Život

Kam chci na Vejšku?

Publikováno od autora: Kryštof

Nevim.

Já fakt nevím. A čím je to blíž, tím hůř se kvůli tomu citím. Před lety bych to veděl zcela přesně. Vždycky jsem chtěl přece být Inženýr, jako taťka. A nejlíp informatik – protože to letí, práce je dost a počítače mě přece vždycky bavily.

No, tahle představa ve mně žila do září 2015. V dubnu toho roku jsme zpečetil svou budoucnost a na všeobecném gymnáziu si vybral semináře matika, fyzika a ikt (prostě informatika). Po první hodině matematického semináře jsem pochopil, že to není nic pro mne. Ne, že by se to snad nedalo překonat, jen se znám, a veděl jsem, že jednodušší cesta je to pravé.

Hned další ráno jsem šel plakat (obrazně) na kobereček vedení školy, a vyjednal si změnu. Seminář z Ikt mi kvůli malému počtu lidí zůstal, dějepis nahradil matiku a zsv fyziku. No, nějak jsem cítil, že alespoň ten gympl bych tedy dodělat mohl. (Joho, teďka si tak jistý nejsem, sorry jako)

Co pak? Podle rodičů jsem s gymplem nikdo, moc nevěřím, že s výškou to bude jiné, ale tak ok. Asi to něco chce. Rád bych do Prahy. Nejen kvůli Polky. Kvůli novému začátku, počtu možností a změně všedního prostředí. Kdo ví, třeba se za rok vrátím zpět. Prý má Praha tendence omrzet.

Proč nechci zůstat v Ostravě? Mí rodiče to nechápu. Nějak cítím, že mě změna prostředí může posunout dál. Krom toho hlavní argument “chudé dítě v Praze, bohaté v Ostravě” už neplatí. Nerad bych, aby to vypadalo, že si jakkoli stěžuji. Jde jen o to, že bohatý má v dnešní době úplně jiný význam, než kdysi. Mám spolužáky, co denně do školy jezdí SUVčkem rodičů.

Bez urážky, můj život by se s největší pravděpodobností nezměnil ani o píď, od toho současného. Dál bych jezdil všude MHDčkem, zatímco mí (vesničtí) kamarádi jezdí všude auty, já si ho vybrečel jednou do měsíce na cestu maximálně pro Jolu na nádraží, dál bych jedl KFCčka a polivky z pytliku, protože vařit neumim a chodil do stejných hospod, pít stejná piva, utrácet peníze rodičů.

Tahle představa mě neláká. Je čas poznat, jak se vydělávají peníze prací, co nechce dělat nikdo, krom studentíků, co potřebujou na nájem. Ještě to není konečné, ještě nejsem přijat, ani nemám maturitu. Možná toho budu i litovat. Každopadně zatím je můj pohled takový.

Hudba

Green Day 2017

Publikováno od autora: Kryštof

Jak jsem tady psal, že si plním sny – tak tak skutečně činím.

Je tomu přesně týden, co jsem se spolu se svými nejlepšími kamarády Vojtou a Danem zúčastnil koncertu Green Day. Koncertu vymodleného, vysněného. Když tady byli Green Day naposled, bylo mi asi 11. Poslouchal jsem je asi rok. Hráli na Výstavišti. Moje máma mi tehdy řekla “Neboj, ještě přijedou. A to už na ně pojedeš sám..” trvalo to posranejch 7 let, ale stalo se to.

Když koncert v září oznámili, byl jsem zrovna se školou v Praze. Vyslal jsem tedy pro lístky tátu. Musel jsem mít tištěný. Vybral jsem lístek před podium. Koncert byl v Tipsport aréně, což je relativně malá hala, takže bylo jasné, že Golden nebude moc velký. Lístky se vyprodaly za 8 minut. Koncert byl pořádán v rámci evropského turné kapely k desce Revolution radio (která je btw supr).

Tož, koncert jsme pojali jako výlet do Prahy. Ubytování jsme měli zajištěné u nejmilejšího Ondřeje, kamaráda z let dětských, přesněji táborových. Super velký pokoj, tři postele, hned u metra Černý Most. Já do hlavního města přijel už v pátek dopoledne – měl jsem příjmačky na DAMU. Večer jsme šli do Kina Lucerna na film LaLaLand – který překvapil – 80%, pak si dali víno a já přespal jednu noc na kolejích na Jižáku. V sobotu odpoledne přijel Dan.  Vydali jsme se do DOXu, neboli Centra současného umění na vskutku dechberoucí výstavu Tomkiho Němce HAVEL. Přátele, výstava je prodloužená do 13.3. – pokud můžete, zajeďte si do Holešovic! Určitě neuděláte chybu!

