Každý rok (tedy spíš kdysi v roce 2018) píšu článek jako shrnutí končícího roku. Je to taková hezká aktivita, kdy si snažím utřídit vzpomínky, bilancovat, co se povedlo, uvědomit si, že je pořád co zlepšovat. Jakmile jsem článek dokončil, došlo mi, že letos to nebude jen jeden. (pokračování bude jednou dostupné tady).
Live gigs, co jsem stihl
Nejprve něco málo k hudbě. Letos to s koncerty bylo dost mizerné. V lednu jsem byl v Roxy s Vojtou H. na skvělém koncertě AntiFlag. Super pogo, konečně jsem viděl Chrise#2 a vyřval si hlasivky. V únoru jsem pak se Štěpim a Adél viděl 1975 v Londýnské o2. Vlastně by mě tehdy vůbec nenapadlo, že to bude jediný velký koncert, co letos uvidím. Každopádně opět velká paráda. A pak to šlo rychle dolů. Ten před koncem světa jsem stihl v Meetfactory koncert amerických DIIV, jejichž nové album Deceiver mi původně moc nesedlo, ale časem jsem názor změnil. Koncert skvělý. Healthy Moon byl soundtrackem prvního týdnu lockdownu.
Díky prakticky nulové šanci vidět cokoli dalších na živo (v paměti/iPhonu jsem vyhrabal klubové koncíky GoodTimesOnly, Dukly a Mutantů) byl čas poslouchat desky. Ještě jsem viděl Muchu na jednom burger festivalu. Ale vlastně si nepamatuju, jestli už hrála, nebo tam jen chodila.
Spotify rok
No a z pohledu Spotify hudební knihovny je letošní rok můj nejvíc female artist rok ever. Pojďme postupně.
Future Nostalgia – tohle album mi dodávalo energii v nejtemnějších časech psaní bakalářky. Je geniální, je důkazem, že moderní pop hudba nemusí být sračka. Některé songy jsou tak strašně funky, že u nich tancuje i tak strašně nudný člověk, jako já. Favourite track – Cool.
Celibát – tohle album byla slast pro duši. Krásné texty, krásné aranže, popravdě však musím přidat odkaz na koncert, který jsem na jaře viděl asi tisíckrát. Právě tady jsem si většinu písniček oblíbil. Favourite track – z alba Blues o dešti, z koncertu akustická Bonsai. Zhudebněný Hrabě je prostě vždycky super.
Folklore – I somehow did fall in love with Taylor Swift. Tahle country/pop superstar mě zatím úspěšně obcházela. Teda, pamatuju si, že jsem kdysi do iTunes nahrával 1989, ale jestli jsem to slyšel jednou? Každopádně si pamatuju na první poslech Folklore. V podcastu V+W jsem slyšel, že to vůbec není špatný. Jel jsem pak na směnu měření dopravy, pustil si to tam, okamžitě se zamiloval do Cardiganu. Do teď nejvíc oblíbený track.
Chewing Cotton Wool – EPčko Amber je skvělý, zase jsem ho slyšel milionkrát. Krásný vizuál, krásné songy. Na jaře musím udělat další objednávku z Dirty Hitu a koupit si ho jako desku. Favourite track – Chewing Cotton Wool
Punisher – jestli je ale jeden umělec, kterému jsem letos propadl, tak je to Phoebe fucking Bridgers. Momentálně má Punisher 4 nominace na Grammy a já mu držím palce. Znal jsem od Phoebe song Smoke signals, který jsem jednou opilý poslouchal v posteli a zamiloval se do veršů “I wanna live at the Holiday Inn, where somebody else makes the bed”. Doteď si pamatuju, jak jsem po těhdle verších zastavil a vrátil to, jestli jsem slyšel správně. A pak hledal genius lyrics.
Každopádně jsem věděl, že vydala novou desku a YouTube mi nabídl klip ke Kyotu. Nemám japonsko rád, ale shodou náhod jsem si ho pustil. A zamiloval se. A pak vyšel koncert z Red Rocks. A zamiloval se tak, jak se mi to stává vždycky. Jeden hodinový koncert. Jedna písnička. Kyoto. Pak při práci nechat dojet celý koncert. Pak se zamilovat do Chinese Satellite, pak do ICU, pak do Graceland Too, pak I know the End, a pak ten koncert jedete 3x denně a je to vlastně úplně fuk. Nejlepší zpráva (i když možná jen naivně doufám) přišla v říjnu, kdy Phoebe oznámili na Colours. Kéž by to vyšlo, i když pak asi budu brečet v první řadě. Fav track – Graceland Too.
Tak to by bylo všechno. Samozřejmě je tu několik dalších alb, které jsem jel nonstop, vyšel skvělý koncert Arcticů z Royal Albert (nechápu, že mi to uteklo), zároveň se mi povedlo doplnit sbírku všech fyzických EP 1975. Jen na ty bicí jsem moc nehrál. A o prázdninách nahrál jen pár nápadů.
I’ll climb through the window again
Right now it feels good not to stand
Then I’ll leave it wide open
Let the dystopian morning light pour in
Chtěl jsem skončit oblíbeným letošním veršem. Tak uvidíme, co přinese 2021.
1 komentář