STOP – Světové tažení ochmelky Poláčka – 70%

Víte, já moc nečtu.
Díky gymplu a dospívání jsem prakticky pořád v časovém pressu. Nebo nejsem, ale žiju v té představě.
A tak jsem si jeden pátek řekl, že to změním.
Byl jsem domluven se svou kamarádkou na kafi, měla zpoždění, minimálně hodinu jsem musel zabít. Stavil jsem se do knihovny vedle Sýkoráku. A začal hledat knihy o stopování. Tyhle prázdniny chci projet svět, ale ručičky mi jdou stále dozadu. Stan a spacák už mám, teď potřebuji jen získat zkušenosti s autostopem. Doprava stojí spoustu financí, a ačkoli se nyní považuji za experta v hledání levných letenek, nemám nikoho, kdo by mi je zaplatil.
No a přesně to byl důvod, jak se mi povedlo narazit na knihu Tomáše Poláčka. Dlouhodobého redaktora Mladé Fronty, nyní působícího v magazínu Reportér. Poláček se věnoval stopování už velmi dlouho – matně si pamatuju o jeho bláznivé cestě na Olympiádu do Pekingu.

Kniha popisuje cestu z Prahy do Ohňové Země. Což je uplně na Jihu Argentiny (kdyby někdo náhodou nevědel – tak jako já).Má kolem 250 stran a sem tam je i obrázek. Přečetl jsem ji asi za týden (!!! to je na mě hodně dobrý) což značí jednoznačnou poutavost knihy.

Moc se mi líbí členění na tři kapitoly – Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika. Kniha funguje jako deník – zápisy jdou za sebou. Ale pozor! Jsou zde tři různé příběhy.

1. – Cesta samotná od začátku

2. – Nejtěžší část dané kapitoly

3. – Vzpomínka z mládí

Tento styl mi naprosto vyhovoval. Nechci uvádět žádné podrobnosti z příběhu – nejsem v tom dobrý. Není to recenze, spíš můj osobitý pohled na knihu. Takže pokud hledáte cestopis z dnešní doby (cestu Poláček podnikl v roce 2015) poohlédněte se po téhle knize. A možná pak budete naladěni zkusit stop stejně jako já!

 

