Damu – činohra

Pokus číslo dva. Také nevyšel, upozorňuji předem.

Kterak jsem se já, stydíc se zpívat před vlastními rodiči, hlásil na školu, ze které bych vyšel jakožto dipolomovaný umělec.

Tuhle přihlášku jsem posílal s myšlenkou “jednou bych si třeba vyčítal, že jsem to alespoň nezkusil”. Jak se dny blížily, vyčítal jsem si pravý opak. Z DAMU nepřišla obálka, přišel jen zvací mail. Každý rok příjmačky probíhaly tak, že ráno byla pohybová zkouška a odpoledne individuální herecká. Letos to poprvé bylo jinak. Pravděpodobně, díky počtu uchazečů (hodně lidí.)

Je třeba si připravit zpaměti

• 3 žánrově odlišné dialogy dramatických autorů
  • Václav Havla – Zahradní slavnost
  • Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor
  • Karel Čapek – Bílá Nemoc
• 2 básně
  • Christian Morgnštern – Tři zajíce (totální blábol, co jsme se učili někdy v devítce do češtiny – podle mě, to vůbec nemá u příjmaček co dělat.)
  • Václav Hrabě – Variace na renesanční téma (víte, já se ty dialogy učil asi tři dny předem, tak jsem musel hodit alespoň básně, co znám. Tu písničku od Mišíka mám dokonce na LP, takže nebyl problém.)
• 3 písničky – minimálně jedna lidová
  • Jaromír Nohavica – Mám jizvu na rtu (jen proto, že jsem chtěl Prážákům zpívat o kávě z Hypernovy a Baníku)
  • Ach synku synku
  • Eště jsou sa neoženil

Ty písničky jsem mimochodem vybíral den předem z Já Písničky a fakt jsem doufal v Ach, synku. Byly mi vybrány dva monology – Havel a Gogol. Následně jsem recitoval Hraběte a pak, přes celou místnost (posunuli mě až dozadu) zpíval Eště som sa neoženil. Vážně paráda.

Prává zábava ovšem nastal, když jsem začal divadelníkům popisovat, z které části ukázka pochazí, mluvil jsem skutečně dlouho. Pak mě předseda zastavil a řekl něco ve stylu “Víte, mnoho z nás to hrálo..” Trapas.

Atmosféra tam je příjemná. Čeká se v tělocvičně, všichni debatují a balancují své přednesy. Přátelské to prostředí! Škoda, že od většiny znám jen křestní jméno. No, slíbili jsme si, že se při nejhorším potkáme za rok. Něktěří se své monology učily už půl roku, někteří tu byli potřetí, někteří už byli bakaláři něčeho, někeré připravovali reální herci. Já nebyl ani jedno. Mnology jsem se učil ve vlaku, báseň jsem přechcal písňovým textem. Až si říkám, že byla docela drzost tam jít.

Když jsem přijel na Hlavák tak jsem nechtěl. ČD se zase vyznamenaly a přijel jsem s hodinovým zpozděním. Má Polská Vysokoškolačka, jež studuje v Praze FFUK mě přemluvila. A jsem za to moc rád. Ono, jakmile to přesáhlo tu trapnost, byla to docela sranda. Srát na akademiky. Na chodbě jsem potkal Vetchého a především jsem poprvé opustil komfortní zónu tak prutce, že mám pocit, že se tato zkušenost podepsala. Skutečně, jakobych byl méně stydlivý. Zvláštní.

Inu, čím bych to uzavřel. Třeba zase za rok!

A nebo navždy jen v Kafé DAMU.