Blog Brambory

Tak je to tady, výuka v mém 5. semestru končí. Právě sedím v autobuse do Berlína. Sedím sám, je tu zásuvka, hodně místa. Jedeme na čas. Palec nahoru, moje první zkušenost s Flixbusem na mezistátní lince.  (mimochodem, flix má nejlepší ceny v mobilní apce, a pokud projdete pár mezinárodních cestovatelských fór, dá se vždycky najít nějaký kupón – já našel 10% dolů. Případně lze využít Tipli, kde maj 4,7%)

Jedu na jeden koncert, kterému se chci věnovat podrobněji v článku Marika Hackman 2019. 

letošní podzim

Tenhle podzim byl vpravdě zvláštní. Byl jsem skoro každý víkend doma v Ostravě. Umíral mi děda, byla to strašně zvláštní zkušenost pozorovat, jak je na tom každý týden hůř a hůř a nemít možnost s tím cokoli udělat. V tu dobu jsem často uvažoval nad tím, že žít jako samotář může být fajn, ale umírat sám je pěkně nanic.

Ale dost o smutných věcech. V posledních několika týdnech, kdy jsem kromě učení a spánku prakticky nic nedělal, se mi povedlo zažít pár skutečně příjemných věcí. A ačkoli jsou to naprosté maličkosti, já se je nikdy nenaučil  dělat. Všechno se to vlastně váže na mou chorobnou šetřivost.

radosti běžného týdne

Tak zaprvé. Jít na pivo nemusí znamenat sedět v hospodě, kopat jedno za druhé a maximálně to zajíst brambůrky. On si to totiž člověk může umět udělat hezký – dá si jídlo, místo dvanáctek si dá desítky, víc pokecá než popije, a klidně jede v 9 domů.

Stejně tak jako zajít si nahoře na Hlaváku do kavárny, dát si scher a cappuccino a prostě si to čekání užije. Na konci dnes jsou to stejně jen peníze, a ty si do hrobu nevezmem. A že někde ušetřím dvě kila mi s hypotékou na 5 mega stejně nepomůže.

Za druhé, dodal jsem si odvahu jít objevovat nové místa. Měl jsem poslední týden strašnou chuť na burger. Ale žádný fast food, normální mleté maso, ručně uplácané, zelenina, slaninka, chápem se. A zjistil jsem, že naproti McD v Quadriu (teď se začínám cítit trapně, že spoustu lidí jen převrátí oči, jak objevuju Ameriku v roce 2019) je Delmart, kde (mimojiné) takove burgery dělaj. A není to žádná šílenost. Za stejné prachy jako stojí menu v Mekáči si dáte hovězí burger. Za trochu víc pak celé menu s colou a s brambory v rozmarýnu. Nechápu, že jsem tam nešel dřív. Jejich styl objednávek, kdyz si vezmete listeček s kodem, a oni na něj všechno nahrají + vlastní prostor pro konzumaci jídla na mne asi působily dojmem pravděpodobně moc drahého místa. Něco na tom možná je. Ale proč si ten život neužít?

Ve škole se mi podařilo konečně vyjednat téma bakalářky. Téma SEO, metadata, aktuální trendy. Čeká mě fakt náročné zkouškové, ale věřím, že to k něčemu bude. Pokud vše zvládnu, budu mít půl roku na přípravu na státnice a samotnou bakalářku. To by mohlo být fajn. Navíc to téma snad nebude úplná otrava.

Člověk míní, život mění. Letošní podzim jsem si představoval úplně jinak, chtěl jsem být pořád v Praze, chtěl jsem pracovat, víc žít. Všechno zase posouvám na neurčito. Stále dělám dvě brigády pro Seznam, stále zvládám zaplatit nutnosti a občas odhodit i něco bokem. Momentálně přebytky posílám na kryptoměny (asi 3 roky po tom, co se z nich stal trend. lepší pozdě, než ještě později.)

Už skoro nepiju. Nevím, jestli jsem to psal už minule, ale fakt jsem se ustálil na jednom pivu týdně. Tedy, večeru v hospodě. Ale nedám víc jak tři kousky. Za říjen mám nejmíň piv za celý rok 2019. Přesné číslo si radši nechám pro sebe. Cítím, že jsem dospělejší. Poměr opilost vs. kocovina jsem začal řešit už dřív, nyní přemýšlím i nad kvalitou spánku. Po pár pivech rychle usnete, ale spánek není tak kvalitní. Snažím se zlepšovat stravu, jíst a pít lépe. Snažím se cvičit. Tělo mi dává najevo, že to potřebuje. Občas je mi špatně, a málo kdy mám na něco vyloženě chuť. Skoro už nejím sladké, jen ta Pepsi mi pořád zůstala. Ale tu zase krotím hlavou. Snažím se chodit pravidelně spát před půlnocí a vstávat v 8. V menze se snažím vybírat hlavou, ne očima.

