bych tu o víkendu dělal. Nakupoval? A co? A za co?
Začněme školou. Chcete pravdu? Každý den se budím s myšlenkou “proč bych tam měl kurva jít”. Mimochodem tímhle stylem už jsem vzdal matiku. Nechodím na cvika, jen na přednášky. A i v těch šlušně plavu. Jinak chodím všude. I když pondělní spěch na přednášku z IKT asi taky brzy ukončím. Vůbec nerozumím o čem nám ten chlap vykládá. Nicméně test z teorie bude až o zkouškovém. Takže bye bye love, ať se z toho poseru pak. Ajina mi jde, tam se o ty 3 kredity nebojím (tbh mluvím asi líp než ta učitelka, je hodně milá, ale kdyby učila na střední, tak nenaučí nikoho nic. chápu, že na výšce se všechno musí naučit každý doma a sám). Marketing je super, i když tam děláme taky hovno. Upřímně vymyslet ve skupince produkt a pak k němu psát marketingovou strategii fakt není těžýho. (máme VitaVodku – vodku s obsahem vitamínu, navrhla Valerie – relativně česky mluvící Ruska.) Jsem línej vypisovat další předměty. Blíží se první průběžné testy. Bojím se. Půl roku jsem se nic neučil. NIC!
Na kolej jsem si zvykl. Naše kuchyň smrdí. Nevím čím. Náš sprchový kout je odporný, snažil jsem se si alespoň vytřít a poutírat prach na své části pokoje. Rusáci jsou v pohodě. Občas si pouští jakési rusky mluvící streamy nahlas, ale dá se to přežít (stejně mám furt sluchátka). Myšlenka půjdeš do Prahy, naučíš se vařit byla opět lichá. Když si jdu koupit věci na večeři, zaplatím cca 120 korun. Cola, lahváč, rajčata, šunka, sýr, houska. 120 korun. Nechápu. Objevil jsem, že v Menze jsou teplé večeře za 50. Tak chodím tam. V posilovně jsem nebyl ani jednou. Ráno spím, odpoledne umírám únavou. A netuším, kdy bych se měl učit.
Celý týden nepiju. Občas si dám jednoho nebo dva lahváče. Průměrně jednou do týdne. Občas se cítím fajn, občas ne. Popravdě na sobě pozoruju prudké výkyvy nálad. Jednou jsem rád, že tu skoro nikoho neznám. Podruhé bych jel domů za svým Alkotýmem a kapelou. Taky bych si asi měl najít holku. Občas, když se necítím dobře, mám tendence otevřít Tinder. To fakt není dobrý.
Taky denodenně uvažuju nad hudbou. A nad životem v horách. A nad potřebou koupit si psa. A věnovat mu čas, žít daleko od lidí, nestarat se o to, jak zrovna dneska vypadám, co mám na sobě. Tak jako to dělají všichni tady. V té skvělé Praze.
Každý den bych si nejradši zabalil a jel do Ostravy skládat se Štěpánem hudbu. Myslím, že je na tom, na své škole podobně jako já. Dana taky škola jenom sere.
A pak hop, zase je tady změna nálady, pocit hej třeba to něják půjde, zkus alespoň toho Bc. dodělat. Odpoutáš se hudbou na noťasu, rozhovory. Vlastně nechápeš proč si nešel na tu žurnu, když tě politika tak zajímá. A pak jdeš spát.

Alkotým

Alkotým

A v pátek jedeš domů, za svými milovanými kamarády, abyste se společně pořádně opili, řekli si, jak moc se máte rádi, jak strašně se těšíte na léto, a že už to nebude tak dlouho trvat. A sedíte ve vlaku zpátky do Prahy. A celé to začíná nanovo, týden x. z y.

První týden za mnou

Tak pro tenhle týden hotovo. Jsou tři odpoledne a já sedím ve vlaku do Ostravy. A za hodinku tam budu. V pátek máme dvě cvičení a vypadá to na nejlepší hodiny celého týdne. Praxe mi příjde velmi zajímavá, rozhodně poutavější než výčty teoretiky na přednáškách.
Nechci předbíhat, nebudu hodnotit obor jako takový. Po týdnu nemůžu vědět, jestli jsem si vybral ten správný. První pocit je dobrý, spokojenost. Vysokoškolský systém výuky je geniální. Nobody gives a shit about me, můžu si dělat, co chci, nemusím se snikým bavit, vést zbytečné dialogy o věcech, co mě ani trochu nezajímaj, prostě je tam každý sám za sebe. Nemusíte chodit prakticky na nic. Absence se píše pouze v Angličtině a Základech Marketingu.
Praha je krásná. Je obrovská a přitom malá. Je to jiný život, o všem si rozhodujete sami. V součtu máte prostor zajít si na oběd /večeři do 3 různých menz, vybrat si z 10-12 různých jídel. A nebo fast-food. A nebo si něco uděláte na koleji. Mimochodem cena jednoho hlavního jídla je v menze 50-60 korun. Platí se ISICem, respektive penězi, které si na něj musíte nahrát. Jedině takhle se dostanete k dotované – tedy nejlepší – ceně.
Taky jsem si musel vyřídit Lítačku. Tak si připadám jak ofiko Pražák. A už jsem se taky ubytoval na kolejích. Bydlím v Holešovicích, jednu zastávku tramvají od červeného metra a asi 10 minut tramvají od Palládia. Mám 2 spolubydlící. Jeden se jmenuje Stanislav, je z Ruska, už pracuje a zdá se být v pohodě, druhý přijede až v pondělí. Tak jsem zvědav.
Jen se bojím, že mě Ostravská doprava bude značně nervovat. V Praze čekáte 2 minuty, a už vás napadají sebevražedné myšlenky, co jsem komu udělal, že musím čekat tak debilně dlouho. Ostravské tramvaje jezdí i ve špičce co 10 minut. Bez komentáře.