Večer přijel Vojta. Spolu s panem domácím jsme se vydali vstříc pražským hospodám. Plzeň za 42,- nebyla zrovna bugetovka, takže jsme dali dvě a šli. Díky bohu Globus má dlouhou otvíračku. Džus s 42 nás vyšel každého na 40 korun! Lidovka! Tak jsme alespoň probrali všechna důležitá témata a spokojeně šli spát. Neděle byla náročnější. Povedlo se nám opusit Čerňák asi kolem půl druhé. V palládiu jsme si dali Gyros, koupili suché rohlíky a pití a vyrazili vstříc mrazu. Bylo asi -5. Před halou už spoustu lidí bylo. I před bránou pro Golden. Pořádatelská agentura však hrubě podcenila situaci, lidé se mačkali a mnoho hňupů nás i předběhlo. Na charmmusic bacha. Co jsem našel, přivezli Green day už v roce 2010, ale od té doby moc akcí neudělali. No každopádně jsem do Goldnu nedostal látkový náramek (jako zbytek Evropy), ale jen zelený papírový. Ugh. Předkapelou byli The Interrupters – bubeník, kytarista i basák vypadali jak bratři. (hm.. googlim a oni to jsou bratři) Zpěvačka zpívala dobře, ale až na jednu skladbu, mi všechny přišly úplně stejné.

Green Day začli přesně ve 20:00. Už deset minut předem hráli z repráků skladby od Queen – Bohemian Rhapsody. Poté přibehl Drunk Bunny, který za zvuku Blitzkrieg bomb nabudil všechny přítomné. Poté zmizel a při The Good, the Bad and the Ugly naběhli na pódium Green Day. Byla to senzace. Začali písni Know Your Enemy. Billie řval, ať se (kurva) všichni na tribuně okamžitě postaví, my ve předu jsme skákali od první chvíle. Mimochodem na poslední refrén byl vytáhnut fanoušek! Tak rychlé to na koncertech Green Day je. Mimochodem, skákal přesně tam, kde jsme stáli my. Přežili jsme bez újmy. Následovaly nové písně Bang Bang a Revolution Radio. Všichni se dobře bavili. První pyro. Nebudu psát všechny písničky. Co však stojí za zmínku je – že ačkoliv někdo dostal oficální setlist, písně nesedí. Billie se rozhodl nehrát Burnout a Christie Road a vyměnil je za J.A.R., Waiting a především Going to Pasalaqua! (mimochodem to všechno jsou písničky, které Dan absolutně nemohl znát. ten se těšil jen na Boulevard, Holiday a Basket Case.) Celkově zaznělo 29 skladeb – což na některých zastávkách neodehráli. Celá show končila novou věcí Forever now, přídavkem American Idiot a Jesus of Suburbia a nakonec Billiem zazpívanými songy Ordinary World (ze stejnojmeného filmu! BJ není dobrý herec 65%) a Time of Your Life, kdy už jsem byl v první řadě a byl to ten nejhezčí konec. Dost uvažuju, že se vydám ještě do Budapeště. Green day jsou totiž plní energie a člověk občas potřebuje zapomenout na všechno, co ho trápí.

Koncertu dávám 10/10. Splnil jsem si sen, slyšel When I Come Around a pořádně si zaskákal.

 

Dan je milovníkem Cary. Fotka s fotkou u Palladia.
Skvělá výstava Tomkiho Němce
Hrdina
Píseň Holiday – Billie a Mike
Billie a Mike again
Waiting ke konci celé show. Na Billiem jde vidět únava.
Time of your life. Na tu píseň jsem čekal 7 let.
Život

Damu – činohra

Publikováno od autora: Kryštof

Pokus číslo dva. Také nevyšel, upozorňuji předem.

Kterak jsem se já, stydíc se zpívat před vlastními rodiči, hlásil na školu, ze které bych vyšel jakožto dipolomovaný umělec.