Škola je zoufalá, 7. týden, motivace není. Bakalářka taky ne, jen vedoucího práce jsem už sehnal. Téma stále nemám přesně definováno. Občas ztrácím motivaci. Ale pokračovat budu a nakonec to dodělám. Otázkou je, co pak.

Ale ten chlast, musím o tom napsat víc. Strašně mě to sere. Sere mě pivo, je to tak prosranej čas. Jo, dřív jsem si říkal, že je to skvělý, že je to vlastně socializace. Ano je, ale víc to škodí. Ráno je mi blbě, jsem nevyspalý bez energie. Marním čas, místo toho, abych dělal něco rozumného. Po třech pivech blábolím, píšu lidem sračky, jsem protivný a hnusný. Všechno je v tu chvíli možné, svět je krásný, ale jen než člověk usne. Ráno se vzbudí a je akorát smutný, že je všechno pořád stejné. Ale řešením není jít večer znova na pivo a blábolit zase jaké všechno bude, a jak už jsme vlastně milionáři. Řešením je něco skutečně dělat. Přestat vést silácké řeči jak by vlastně všechno šlo, kdyby se mi trochu chtělo.

Je třeba přestat řešit sračky. Dávat energii na věci, které se nedají změnit je k ničemu. Proto už tak nečtu zprávy, seru na twitter. Co s tím? Proč mám být nasraný, že Zeman řekl tohle a 30% volí pořád Babiše. Stejně s tím nic neudělám.

Srpen má v sobě kus Září, končí dlouhej letní sen.

Přišel podzim, nevím v čem chodit do školy. Pořád je mi horko, pak zas zima. Chtěl bych víc svetrů, ale nechce se mi je vybírat. Začla škola. První týden byla velká facka. Rozhodl jsem se si všechno narvat do dvou dnů. Je to šílený, člověk si pak dá večer dvě piva a je totálně mimo. Nicméně po dvou týdnech můžu říct, že jsem za ten rozvrh rád. Člověk ví, že ve středu před šestou skončí a má na týden klid. A když už v té škole sem.. Loni jsem zažil den jen s jedním cvikem. Angličtinou na 11:00. Strašný. Ráno si sice pospíte, ale než se ze školy vrátíte domů jsou dvě odpoledne a vy jste zralí na odpolední spánek. A celý den v prdeli. No, to raděj dva dny full time a zbytek volno.

Mám fakt těžký semestr. Pokud dám všechno a podaří se mi najít dobré téma bakalářky (jakože zatím vůbec netuším, o čem bych chtěl psát), vypadá to relativně klidný letňák. Je to sice daleko, ale podřizuju státnicím všechno. Chci končit tenhle červen, chci hned pokračovat na magistrovi. Na IT magistrovi.

Předvčerem jsem vystřízlivěl ze svého pubertálního snu o kariéře v žurnalistice. Ucházel jsem se o stáž v ČT a při osobním pohovoru zažil jeden z těch odpornejch pocitů “chci se propadnout, chci zemřít, hlavně už nechci být ani minutu v téhle místnost”. Má představa práce ve zpravodajství byla hodně naivní a HR pracovníci mi to hodně rychle vysvětlili. Nevadí. Jedeme dál.

Když jsem z pohovoru přijel domů, vlastně jsem si uvědomil jak strašně mimo v otázce vlastní energie a času jsem byl. Až když jsem si reálně připustil, že pokud tenhle pohovor dopadne dobře, budu od příštího týdne 3 dny v práci od 9-4 a dva dny od 9-6 ve škole, tak jsem pochopil “hele, tohle nemůžeš zvládnout”. Účetnictví, bezpečnost informačních zdrojů, i matika budu žrát dost času. A ty nejsi nadčlověk.

V úterý jsem byl na večeři a pivu s Ondrou. Říkal jsem mu “hele tohle počasí, fakt se divím, že ještě nejsem nemocný”, střih – o tři dny později umírám na bolest v krku. Dokážu si nemoc vsugerovat, nebo jen znám moc dobře své tělo? Na obou možnostech je asi trocha pravdy.

Od pondělí začíná škola i Danovi a Báře, takže zase bude alespoň pár dní plný byt. Jsem zvědav jak rychle tenhle semestr uteče. Svou nezaměstnanost plánuju efektivně využít, zdokonalit se v psaní stránek, dělat školní semestrálky včas snad i začít lépe žít. Na pohovru v ČT jsem si totiž uvědomil, že ačkoli jsou tady lidé, kteří ve dvaceti pracují na part time, dělaj dvě vejšky, stíhaj vztah a navíc zakládají vlastní start-upy, je tady taky pořád docela dost lidí, kteří svůj pracovní/dospělý život začínají až po dokončení magistra. A tak není kam spěchat. Prioritou je škola. Hladem nezemřu a v Seznamu si na pivo vydělám. A kromě dalšího koncertu the 1975 příští únor v Londýně nikam jet neplánuju.

