Je to šílený. Je čtvrtek 6.6, právě přešla velká bouřka, já ležím v Modřanech a mám hotovo. Instagram mi ráno připomněl, že loni jsem touhle dobou byl už 4 dny na Pouti a do Santiága zbývalo přesně 200 km.
Letos jsem se potil o týden dýl než loni, a o dva týdny déle než ve čtvrťáku na gymplu. Jako by se ta doba zkracovala a připravovala mne na reálný týden dovolené o prázdninách pracujícího člověka. Zvádl jsem vše, povedlo se mi získat 41 kreditů, což mě dostává do skvělé pozice. Mám za sebou programování v Javě, o kterém jsem měl velké představy (které se ukázaly být liché), XML (které se ukázalo jako v dnešní době už spíš zastaralý systém), další předměty o knihovnictví (kterému se snad nikdy nebudu muset věnovat) a celou angličtinu. A vysokoškolské zápočty z tělocviku.
Deziluze je stejná jako po matuře, ráno jsem dopsal management, za odměnu si koupil boty pak přijel, ulehl a už nevstal. A co zejtra? Co budu dělat zítra? Vlastně ten stres a učení ze zkoušky na zkoušku nebyl tak špatnej.
Slíbil jsem mnoha lidem pivo nebo kafe. Nebo kino nebo koncert, x slibů. Je čas je začít plnit, konečně mám čas. Chci dokoupit dva mikrofony a zavřít se na týden v garáži, třeba z toho něco vyleze. Chci (no ani moc ne) někde začít pracovat. Cvičit a číst.
Ale první je třeba si dát dohromady život. Dát dopořádku byt, pokoj, noťas. Umýt a vymazat kraviny, doplnit ledničku, zase se rozběhat a rozcvičit. Poslední měsíc žiju v nepořádku, hnusném jídle a občasné (a velmi rychlé) opilosti. Další semestr začíná 16.9, letos chci víc než jen promarněné léto.