Tuhle přihlášku jsem posílal s myšlenkou “jednou bych si třeba vyčítal, že jsem to alespoň nezkusil”. Jak se dny blížily, vyčítal jsem si pravý opak. Z DAMU nepřišla obálka, přišel jen zvací mail. Každý rok příjmačky probíhaly tak, že ráno byla pohybová zkouška a odpoledne individuální herecká. Letos to poprvé bylo jinak. Pravděpodobně, díky počtu uchazečů (hodně lidí.)

Je třeba si připravit zpaměti

  • 3 žánrově odlišné dialogy dramatických autorů
    • Václav Havla – Zahradní slavnost
    • Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor
    • Karel Čapek – Bílá Nemoc
  • 2 básně
    • Christian Morgnštern – Tři zajíce (totální blábol, co jsme se učili někdy v devítce do češtiny – podle mě, to vůbec nemá u příjmaček co dělat.)
    • Václav Hrabě – Variace na renesanční téma (víte, já se ty dialogy učil asi tři dny předem, tak jsem musel hodit alespoň básně, co znám. Tu písničku od Mišíka mám dokonce na LP, takže nebyl problém.)
  • 3 písničky – minimálně jedna lidová
    • Jaromír Nohavica – Mám jizvu na rtu (jen proto, že jsem chtěl Prážákům zpívat o kávě z Hypernovy a Baníku)
    • Ach synku synku
    • Eště jsou sa neoženil

Ty písničky jsem mimochodem vybíral den předem z Já Písničky a fakt jsem doufal v Ach, synku. Byly mi vybrány dva monology – Havel a Gogol. Následně jsem recitoval Hraběte a pak, přes celou místnost (posunuli mě až dozadu) zpíval Eště som sa neoženil. Vážně paráda.

Prává zábava ovšem nastal, když jsem začal divadelníkům popisovat, z které části ukázka pochazí, mluvil jsem skutečně dlouho. Pak mě předseda zastavil a řekl něco ve stylu “Víte, mnoho z nás to hrálo..” Trapas.

Atmosféra tam je příjemná. Čeká se v tělocvičně, všichni debatují a balancují své přednesy. Přátelské to prostředí! Škoda, že od většiny znám jen křestní jméno. No, slíbili jsme si, že se při nejhorším potkáme za rok. Něktěří se své monology učily už půl roku, někteří tu byli potřetí, někteří už byli bakaláři něčeho, někeré připravovali reální herci. Já nebyl ani jedno. Mnology jsem se učil ve vlaku, báseň jsem přechcal písňovým textem. Až si říkám, že byla docela drzost tam jít.

Když jsem přijel na Hlavák tak jsem nechtěl. ČD se zase vyznamenaly a přijel jsem s hodinovým zpozděním. Má Polská Vysokoškolačka, jež studuje v Praze FFUK mě přemluvila. A jsem za to moc rád. Ono, jakmile to přesáhlo tu trapnost, byla to docela sranda. Srát na akademiky. Na chodbě jsem potkal Vetchého a především jsem poprvé opustil komfortní zónu tak prutce, že mám pocit, že se tato zkušenost podepsala. Skutečně, jakobych byl méně stydlivý. Zvláštní.

Inu, čím bych to uzavřel. Třeba zase za rok!

A nebo navždy jen v Kafé DAMU.

Hudba

U2 2017 – Berlin!

Publikováno od autora: Kryštof

Dnešní den je pro mě velmi významný!
Ve svém krátkém životě jsem si vytyčil několik hudebních snů. Pakliže jsem nějakou kapelu začal poslouchat, dával jsem ji pořád. Byl jsem skutečně fanouškem, co znal všechny písně. No, a jak se tak snažím pořád žít a né jen přežívat udělal jsem si seznam konkrétních písní, které prostě musím slyšet, než zemřu.

