Colours 2018

Nejočkávánější událost léta. Tak posledních 5 let vnímám festival Colours of Ostrava. Od mé první návštěvy v roce 2014 jsem do něj blázen. Jakmile skončí a oznámí začátek dalšího ročníku, okamžitě si nastavuju v telefonu odpočet. Letos jsem dokonce lístky kupoval za peníze, které jsem vydělal na stavbě Colours 2017. Podmínky té brigády byly totiž šílené, o tom třeba jindy. Jen jsem věděl, že tam už nikdy jinak než jako “artist” pracovat nechci.

V pondělí dopoledne, při cestě z vody, nám Bhaju oznámila nemilou novinu. Minimálně první den bude pršet. A pršelo. První den hodně, druhý den míň. Ale stejně. Colours s batohem, mikinou a pláštěnkou nejsou ono. Všude je bahno, člověku je v noci celkem zima, atd. Někdo by to nazval pravou festivalovou atmosférou, pro nás co jezdíme spinkat domů do postele to je spíš nepříjemnost.

Vezmu to den po dni. Colours poprvé začínaly už ve středu. Jestli je to výhoda netuším. Prázdniny mám pořád tak to asi nedokážu moc posoudit. I když je pravda, že díky tomu mohl sobotní závěrečný program jet až do 2 hodin ráno. Běžná praxe byla, že festival poslední den končil kolem půlnoci. První den byl plán jasný. I přes déšť vidět George Ezru. Byli jsme s Danem, Ondrou a Bhaju asi v 4 řadě. Nezklamal. Za zmínku stáli taky Teepee, Future Island (otvírali hlavní stage) a nebo Jeremy Loops. Papírově největší hvězdou Colours byli N.E.R.D. – viděl jsem jen z Radegast stanu, nic extra. Krom toho se nám podařilo s Danem se slušně navát. Prostě první den – nemohli jsme riskovat nemoc ze zimy, lepší bylo to přepít.

Už první den jsme se dozvděli, že London Grammar (skupina, kterou jsem si poprvé naposlouchal dopředu a totálně se zamiloval) nepřijede kvůli nemoci. Docela zklamání. Ten den byla jedničkou Aurora. Ta se celkově stala interpretem, kterého jsem si natolik oblíbil, že už ji 3 dny jednu doma pořád a pořád dokola. Znal jsme ji podle jména, dokonce jsem měl v iTunes její album, ale nikdy jsem si ho doopravdy neposlechl. Při jejím vystoupení na Colours 16 jsem byl v Kauflandu a kupoval vodku. Letos už jsem si jí ujít nenechal. Byla moc milá, příjmá, tak zvlášně čistá a osobitá. Dnes oznámili, že v lednu přijede do Roxy. Can’t wait. Skoro jsem už kupoval lístek do Berlína, takže tohle mi opravdu zlepšilo dnešek. Další interpreti pro čtrvtek – Places (Marcyn a spol), Kensington, Kaleo (upřímně nic moc) a mladí britští Yellow Days (taky budou hrát v Praze, asi půjdu).

Třetí den začal velmi brzy. Už během zkouškového se mi podařilo ulovit jeden lístek na divadlo do Gongu. Šašek a syn, Bolek a Vladimír Polívkovi. Bylo to vtipné, super, za kilo úžasné představení. Poté jsem se přemístil do Karoliny, zašel si na oběd a pomalu se chystal zpět do prosluněné Dolní oblasti. Začal jsem na FullMoon stagi kapelou Jaro – v té hraje Adam a Uzi z February. Je to projekt kytaristy a zpěváka Jara, kluci jsou vlastně nájemnou kapelou, co hudbu nahrála a teď předvádí. Mě osobně to zrovna moc nechytlo. Maruška Rottrová na hlavní stagi byla úplně jiná liga. Fičák i v 70ti. Vrcholem dne byl koncert Cigarettes After Sex. Člověk je musí znát, jinak je zklamaný, že každá písnička zní stejně. Pokud však máte tvorbu naposlouchanou, je fajn ty věci slyšet naživo. I když vlastně nechápu, jak to ten bubeník dělá, mě by nudou upadly ruce. Ale za ty prachy.. anyway, Slaves a circle pit s písní “Fuck the Hi-hat” hodně velký nářez. Na Lenny se prakticky nedalo dostat, hrála na třetí největší stagi a to byla chyba. Zklamání, sedli jsme si se Štěpim na pláštěnku u Gongu a poslouchaly dozvuky. Jak napsal komentátor z idnesu – jistě se na tu hlavní stage jednou dostane. Škoda, že tomu nebylo tak letos. Mohla vystřídat třeba Jardu Uhlíře.

A tím se dostáváme k poslednímu dni. A ne. Špatný můstek, Jarda hrál druhý den a já ho ani nezmínil. Byla to tragédie, 30.000 lidí zpívajících Dělání dělání nebo Skřítkové tesaři. Bizár. Teď už sobota, poslední den. Vlastně jsem se tak něják vzbudil s chorobnou potřebou dohnat všechny koncerty. Přijel jsem brzy, vezmu to chronologicky. Lilly Among Clouds – horší London Grammar. Neměli tak hezkou zpěvačku. Vítěz Jump into Colours – February. Velký úspěch, moc fajn. Mig 21 – konečně práce s publikem, obrovské vedro, ale hezké. Fvtvre – moc hardcore kapela. Ale yey, viděli jsme Vegyho. Seasick Steve – moje láska z Colours 2014. Na nic nehrájící si týpek z pravé západní ameriky. Kytara ze značky auta, z plechovky kola auta atd. Úžasné. Velká spokojenost a kocnert večera. Poté jsem se odevzdal do ruku alkoholu. Colours totiž končil Kygo. A já čekal alespoň velkou pyro show – ani ta se nekonala. Napsal jsem to i pod příspěvek Colours, napíšu to i sem.. (btw na fb měl komentář skoro 100 lajků, takže si nemyslím, že je to názor jednotlivce.) Colours jsou multižánrový festival. Zažil jsem koncerty Johna Newmana či Miky, skutečných současných popových králů, kteří udělali show, roztančili všechny i bez projekcí a pyrotechniky. Kygo sem nepatří. Ať si ho dovezou Beats, ať si ho doveze Aerodrome nebo Metronome. Ale na Colours to prostě nepatří. Škoda. Festival si chce evidentně po loňském úspěchu s Imagine Dragons udržet návštěvníky a vydává se cestou středoproudých festivalů. Díky bohu za menší stage, kde různorodost zůstává a my máme šanci vidět hudebníky, kteří by normálně o ČR, potažmo Ostravu jen těžko zvadili.

Letošní Colours hodnotím jako nejslabší za těch 5 let, co je navštěvuju. Může za to mnoho faktorů, déšť, špatná domluva s kamarády, line-up, nemoc London Grammar i jakási nostalgie, jak krásné to bylo před 5 lety, když jsem jen chodil od koncertu ke koncertu a pil kofolu. Tančit ožralý v Jackovi na Linkiny, pít a koukat po holkách je fajn, ale zabíjí to důvod, proč jsem na Colours poprvé šel. Bohužel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *