let’s face it, mám se asi nejlíp, co jsem se kdy měl.
Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, ale zatím je to hezký. Ani se moc nestresuju. Pracuju tři dny v týdnu. Bydlím stále s Danem, takže nájem je velice rozumný. Povedlo se mi získat multisportku, takže se můžu pravidelně hýbat a nepřipadat si, že za to utrácím nelidské ceny za jednorázový vstup kamkoli. Zároveň mám nad sebou bič jít cvičit tolikrát, ať jsem aspoň na nule.
Teď to nepříjemné. Je mi pětadvacet, skončilo období “žeru, piju, nespím a pořád mám 69 kilo”. Už to nefunguje. Před odjezdem do Prahy jsem si doma stoupl a váhu a nestačil se divit. Je dost šílené, jak rychle se myšlení dokáže předělat z “neřeším, zbytečně neprasím, ale neubírám si” na “a fakt si chci dát tohle?”. Teď jen doufám, že brzy skončí šílený mrazy, a začnu zase pravidelně běhat.
Čtvrtky a pátky většinou marním prací na vlastním projektu, doděláváním povinností pro Seznam a úklidem. Na začátku týdne mám vždycky romantickou představu o návštěvě třeba Národního muzea, kde jsem stále nikdy nebyl, ale nakonec všechno vezme pěna dní. Středobodem takových dnů je ranní kafe, pak oběd a pak odpolední kafe. Úplně jsem té chuti propadl, dokonce mi Ježíšek přinesl kávovar.
Takže vlastně je všechno fajn. Jen se bojím, aby to vydrželo co nejdýl.