  • První z nich je zcela jistě When I Come Around od Green day. Tuhle písničku zbožňuju, asi 1000x jsem si ji pustil na YouTube a pak skákal po pokoji jako idiot. Tenhle sen se, snad, co nevidět splní. Už tuhle neděli jedu se svými nejlepšími kamarády do Prahy na koncert Green day. A máme Golden circle, a chceme stát frontu na první řadu!
  • Druhou písní je bez pochyb Comforably Numb od Pink Floydů. Tenhle sen jsem si jel splnit už na podzim roku 2015, a udělal jsem o tom video. Byl to asi nejsilnější hudební zážitek mého života, bylo mi 17, byl jsem sám v Londýně a šel jsem na Davida Gilmoura do Royal Albert Hall (Mimochodem to místo je samo o sobě šílené! Doporučuji navštívit!).
  • Třetí a poslední písní je skladba Where the Streets Have No Name od Irských U2. Tuhle písničku mám spojenou se svým malým já. Na kazetě jsme měli film Rattle and Hum, nebo live koncertní video U2 z roku 1987 (fantastické, kupujte!!!), kde je tahle píseň zachycena – jako jedna z mála – v barvě. Je natočena na stadionu v Arizoně, začíná jen stíny a jakmile intro skončí – rozsvítí se všechna světla a celý stadion je zachycen z vrtulníku. Přesně tenhle kousek videoklipu v sobě budu mít asi navždy.

Ačkoliv je na YouTube video z Rattle and Hum v zoufalé kvalitě, hodím vám ho sem. Ať víte, o čem mluvím.

Nu a dnes, 16.1. v 10:09 jsem si koupil lístek na stání, do Berlína, na U2 – The Joshua Tree Tour 2017. Mimochodem skladba pochází právě z alba The Joshua Tree, budou ho hrát celé, a mé malé srdíčko nemůže být spokojenější.

Lásku všem!
Dnes byl skvělý den!
K.

Knihy

Zahradní Slavnost – MATURITA 2017

Publikováno od autora: Kryštof

Úspěšné drama Václava Havla, jediné které je v našem seznamu k literatuře. Upřímně, četl jsem i audienci a líbila se mi mnohem víc. Nu, co už. Zapůjčil jsem si ji v knihovně, formát A6 – 58 stránek, jeden večer a hotovo.

Pokud si chcete zvolit Zahradní Slavnost k maturitě, doporučuji přidat i Čekání na Godota a Plešatou zpěvačku. Všechny tyhle díla řadíme pod žánr Absurdního dramatu. Má 4 dějství.
Postavy

  • Hugo Pludek – hlavní hrdina
  • Oldřich a Božena Pludkovi – jeho rodiče
  • Petr Pludek – jeho bratr
  • Amálka – něco jako služka
  • Ferda Plzák – zahajovač
  • Likvidační tajemník, Likvidační tajemnice
  • Ředitel Zahajovačské služby

Tak tedy. První dějství se odehrává v bytě rodiny Pludkovi. Rodiče Huga očekávají dávného kamaráda otce z mládí. Jmenuje se Kalabis. To však není důležité – stejně nedorazí. Nicméně Pludkovi ho očekávají. Chtějí totiž zajistit Hugovi dobrou budoucnost – Kalabis pracuje vysoko, a za komunismu se vše dělalo přes známosti. Petra matka neustále schovává – ve sklepě, na půdě, všude. Je totiž černou ovcí rodiny, a nechtějí aby ho Kalabis viděl. Hugo hraje sám se sebou šachy. Vždy táhne, přesedne si, a táhne druhou bravou. Když se ho rodiče ptají, říká “trochu prohrávám, trochu vyhrávám”. Jeho otec neustále říká jakási nesmyslná pořekadla – “Ani klekánice nenosí semenec na půdu sama! Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!” Po chvíli příjde služebná Amálka s telegramem – Kalabis nepříjde, musí dnes na Zahradní slavnost Likvidačního úřadu. Matka tedy Huga oblékne do obleku, a donutí ho vydat se také na Slavnost.

Život

Famu – Produkce

Publikováno od autora: Kryštof

Tenhle článek mi chyběl. Moc. O příjmačkách na FAMU se dá najít velmi málo informací. Samozřejmě, na oficiálních stránkách každé fakulty je k nalezení sloupek, co vás zhruba čeká. Rád bych přinesl realitu.

Já osobně si podal přihlášku na obor Produkce. Nemusíte totiž odevzdávat povinné práce (já si pořád říkal “tyvole, ten gympl je tak těžkej, kdy bych ty práce asi jako dělal?” – alibismus, jde to, jen nesmíte být líní.) – je zde pouze vědomostní test.
Už na přihlášce zaškrtáváte volbu cizího jazyka (“aha, takže bude i jazyková zkouška”). Papír, který musí podepsat někdo z vaší školy, vygeneruje automaticky portál pro přihlášky. Spolu s ním poštou posíláte životopis (poslal jsem úplně klasický, do zájmů jsem jen připsal něco o filmu a organizaci plesů a koncertů) a fotku. Podle některých stránek není pasový formát ideální, já ho stejně poslal.