Samotář

Jak čas jde, stále více si uvědomuji jakousi tíhu žití.
Minulý týden jsem byl v Praze na přednášce UniLinku o studiu ve Velké Británi. A vlastně nevím, co si o tom mám myslet. (Bože, hraje mi tu Edgeův Van Diemen’s land. A je to dokonalé.) Víte, není asi problém studium zaplatit (nebo získat zdroje pro uskutečnění financování státem), ani se na danou školu dostat, jako spíš přiznat si, že nevím, jestli tu samotu zvládnu.
Celý svůj život si říkám, že jsem samotář. I když vlastně nevím, jestli jsem. Je to naučená fráze. Neumím se moc s lidma bavit naživo. Pokud je dlouho neznám, a nemůžu jim 100% věřit. Nemám sourozence, nemám žádného ve skrze nejlepšího kamaráda, se kterým bych se znal od mala a proplouval s ním životem. Nemám kamaráda, se kterým bych chodil 2x do měsíce do kina. A tak to všechno dělám sám. Sám jezdím do Anglie na kocnerty, sám rád chodím do Minikina. Vidíte – rád. Nevadí mi to. Zvykl jsem si. Pravděpodobně.
Ale žít v zahraničí? Nechat tady těch pár kamarádů, spoustu známých a prostě zmizet? To si vážně nejsem jist, že chci udělat. Je to životní rozhodnutí. Něco tady zanechám, něco nového jistě objevím. Ještě mám minimálně půl roku, a na jazykových certifikátech určitě začnu pracovat tak jako tak.
Další problém (respektive malichernost – ty máš přece 17 a nemůžeš mít problémy) je situace, kdy zjistíte, že někoho máte skutečně rádi. Doslova. Nemyslíte na jiné, odmítáte jiné, odmítáte fakty, které vám kamarádi předhazují, když vidí, že se máte vlastně nahovno. Ale to přeci nevadí, vždyť třeba za pár týdnů budete zase nahoře. A vy nevíte, jak takovou situaci řešit. Protože je ho nanic, ale nejde to jen tak spláchnout, máte toho člověka rád.
No a pak se to všechno ve vás pere.
There are so many things you got to do a stejně jen ležíte na posteli, občas přilijete olej do ohně na Snapchatu a říkáte si, jestli je tohle ten cíl, kterým se chcete vydat.
(právě mi tu hraje reklama, abych dal na Valentýna Milku svým milým)
Ach jistě. (The Edge – Love is blidness).
Co chci? Chci natočit film, chci točit své videa na YouTube, chci skládat písně, chci nafotit portfolio pro Famu, chci se učit anglicky, chci dělat webovky, chci si koupit GoPro, chci jet SÁM na Eurotrip, chci jet s ní do Amsterdamu a Barcelony, chci (kurva chci LP Ležaté Osmičky, protože to teď poslouchám na YouTube) vyřadit hádky ze svého života. A možná trochu chci i jet s rodiči na sever Polska, a jet s Danem do Chorvatska balit naivní holky do baru (protože fuckoff on má vztah, já mám morálku (a tím to tak končí), ale oba budeme mít 18 a prostě můžeme). Chci do Royal Albert Hall na konci září na Gilmoura do Anglie – přestože mám lístky i do Wroclawi i do Vienny. Chci s ní do Vídně na 1975 a chci, aby to bylo perfektní. Protože pokud něco organizuju s někým, kdo je jednou z posledních věcí, co tady ještě hrotím, tak chci aby to bylo perfektní. Což je super nanic vlastnost. Chci bejt zasněnej, chci být nezávazný, chci, aby mi jedno, co lidi dělaj. A taky bych chtěl, aby lidi, nebyli zmrdi. Protože já se jím snažím nebýt. Moje máma mi řekla, ať se snažím nečinit lidem to, co nechci, aby dělali mně. Zatím to moc nefunguje. Ale takhle je tenhle svět postavenej. Na bezpraví a nefér životu
Docela pesimistický, co říkáte?
Dneska, když jsme dopsali franinu mi náš super spolužák Adam řekl “Kryštofe, já z té franiny zase propadnu.” A řekl to zcela odevzdaným způsobem, jako by se to vážně mělo stát. Největším dnešním povzbuzením bylo, že přišly lístky do Wroclawi. Na poště mi je nějaká mladá, zásadová pošťačka (nejsem hater, chtěl jsem napsat kráva, ale neudělal jsem to) dopis nechtěla dát. Nakonec jsem ji okouzlil svým šarmem a dostal ho. Super.
Fotit polonahé snapy naší hezké spolužačky na iPhonu od Dana mým iPhonem je taky celkem ujetá sranda.
Asi už jsem z toho vyrostl. A nebo to je další z věcí, kterou jsem se naučil. Být víc dospělý, než bych měl.
No není to tu ideální,
ale mohlo by být hůř.
Vždyť není jediné kvítí, pro které slunce svítí. Nikdo není. I když se to tak posledních 10 měsíců zdá.
Kryštof B.

Zmizelá [Gone Girl] – 90%

Na tenhle film jsem se díval asi po třetí. Vždycky jsem skončil na začátku, když Ben Affleck vejde do své hospody.
Děsila mě představa, že ten film má 2 a půl hodiny.
Došel jsem do bodu, kdy jsem si přečetl tolik recenzí, jak skvělý to je film, že už nebyl čas otálet. Film má pomalý rozjezd. Spoustu věcí musíte pochopit. Ve spoustě věcech si musíte udělat jasno. Jde o váš názor. Film je detektivka, která je geniálně natočená tak, aby netratila váš zájem.
Neustále přemýšlíte, on je takovej hajzl! Pak bum, půlka filmu a situace se otáčí.
Hele, nebudu vám tady nic vyzrazovat, ale neustále se měnící úhel diváka, jak na každou postavu nahlíží funguje skvěle. Tedy, alespoň na mě fungoval. Dokonce jsem byl na konci nešťastný, že už film končí. Věřili byste tomu? Já, který mám občas problém udržet pozornosti 2 hodiny, bych bral ještě delší verzi filmu zmizelá. Chtěl bych vidět, jak to dopadne. Jak – no, nenapíšu to, neměli byste mě rádi (pokud jste film neviděli).

Když jsem dnes – dva dny po zhlédnutí filmu – přišel do knihovny, zkusil jsem si najít knižní předlohu. Bez šance, vypůjčena v celé Ostravě. Asi dobrá knížka, hele.

Ale to se sem opět moc nehodí. Je čas to trochu shrnout. Pokud máte rádi nápadité filmy, ve kterých jste, jako divák, držen v nejistotě a jde především o váš názor, pusťte si Zmizelou. Skvělé, skvělé. Na CSFD hodnotím 5 hvězdami.

Jako dovětek si dovolím upozornit všechny. Mé rádoby recenze bude objektivnější nazývat filmovými pozvánkami – přece jen, nevýjmenoval jsem ani herce, ani postupy, ani jsem nehodnotil kameru či herecké výkony. Jde o mé osobní dojmy z každého filmu. Tak to prosím berte na vědomí.

Mějte se skvěle!
K.

Méďa 2 [TED 2] – 50%

Zdravím!
Po x letech se vracím k blogování.
Dnes se s vámi podělím o reakci k filmu Ted 2. Filmu, na který jsem nešel nikterak dobře naladěn, a od kterého jsem především čekal, že se budu válet smíchy. Okay, citím se naprd, chci se smát sprostým, nechutným vtipům. Pojďme.
Velký nic.
Hele příběh začal, (šel jsem na film s titulkama) a už od začátku jsem věděl, že to nebude to, co jsem čekal. Četl jsem spoustu recenzí, které film líčej jako obdobu jedničky. No nevím jak vy, ale já se teda smál méně.
Scéna ve spermobance je skvělá – je to přesně ten typ humoru, kdy se smějete, a doufáte, že lidé kolem vás vám nehledí do očí. Trošku se stydíte, že vám to příjde vtipné. Ale jinak suchý. Mám pocit, že TED 2 se snaží být příběhovým filmem. Jeho zápletka se do ujetých gagů nehodí, je příliš vážná. A aby mohla mít řešení, má film spoustu nudných pasáží, kdy jsem doufal, že už jsem alespoň za půlkou.
Nebyl. No. Největším průšvihem byly 2 hodiny. Strašně dlouhý. Zvlášť, když hodinu víte, jak to celé dopadne, a jen čekáte, až se hrdinové dostatečně zhulí.
Z jedničky jsem byl nadšený, dvojika mě zklamala. Možná jsem měl moc vysoká očekávání. Tohle byl film, který už bych nechtěl vidět znova. Dávám tomu 50% pro pár pěkných a vtipných scén.

Ale třeba se vám bude líbit.
Snad zase brzy.
Kryštof/

Gravitace

Zdravím, vítám Vás u mé první recenze na film Gravitace.

Tento film získal celkem 7 oscarů – Režije, Vizuální efekty, Zvuk, Střih zvuku, Kamera, Střih a Hudba. Dle chytrých lidí, kteří o cenách rozhodují, máme o dobrém filmu jasno. CSFD připojuje 82%. Pojďme se podívat na můj osobní názor.

Fajn, tenhle film jsem stihl ještě v kině. Viděl jsem ho ve 3D – což bylo poprvé a asi naposled, co jsem šel na 3D film. Bolí mě z toho neuvěřitelně oči. K filmu tohoto žánru se však 3D hodí více, než k čemukoli jinému! Nejsem si jist, jestli mám rozmazávat děj.

