Třicátého srpna. Už dva/tři týdny mluvím všude o tom, jak se těším na déšť, sychravo a zimu. A samozřejmě, když se přiblížil konec léta, začínám brát zpátečku. Minimálně to teplo mi bude chybět. Je otravné se sprchovat 3x denně (protože nesnesu pocit, že jsem zpocený), nicméně chodit ven v tričku a kraťasech miluju. Na tom se nedá nic skazit. Ledvinka, plátěnka. Pár triček, klidně jen bílejch. Paráda. Fakt mě děsí, jak si na podzim zase budu muset vybírat novou budnu a mikiny a kalhoty a ráno nad tím přemýšlet, abych nechodil pořád v jednom.
S vědomím posledních 18 volných dní také přišel mindset “měl bys okamžitě procestovat celej svět”, což je mimochodem další věc, proti které úspěšně celé prázdniny bojuji.
Musím sebekriticky přiznat, že cestování před dvacítkou byla z velké části masáž vlastního ega. Nenápadně na Instagramu oznámit, že už jsem zase někam letěl. Že pro mě není problém jen tak, sám, už v sedmnácti, odjet tam a tam a dělat to a to. A ještě s větší radostí si pak po dvou pivech říkat, jak nudnej život má tahle spolužačka z gymplu a tenhle kamarád, kteří si story zobrazili jako první. Nebo uznání “ty pořád někam jezdíš, já bych chtěl taky, ale..” Všechny tyhle věci s oslavou 21. narozenin skončily. Občas jsem nasranej, když vidím jak mladší lidi z gymplu přidávaj letní fotky z Alp, Tater, Gdaňsku nebo USA. Sám však cítím, že nejspokojenější jsem, když ležím v Modřanech, na oběd si zajedu do Holešovic, pak si na hoďku sednu na Vyšehradě a večer zajdu na pivo se Štepim na Výstaviště. Kiosek Ferdinand navždy.
Letošní prázdniny utekly šíleně. Víc než to, že jsem nebyl u moře mě štvou sliby, které jsem dal a nesplnil. Přál bych si žít v ideálním světě, kde jde všechno domluvit a kde má každý (včetně mě) pořád volný čas. Život nekončí.
Kdysi jsem měl depku z představy, že na dalších Colours budu mít o rok víc. S 21 se tahle obava rozplynula. Dokud mi netáhne na třicet, tak asi není třeba se stresovat.