Zvací dopis přišel poštou. (!! z DAMU přišel jen mail)
Stálo v něm – dostavte se 6.1. na 12:00 do Posluchárny C, Nové Budovy VŠE na Churchillově náměstí, Praha 3. S sebou dopis, a kalkulačku (!omg! bude tam matika!)
Přišel jsem tam kolem 11:30. Celá rodina na mě myslela, všichni mi přáli hodně štěstí. Měl jsem číslo 7. O Produkci se ví, že berou poměrně hodně lidí. Třeba 10. To je na jednu katedru FAMU dost. Já si skromně říkal – “mám číslo 7. Ale tak tyvole, třeba nás bude málo. Proto nemám vysoké číslo” – prd, bylo to podle abecedy. A to mám příjmení od B. Takže před posluchárnou stálo asi 110 lidí. Málem jsme se ani nevešli.

Složení testů:

  • Angličtina – 2 papíry, 20 minut, 30 bodů – Prvních 10 bodů časování (hlavně kondicionály), další 10 převrátit větu za použití slova, které bylo určeno. Věta neměla ztratit původní význam. A posledních 10 bodů bylo za tvoření přídavných jmen/sloves/správných tvarů a dosazování do vět. Myslím, že kdo dělal přípravu na FCE musel takové cvičení projít.
  • Matematika – 5 papírů, 40 minut, ani nevím kolik bodů – klasická logika – dělal jsem přípravu na OSP od SCIA a tohle byly úplně stejné příklady. Holčička dostala bomboniéru, 1/3 dala rodině, 2 snědla, 8 dala ve škole a teď jí zbývá 1/4. Kolik jich měla na začátku? Dle mého názoru – pohoda – ostatní nadávali, že to nešlo.
  • Všeobecný přehled – x papírů, 60 bodů – za špatnou odpověď se odečítaj body a každá otázka může mít 1 a víc správných odpovědí. Příklady – Která země je v EU? Litva, Dánsko, Fracie, Velká Británie a Ukrajina. Z uvedených filmů vyberte ty, které režíroval Oldřich Lipský – Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Limonádový Joe a Dívka na koštěti. Kde se nachází Náměstí nebezkého klidu – Peking, Honkong, Soul, Pchjongjang. Co je HDP?
  • Film a Televize – x papírů, 60 bodů, špatná odpověd = body dolů. Přiklady – Které pořady uvádí Václav Moravec – OVM, Fokus VM, Horizont, Interview ČT. Kdo píše scénář pro pořad Kancelář Blaník – Marek Najbrt + 3 další jména. Která divadla patří mezi Městská divadla pražská – Abc, Bez Zabradli, Rokoko, Semafor
  • Profesní otázky – 1 stránka, nevím kolik bodů – Kdo řídí komparzisty? Co je to 2K? Co je to postprodukce?
  • 30 minut přestávka
  • Analýza – 2 A4 – První téma – pořad, který mi chybí na ČT. Druhé – film o události z minulosti. Cílem bylo sepsat téma, sledovanost, náklady a režiséra/scénaristu a kameramana. Tohle byl pro mě docela fail.

A to je vše! Výsledky se dozvím 17.1. Můj pocit byl – zkusil jsem to, za rok se pořádně připravím (už budu vědět na co) a dostanu se. Můj skromný odhad byl, že z letošních maturitních ročníků nás tam bylo tak 10. Zbytek lidi, kteří to zkouší po x-té.
Druhé kolo je ve formě pohovoru, a mělo by na něj být vybráno kolem 30 nejlepších. Tak uvidím.

Třeba tenhle článek někomu pomůže. Při nejmenším pomůže za rok mi.
Hodně štěstí při dalších příjmačkách!
K.

Knihy

1984 – Maturita 2017

Publikováno od autora: Kryštof

řekl jsem si, že je čas začít číst k maturitě.

