Takže z tohodle blogu bude vlastně jen bilanční deníček, s jedním příspěvkem každý čtvrt rok. No a co, stejně se nic jinýho neděje. Škola utíká rychleji než kdy předtím, první semestr skončil, my si dali týdenní maraton zajetí alkoholu, pak suchý únor, pak měsíc bez Dana (protože chytl Covid). Pak začal duben. Zelený čtvrtek vyšel skvěle, bylo snad 20°, stihli jsme pivo na Zbraslavi, u Ferdinanda i v Lokále u Stromovky. A ještě kyblík křídel na staroměstský. A pak zase začlo sněžit.
Pátek, prší, polehávám
Dneska je pátek, kocovina, nemám energii cokoli dělat, dokoukal jsem dokument o Michalu Davidovi (protože dopoledne s žaludkem na vodě mi evidentně nestačilo, kolosální nevkus), a večeřet budu zbytek guláše z obědu. Včera přijel Štěpi, udělali jsme si hezký večer s žebírky a pivem. Musím to zase mírnit. V březnu jsem začal pravidelně běhat, skoro nepil, uvažoval nad tím, co chci jíst a asi se cítil líp. Od velikonoc jsem zase najel na styl pivo, klobása a krkovička. A to není vono.
Škola je nahovno, ale vybral jsem si super vedlejšku, projektový management. Žere to celkem čas, ale aspoň to dává smysl. A pak weby, ty jsou taky super. Zbytek bída hraničící s katastrofou. Jo, a už zase skoro nečtu. Jen věčně sedím v kuchyni, poslouchám české 80s z rádia a piju kafe. Další zlozvyk, piju teď dvě kafe denně. Achjo.
Léto se blíží
Je konec osmýho týdne ze třinácti. Za týden a půl mám narozky, další rok v prdeli. Vousy pořád nemám. Covid je stále aktuální, žádné Colours, žádný Metronome. Podle mě už do školy půjdu jen obhajovat diplomku. Doufám, že aspoň někam stihnu vyjet. Vlastně ani nevím, co bych chtěl v létě dělat. Asi bych se měl dokopat do té práce.
Ale ne, napsal jsem to zase moc depresivně. Vše je oka. Pořád po večerech hrajem Carcassonne, pořád se nemáme chuť navzájem zabít. Když svítí slunce je cítit jak skvělý všechno bude, až zase začne léto a taky konečně skončil zákaz vycházení a cestování přes okresy. A poznal jsem Báru. To je taky velmi pozitivní.