První den na výšce

Ještě předtím, než budu pokračovat ve vzpomínkách na svou poslední dovolenou za hranice Česka, dovolím si odskočit k novému tématu. Je velice důležité. Právě dnes jsem začal nový život. Vysokoškolská etapa mě v Praze právě startuje.
Je večer jsem u sestřenky na bytě. Na koleje do Holešovic se stěhuju až zítra. Jsem tady sám, starší sestřenka je u přítele, mladší na párty se spolužáky. Já ještě nikoho z ročníku neznám. Tak trochu svou vinou. Vlastně hlavně svou vinou. Odmítl jsem jet na jakékoli seznamováky, ačkoliv mi všichni říkali, jak strašně se tam chlastá, a že se mi tam určitě bude líbit. Řekl jsem si, jseš dospělej, vždycky ses cítěl v kolektivu neznámých lidí špatně, už to nebudeš zažívat znova. Můžeš si přece s životem dělat, cokoli chceš. A tak jsem tam nejel.
Ještě jsem vám nenapsal, jaký obor jsem vlastně nakonec zvolil. Studuji na Vysoké Škole Ekonomické v Praze na fakultě Informatiky a Statistiky obor Informační média a služby. Můj rozvrh není úplně ideální. Inu, co se dá dělat. Třeba v letním semestru. Mám volný celý čtvrtek. Vůbec netuším, co celý den budu dělat. Na jeden den v týdnu mi nikdo práci nedá.

Můj Rozvrh pro ZS 2017

Můj Rozvrh pro ZS 2017

A jaký byl můj první den? Ráno jsem vyjel asi v 9 z Butovic. Nejprve jsem si musel vyzvednout ISIC na Jižním Městě. Pak jsem si koupil nový školní batoh ve Sportisimu na Chodově. Je to černej North Face, úplně jsem se do té značky zamiloval, a je skvělý!
Pak jsem se jel vyfotit do nejlevnějšího průkazního fotošopu, do Holešovic. 90 za 8 fotek, pecka. Pak jsemsi dal oběd s Adél (mladší sestřenka).
A pak začla škola. První přednáška ever. Informační a komunikační technologie. Rozuměl jsem totálně hovno. Nic, vůbec jsem nepochopil o čem tam ten chlap mluvil. jebat, třeba to něják udělám a pochopím na cviku. Druhá hodina – teď už cvičení – Angličtina, příprava na FCE. Jo, jsem trapnej, ale kvůli Use of English bych ho asi nedal. A tak jsem se rozhodl si je dodělat teď. Kurz je zadarmo, dostanu za něj kredity a navíc, pokud zkoušku udělám, škola mi dá jako odměnu 2,5 tisíce. Což je asi půlka nákladu na celou FCE zkoušku. Tomu nejde říct ne.
A pak jsem jel nakoupit a domů. Respektive sem. V klidu den. Jen 3 hoďky ve škole. Myslím, že plán jezdit do Prahy až v pondělí ráno je reálný. Krom toho, pokud nestihnu přijet včas nic se neděje. Ty technologie stejně nedávaj smysl. A na přednáškách absenci nikdo neřeší. Na cviku je povinných 70% (pokud nebudou žádné svátky, máme 13 týdnů, tedy 13 dvojhodin. můžu chybět na 3 a bude to alright) a všude se nejspíš budou psát testy.
Jo a to, že vypadám jak kdyby mi bylo 15 tady asi nikdo neřeší. Všichni se staraj jen o sebe. I na chodbách, i v učebnách. Ideální místo pro introverty.

Vánoce 2016

Co jsem dostal k Vánocům 2016?

Hrdě můžu prohlásit, že jsem dospěl.

  • Vinyl Tom Odell – Long Way Down
  • Vinyl Green Day – Dookie
  • Jedny spoďáry
  • Rukavice
  • Kniha o Photoshopu

A to je všechno. Inu, užíjte si svou Pandoru, Calviny a Apply.
Jednou stejně poznáte, že důležitá je ve vašem životě přítomnost lidí, kteří vás maj rádi a se kterýma můžete sdílet svůj čas.