Po knize Žert jsem se rozhodl sepsat rozbor knihy George Orwella – 1984.
Nejprve k obsahu.
Hlavními hrdiny knihy jsou

  • Winston Smith – vypravěč, člen vnější strany, prostý obyvatel Londýna
  • Julie – oddaná straně, členka vnější strany, láska Winstona
  • O’Brien – autorita, člen vnitřní strany, domnělý přítel

Příběh je rozdělen do tří částí.
V první se seznamujeme s prostředím Oceánie – jednoho ze tří státu na světě. Svět je složen ze spojené Ameriky, Austrálie a Británie (tzv. Oceánie) – EastAsie a EuroAsie. V každé je zaveden totalitní režim. V Oceánii vládne strana, a předsedou je Velký Bratr. Je portrét je všude. Obyvatelé jsou rozděleni do třech skupin. Členové Vnitřní strany – vedou celou stranu, mají extra práva, jsou bohatí, mají všeho dost. Členové Vnější strany – pracují na jednom ze čtyř ministerstev. Jsou neustále sledování. Všude (včetně jejich domovů!) totiž jsou obrazovky – televize, které se nedají vypnout, neustále uvádí propagandistické zprávy a člověk jimy zároveň může být sledován. Poslední skupinou jsou Proleti. Je to 80% obyvatel – jsou to prakticky otroci režimu. Tvrdě pracují, ale žijí klasickým režimem. Mají rodiny, plodí děti, můžou pít alkohol. Nemají skoro žádné vzdělání. Rodií se pro práci. Oceánie je v neustálém boji s další mocností. Třetí mocnost je jejím spojencem. Vnější strana samozřejmě také plodí děti – manželství jsou ale vytvářena uměle a samotný akt je nucený. I Winstona nutila k sexu manželka – Je to naše povinnost vůči straně. Čas od času také někdo zmizí. Je normální dělat, že osoba nikdy neexistovala. Winston si někdy připadá jako blázen, že si na bývalého spolupracovníka vzpomíná jen on sám.

Teď už skutečně k první kapitole. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy. V Oceánii extitují ještě 3 další – Ministerstvo lásky (stará se vždy o opak – jsou zde mučeni lidé, sídlí v něm Ideopolicie (něco jako Gestapo)), Ministerstvo míru (stará se o válku), Ministerstvo hojnosti (hospodářské plány – stát funguje na plánovaném hospodářství). Na Ministerstvu pravdy je soustavně falšováná historie. Winston pracuje jako jeden z přepisovačů. Je třeba například změnit nepřítele ve válce nebo odstranit z článku lidi, kteří “neexistují”. Důležité také je, že celá země nemá dostatek věcí denní potřeby. Neustále scházejí některé produkty – proto se například Winstona neustále někdo ptá, jestli nemá žiletky. Lidé jsou odkázáni na Gin Vítězství a Cigarety Vítězství. Je skvělé vidět, jak funguje propaganda. Také jsou zavedeny Dvě minuty nenávisti – kdy se všichni zaměstnanci sejdou v jedné místnosti, dívají se na portrét zrádců strany a vybíjejí si vztek nadávkami. Winston si o straně myslí své. Myšlenky si začne zapisovat do notýsku, který si koupil ve starožitnictví. Při posledních dvou m. n. si Wisnton všiml dvou zajímavých lidí – O’Briena – o kterém ví, že je z Vnitřní strany, nicméně se domnívá, že je taky proti straně. A mladé dívky, která na něj působí jako člověk, který je straně oddán jak nejvíc to jen jde. Sedí o řadu před ním a vrhá na něj nenávistné pohledy.

V druhé části. (je strašný jak už je tohle dlouhý) No, budu muset pokračovat rychleji. Winstonovi dá, na chodbě tajně do ruky Julie lísteček, že jej miluje. Při obědě se jim podaří domluvit si schůzku. Sejdou se nejprve na rušném náměstí, kde se v davu ztratí kamerám a poté na paloučku za Londýnem. Později se Winstonovi podaří pronajmout pokoj nad starožitnictvím, kde koupil svůj notýsek. Tam se často scházejí, spí spolu a užívaj si jeden druhého. O’Brien si Winstona pozve k sobě domů. Příjme ho do tzv. tajného Bratrstva. To bojuje proti straně. Jejich vůdce se jmenuje Emanuel Goldstein (jeho fotka je promítána při dvou minutách nenávisti) a vše je sepsáno v Knize. Ta je Winstonovi zapůjčena. Když si ji jednou s Julii čtou v pokoji nad starožitnictvím, jsou zatčeni. Rád bych zmmínil, že pokud se někdo bude dívat na film 1984 je zde několik nepřesností. V knižní předloze jde Winston za O’Brienem spolu s Julii a knihu dostane až později – je mu předána na náměstí, v davu lidí, se slovy “Promiňte, nezratil jste aktovku?”. Pokud si vzpomenu na další, připíšu je. Jinak je kniha dosti věrnou kopií knihy. Druhá část končí zatčením.