A teď dojíždím do Ostravy, je zamračeno, zima, skoro prší. Ve vlacích svítí žlutá světla, každý vypadá unaveně a smutně. Vrací mě to do zvláštní nostalgie po časích, které možná ani nikdy nebyly. Je to zvláštní.

Třicátého srpna. Už dva/tři týdny mluvím všude o tom, jak se těším na déšť, sychravo a zimu. A samozřejmě, když se přiblížil konec léta, začínám brát zpátečku. Minimálně to teplo mi bude chybět. Je otravné se sprchovat 3x denně (protože nesnesu pocit, že jsem zpocený), nicméně chodit ven v tričku a kraťasech miluju. Na tom se nedá nic skazit. Ledvinka, plátěnka. Pár triček, klidně jen bílejch. Paráda. Fakt mě děsí, jak si na podzim zase budu muset vybírat novou budnu a mikiny a kalhoty a ráno nad tím přemýšlet, abych nechodil pořád v jednom. 

S vědomím posledních 18 volných dní také přišel mindset “měl bys okamžitě procestovat celej svět”, což je mimochodem další věc, proti které úspěšně celé prázdniny bojuji.

Musím sebekriticky přiznat, že cestování před dvacítkou byla z velké části masáž vlastního ega. Nenápadně na Instagramu oznámit, že už jsem zase někam letěl. Že pro mě není problém jen tak, sám, už v sedmnácti, odjet tam a tam a dělat to a to. A ještě s větší radostí si pak po dvou pivech říkat, jak nudnej život má tahle spolužačka z gymplu a tenhle kamarád, kteří si story zobrazili jako první. Nebo uznání “ty pořád někam jezdíš, já bych chtěl taky, ale..” Všechny tyhle věci s oslavou 21. narozenin skončily. Občas jsem nasranej, když vidím jak mladší lidi z gymplu přidávaj letní fotky z Alp, Tater, Gdaňsku nebo USA. Sám však cítím, že nejspokojenější jsem, když ležím v Modřanech, na oběd si zajedu do Holešovic, pak si na hoďku sednu na Vyšehradě a večer zajdu na pivo se Štepim na Výstaviště. Kiosek Ferdinand navždy.

Letošní prázdniny utekly šíleně. Víc než to, že jsem nebyl u moře mě štvou sliby, které jsem dal a nesplnil. Přál bych si žít v ideálním světě, kde jde všechno domluvit a kde má každý (včetně mě) pořád volný čas. Život nekončí. 

Kdysi jsem měl depku z představy, že na dalších Colours budu mít o rok víc. S 21 se tahle obava rozplynula. Dokud mi netáhne na třicet, tak asi není třeba se stresovat. 

Mám teď takovou psavou náladu. Prázdniny rychle plynou a já bych chtěl zrekapitulovat, co jsem zatím stihl. Ačkoliv mám pocit, že toho zas tak moc nebylo, od poslední zkoušky ve škole 6.6. uběhly už dva měsíce.

První věcí hned po škole byl 24 hodinový výlet do Londýna. Opět šlo o čistě hudební  akci, v O2 aréně jsem měl možnost vidět Tame Impalu. Skvělý zážitek, skvělý koncert. Pak přišel týden a půl relativně nespoutaného pití a užívání si volnosti. Viděl jsem Maniaka na Stalinu, třetí přednášku Vladimíra o architektuře let 58-89. Začal jsem koukat na geniální seriál The Office. Americkou verzi. Na Kampě jsem viděl novou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Je nádherná!

Pak přišel Metronome, kterému jsem věnoval samostatný článek. Ten stejný víkend k nám do Prahy přijeli kamarádi a šli jsme společně na demošku na Letnou. O den později jsem odjel do Drážďan za spolužákem z gymplu. To město je vlastně hezčí, než jsem čekal. A blízko, dvě hoďky z Prahy. A přitom mentalita lidí je tak jiná.

Týden relaxu v Ostravě, tři dny na chatě u prarodičů. Hodně dílů Office, skoro žádnej chlast. Pak na otočku do Prahy a Pohoda. Úžasný festival, tři noci na dospání se a Colours. Hodně vodky. Pak odpočinout den dva a honem do Prahy. Koncert Nicka Masona, bubeníka z Pink Floyd a konečně uzavření kruhu. Ze všech žijících byl poslední kterého jsem hrát neviděl. Bomba. Další piva na Náplavce. 