Celý děj se odehrává ve vesmíru. Proto je přítomnost 3D efektu skvělá – tedy určitě smyslupnější než 3D animák.

CSFD?

Přibližně před měsícem, jsem si řekl, že stále, i přes velké množství účtů na všemožných stránkách, stále nemám svůj profil na CSFD.cz. Už ano. Tady je! Přstože přidávat komentáře, je možné až od 200 ohodnocených filmů, rozhodl jsem se, že bych občas mohl sám napsat jakousi recenzi. Psal bych je zatím zde, odkazy věšel na svou zeď na CSFD. Mimochodem, ve své historii, jsem už jednu napsal. Byla na poslední Bondovku, a stále s textem souhlasím.  Ikdyž byl velmi kritický. Uvidíme se tedy u některého z dalších článků! Zatím Kryštof

Co jsem, Kdo jsem?

Kdo, že to vlastně jsem? Jsem zástupce průměrné dnešní mládeže, konkrétně mužského pohlaví. Mám 15 let. Už dlouho. Víc jak půl roku.. Každpádně jsem v Kvintě na Gymplu, což vpraxi znamená prvák na střední. Ale jsem kvintě, neboť zde studuji již 5 let. Občas rád projevuji svůj milý akcent, a to jak v mluvenem, tak i v psaném projevu, bo kdo se tu taky narodil, ví ktere slova se tu použivaji. Ale jen trochu. Ne tak moc, jak to dělá ten exot Ruda. Ve svém volném čase jsem se dlouho věnoval Baseballu (Americký sport, kde hrajete v poli i na pálce! což je BTW oblíbená otázka všech baseballem nepolíbených..), minulý rok jsem se však rozhodl, částečně z časových důvodů a částečně proto, že už mě to prostě nebavilo tak, jako na začátku skončit. Oproti tomu, se už 4 roky věnuju hře na bicí, což mě strašně baví (Kdo nikdy nehrál, nepochopí). Teď ještě něco málo o YouTube. V současnosti jsem (víceméně) aktivní na tomto . Ale tom jindy. Tak, to jsem já.. Snad jste si o mé osobě udělali obrázek. Uvidíme se příště! Kryštof

Vítejte na mém blogu!

Vítejte na mém blogu, který stále ještě patří k velkému webu Potato.cz, který je stále ještě ve výstavbě. Upřímně, už hrozně dlouho jsem si říkal, že ten blog založím. A taky jsem to udělal. Měl jsem ho na serveru bloger.cz, ale ten pravděpodobně ukončil svou činnost a můj blog s cca 10 články smazal navždy. Takže bylo nutné nové řešení. A já si koupil hosting. Proč tedy nezačít tady? Je to vcelku pěkně upraveno a odděleno od hlavního webu – adresa blog.potato.cz upozorňuje na Blog tak důrazně, že to snad pochopí každý blbec.. Výborně! Idea tady byla.. Teď se jen poprat s WordPressem. A že to byl boj. Než se mi povedlo zjistit všechny ty blbosti kolem toho, byla půlhodina IKT v prdeli. Noco, stejně to všechno už dávno vim. Mimochodem, věděli jste, že když kliknete pravým tlačítkem a dáte přizpůsobit, tak si můžete změnit tapetu? A to jsem vážně na Výběrovém Gymnáziu?! Ale to je na delší povídání.. Otom snad napíšu jindy. Každopádně, když se mi konečně povedlo nainstalovat WordPress zároveň vybrat hezkou free šablonu, tak jsem se mohl pustit do prvního článku. Vyplivlo mi to tady první debilní článek otom, že jsem si nainstaloval WordPress – budiš mu Země lehká – byl okamžitě odstraněn. A pak se mi povedlo sepsat tohle. No.. Uvidíme jak dlouhé bude mít mé spisování trvání. Upřímně si dávám tak týden. Uvidíme. See you next time.

Kryštof B.