/fajn doufám, že to bylo smysluplný, za překlepy se omlouvám/

koncept Maturitní četby nejspíš budu vylepšovat, respektive doplňovat dalšími údaji, co jsou u Maturity vyžadovány
zaťal, K.

Život

Vánoce 2016

Publikováno od autora: Kryštof

Co jsem dostal k Vánocům 2016?

Hrdě můžu prohlásit, že jsem dospěl.

  • Vinyl Tom Odell – Long Way Down
  • Vinyl Green Day – Dookie
  • Jedny spoďáry
  • Rukavice
  • Kniha o Photoshopu

A to je všechno. Inu, užíjte si svou Pandoru, Calviny a Apply.
Jednou stejně poznáte, že důležitá je ve vašem životě přítomnost lidí, kteří vás maj rádi a se kterýma můžete sdílet svůj čas.

Knihy

STOP – Světové tažení ochmelky Poláčka – 70%

Publikováno od autora: Kryštof

Víte, já moc nečtu.
Díky gymplu a dospívání jsem prakticky pořád v časovém pressu. Nebo nejsem, ale žiju v té představě.
A tak jsem si jeden pátek řekl, že to změním.
Byl jsem domluven se svou kamarádkou na kafi, měla zpoždění, minimálně hodinu jsem musel zabít. Stavil jsem se do knihovny vedle Sýkoráku. A začal hledat knihy o stopování. Tyhle prázdniny chci projet svět, ale ručičky mi jdou stále dozadu. Stan a spacák už mám, teď potřebuji jen získat zkušenosti s autostopem. Doprava stojí spoustu financí, a ačkoli se nyní považuji za experta v hledání levných letenek, nemám nikoho, kdo by mi je zaplatil.
No a přesně to byl důvod, jak se mi povedlo narazit na knihu Tomáše Poláčka. Dlouhodobého redaktora Mladé Fronty, nyní působícího v magazínu Reportér. Poláček se věnoval stopování už velmi dlouho – matně si pamatuju o jeho bláznivé cestě na Olympiádu do Pekingu.

Kniha popisuje cestu z Prahy do Ohňové Země. Což je uplně na Jihu Argentiny (kdyby někdo náhodou nevědel – tak jako já).Má kolem 250 stran a sem tam je i obrázek. Přečetl jsem ji asi za týden (!!! to je na mě hodně dobrý) což značí jednoznačnou poutavost knihy.

Moc se mi líbí členění na tři kapitoly – Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika. Kniha funguje jako deník – zápisy jdou za sebou. Ale pozor! Jsou zde tři různé příběhy.

1. – Cesta samotná od začátku

2. – Nejtěžší část dané kapitoly

3. – Vzpomínka z mládí

Tento styl mi naprosto vyhovoval. Nechci uvádět žádné podrobnosti z příběhu – nejsem v tom dobrý. Není to recenze, spíš můj osobitý pohled na knihu. Takže pokud hledáte cestopis z dnešní doby (cestu Poláček podnikl v roce 2015) poohlédněte se po téhle knize. A možná pak budete naladěni zkusit stop stejně jako já!

 