Vltava s dětma jako loni. Počasí nám sice tolik nepřálo, ale i tak paráda. Dovolená počesku. Za rok jedem zas, chill na člunu se neomrzí. A pak dva dny na odpočinek a Povaleč. A here I am. 5. srpna, v metru, doma v Praze. Uteklo to, ale na nudu nebyl čas. Skoro ani na odpočinek. Do školy zbývá měsíc a 10 dnů, a já je hodlám využít, jak nejlépe to jen půjde!

Je to šílený. Je čtvrtek 6.6, právě přešla velká bouřka, já ležím v Modřanech a mám hotovo. Instagram mi ráno připomněl, že loni jsem touhle dobou byl už 4 dny na Pouti a do Santiága zbývalo přesně 200 km.

Letos jsem se potil o týden dýl než loni, a o dva týdny déle než ve čtvrťáku na gymplu. Jako by se ta doba zkracovala a připravovala mne na reálný týden dovolené o prázdninách pracujícího člověka. Zvádl jsem vše, povedlo se mi získat 41 kreditů, což mě dostává do skvělé pozice. Mám za sebou programování v Javě, o kterém jsem měl velké představy (které se ukázaly být liché), XML (které se ukázalo jako v dnešní době už spíš zastaralý systém), další předměty o knihovnictví (kterému se snad nikdy nebudu muset věnovat) a celou angličtinu. A vysokoškolské zápočty z tělocviku.

Deziluze je stejná jako po matuře, ráno jsem dopsal management, za odměnu si koupil boty pak přijel, ulehl a už nevstal. A co zejtra? Co budu dělat zítra? Vlastně ten stres a učení ze zkoušky na zkoušku nebyl tak špatnej.

Slíbil jsem mnoha lidem pivo nebo kafe. Nebo kino nebo koncert, x slibů. Je čas je začít plnit, konečně mám čas. Chci dokoupit dva mikrofony a zavřít se na týden v garáži, třeba z toho něco vyleze. Chci (no ani moc ne) někde začít pracovat. Cvičit a číst.

Ale první je třeba si dát dohromady život. Dát dopořádku byt, pokoj, noťas. Umýt a vymazat kraviny, doplnit ledničku, zase se rozběhat a rozcvičit. Poslední měsíc žiju v nepořádku, hnusném jídle a občasné (a velmi rychlé) opilosti. Další semestr začíná 16.9, letos chci víc než jen promarněné léto.

Právě skončil 8. týden 4. semestru VŠ. Za rok o této době budu skoro dokončovat bakalářku. Snad. Pokud vše půjde podle plánu. Zatím netuším o čem by měla být. Náš obor je tak obecný, že může být “o čemkoli”. Parádní. Pokud se tedy umíte rozhodovat nebo máte o něco enormní zájem.

Pro nás nerozhodné je tenhle obor jen dalším gymplem, který sice studujem pro titul, ale přitom nevíme, co z nás bude. Jestli vůbec něco.

Poslední dobou přemýšlím nad létem. Touhle dobou už jsem měl vždycky plány. Letos nic. Colours a Pohoda. Dva týdny z x. Chtěl bych práci v oboru, klidně být v Praze. Snažím se přijít na to, co se ve mně změnilo. 

Už mě moc nebaví hrát na bicí. Pochybuju o sobě, o schopnosti něco složit. Necvičím, už moc dobře nehraju. Koupil jsem si sice pad, ale pravidelný trénink je spíš sen. 

Čím víc se blíží zkouškové, tím víc se cítím unavený. Topím se v prokrastinaci, snažím se uspokoji přání všech, co nejvíc spát, dělat školu. A nedělám nic. Spíš jen tak hledím do noťasu, polehávám, pospávám, pak jdu na 3 piva, spím tvrdě a zase znovu. Občas cvičím a běhám. Světlé momenty tmy. 

Opravdovou radost mi dělají knížky. Knížky, které mě nejvíc baví objednávat a nést domů. Poprvé prolistovat, pak uložit, aby se nezaprášily. A pak si říkat “zítra si dám večer sprchu a budu si číst”. Dnes ne, tak snad zítra.

Začínaj se mi líbit sneakers, začínaj se mi líbit divné songy, věci o kterých jsem byl schopen skálopevně tvrdit “tohle Kryštof nikdy nebude mít rád”. A koukej. Tepláky, pruhované mikiny.

Je pátek a já sedím v Modřanech u řeky a piju pivo. Slunce zapadá za mraky, je zataženo. Co 10 minut kousek odmne projede přívoz. Nahoře na stezce lidé běhaj, jezdí na bruslích, na kole. Poslouchám Good at falling od Amber Bain. 

No, to by tak asi stačilo. Můj dnešní půlhodinový tok myšlenek je u konce.