Samotář

Jak čas jde, stále více si uvědomuji jakousi tíhu žití.
Minulý týden jsem byl v Praze na přednášce UniLinku o studiu ve Velké Británi. A vlastně nevím, co si o tom mám myslet. (Bože, hraje mi tu Edgeův Van Diemen’s land. A je to dokonalé.) Víte, není asi problém studium zaplatit (nebo získat zdroje pro uskutečnění financování státem), ani se na danou školu dostat, jako spíš přiznat si, že nevím, jestli tu samotu zvládnu.
Celý svůj život si říkám, že jsem samotář. I když vlastně nevím, jestli jsem. Je to naučená fráze. Neumím se moc s lidma bavit naživo. Pokud je dlouho neznám, a nemůžu jim 100% věřit. Nemám sourozence, nemám žádného ve skrze nejlepšího kamaráda, se kterým bych se znal od mala a proplouval s ním životem. Nemám kamaráda, se kterým bych chodil 2x do měsíce do kina. A tak to všechno dělám sám. Sám jezdím do Anglie na kocnerty, sám rád chodím do Minikina. Vidíte – rád. Nevadí mi to. Zvykl jsem si. Pravděpodobně.
Ale žít v zahraničí? Nechat tady těch pár kamarádů, spoustu známých a prostě zmizet? To si vážně nejsem jist, že chci udělat. Je to životní rozhodnutí. Něco tady zanechám, něco nového jistě objevím. Ještě mám minimálně půl roku, a na jazykových certifikátech určitě začnu pracovat tak jako tak.
Další problém (respektive malichernost – ty máš přece 17 a nemůžeš mít problémy) je situace, kdy zjistíte, že někoho máte skutečně rádi. Doslova. Nemyslíte na jiné, odmítáte jiné, odmítáte fakty, které vám kamarádi předhazují, když vidí, že se máte vlastně nahovno. Ale to přeci nevadí, vždyť třeba za pár týdnů budete zase nahoře. A vy nevíte, jak takovou situaci řešit. Protože je ho nanic, ale nejde to jen tak spláchnout, máte toho člověka rád.
No a pak se to všechno ve vás pere.
There are so many things you got to do a stejně jen ležíte na posteli, občas přilijete olej do ohně na Snapchatu a říkáte si, jestli je tohle ten cíl, kterým se chcete vydat.
(právě mi tu hraje reklama, abych dal na Valentýna Milku svým milým)
Ach jistě. (The Edge – Love is blidness).
Co chci? Chci natočit film, chci točit své videa na YouTube, chci skládat písně, chci nafotit portfolio pro Famu, chci se učit anglicky, chci dělat webovky, chci si koupit GoPro, chci jet SÁM na Eurotrip, chci jet s ní do Amsterdamu a Barcelony, chci (kurva chci LP Ležaté Osmičky, protože to teď poslouchám na YouTube) vyřadit hádky ze svého života. A možná trochu chci i jet s rodiči na sever Polska, a jet s Danem do Chorvatska balit naivní holky do baru (protože fuckoff on má vztah, já mám morálku (a tím to tak končí), ale oba budeme mít 18 a prostě můžeme). Chci do Royal Albert Hall na konci září na Gilmoura do Anglie – přestože mám lístky i do Wroclawi i do Vienny. Chci s ní do Vídně na 1975 a chci, aby to bylo perfektní. Protože pokud něco organizuju s někým, kdo je jednou z posledních věcí, co tady ještě hrotím, tak chci aby to bylo perfektní. Což je super nanic vlastnost. Chci bejt zasněnej, chci být nezávazný, chci, aby mi jedno, co lidi dělaj. A taky bych chtěl, aby lidi, nebyli zmrdi. Protože já se jím snažím nebýt. Moje máma mi řekla, ať se snažím nečinit lidem to, co nechci, aby dělali mně. Zatím to moc nefunguje. Ale takhle je tenhle svět postavenej. Na bezpraví a nefér životu
Docela pesimistický, co říkáte?
Dneska, když jsme dopsali franinu mi náš super spolužák Adam řekl “Kryštofe, já z té franiny zase propadnu.” A řekl to zcela odevzdaným způsobem, jako by se to vážně mělo stát. Největším dnešním povzbuzením bylo, že přišly lístky do Wroclawi. Na poště mi je nějaká mladá, zásadová pošťačka (nejsem hater, chtěl jsem napsat kráva, ale neudělal jsem to) dopis nechtěla dát. Nakonec jsem ji okouzlil svým šarmem a dostal ho. Super.
Fotit polonahé snapy naší hezké spolužačky na iPhonu od Dana mým iPhonem je taky celkem ujetá sranda.
Asi už jsem z toho vyrostl. A nebo to je další z věcí, kterou jsem se naučil. Být víc dospělý, než bych měl.
No není to tu ideální,
ale mohlo by být hůř.
Vždyť není jediné kvítí, pro které slunce svítí. Nikdo není. I když se to tak posledních 10 měsíců zdá.
Kryštof B.