Život

Samotář

Publikováno od autora: Kryštof

Jak čas jde, stále více si uvědomuji jakousi tíhu žití.
Minulý týden jsem byl v Praze na přednášce UniLinku o studiu ve Velké Británi. A vlastně nevím, co si o tom mám myslet. (Bože, hraje mi tu Edgeův Van Diemen’s land. A je to dokonalé.) Víte, není asi problém studium zaplatit (nebo získat zdroje pro uskutečnění financování státem), ani se na danou školu dostat, jako spíš přiznat si, že nevím, jestli tu samotu zvládnu.
Celý svůj život si říkám, že jsem samotář. I když vlastně nevím, jestli jsem. Je to naučená fráze. Neumím se moc s lidma bavit naživo. Pokud je dlouho neznám, a nemůžu jim 100% věřit. Nemám sourozence, nemám žádného ve skrze nejlepšího kamaráda, se kterým bych se znal od mala a proplouval s ním životem. Nemám kamaráda, se kterým bych chodil 2x do měsíce do kina. A tak to všechno dělám sám. Sám jezdím do Anglie na kocnerty, sám rád chodím do Minikina. Vidíte – rád. Nevadí mi to. Zvykl jsem si. Pravděpodobně.
Ale žít v zahraničí? Nechat tady těch pár kamarádů, spoustu známých a prostě zmizet? To si vážně nejsem jist, že chci udělat. Je to životní rozhodnutí. Něco tady zanechám, něco nového jistě objevím. Ještě mám minimálně půl roku, a na jazykových certifikátech určitě začnu pracovat tak jako tak.
Další problém (respektive malichernost – ty máš přece 17 a nemůžeš mít problémy) je situace, kdy zjistíte, že někoho máte skutečně rádi. Doslova. Nemyslíte na jiné, odmítáte jiné, odmítáte fakty, které vám kamarádi předhazují, když vidí, že se máte vlastně nahovno. Ale to přeci nevadí, vždyť třeba za pár týdnů budete zase nahoře. A vy nevíte, jak takovou situaci řešit. Protože je ho nanic, ale nejde to jen tak spláchnout, máte toho člověka rád.
No a pak se to všechno ve vás pere.
There are so many things you got to do a stejně jen ležíte na posteli, občas přilijete olej do ohně na Snapchatu a říkáte si, jestli je tohle ten cíl, kterým se chcete vydat.
(právě mi tu hraje reklama, abych dal na Valentýna Milku svým milým)
Ach jistě. (The Edge – Love is blidness).
Co chci? Chci natočit film, chci točit své videa na YouTube, chci skládat písně, chci nafotit portfolio pro Famu, chci se učit anglicky, chci dělat webovky, chci si koupit GoPro, chci jet SÁM na Eurotrip, chci jet s ní do Amsterdamu a Barcelony, chci (kurva chci LP Ležaté Osmičky, protože to teď poslouchám na YouTube) vyřadit hádky ze svého života. A možná trochu chci i jet s rodiči na sever Polska, a jet s Danem do Chorvatska balit naivní holky do baru (protože fuckoff on má vztah, já mám morálku (a tím to tak končí), ale oba budeme mít 18 a prostě můžeme). Chci do Royal Albert Hall na konci září na Gilmoura do Anglie – přestože mám lístky i do Wroclawi i do Vienny. Chci s ní do Vídně na 1975 a chci, aby to bylo perfektní. Protože pokud něco organizuju s někým, kdo je jednou z posledních věcí, co tady ještě hrotím, tak chci aby to bylo perfektní. Což je super nanic vlastnost. Chci bejt zasněnej, chci být nezávazný, chci, aby mi jedno, co lidi dělaj. A taky bych chtěl, aby lidi, nebyli zmrdi. Protože já se jím snažím nebýt. Moje máma mi řekla, ať se snažím nečinit lidem to, co nechci, aby dělali mně. Zatím to moc nefunguje. Ale takhle je tenhle svět postavenej. Na bezpraví a nefér životu
Docela pesimistický, co říkáte?
Dneska, když jsme dopsali franinu mi náš super spolužák Adam řekl “Kryštofe, já z té franiny zase propadnu.” A řekl to zcela odevzdaným způsobem, jako by se to vážně mělo stát. Největším dnešním povzbuzením bylo, že přišly lístky do Wroclawi. Na poště mi je nějaká mladá, zásadová pošťačka (nejsem hater, chtěl jsem napsat kráva, ale neudělal jsem to) dopis nechtěla dát. Nakonec jsem ji okouzlil svým šarmem a dostal ho. Super.
Fotit polonahé snapy naší hezké spolužačky na iPhonu od Dana mým iPhonem je taky celkem ujetá sranda.
Asi už jsem z toho vyrostl. A nebo to je další z věcí, kterou jsem se naučil. Být víc dospělý, než bych měl.
No není to tu ideální,
ale mohlo by být hůř.
Vždyť není jediné kvítí, pro které slunce svítí. Nikdo není. I když se to tak posledních 10 měsíců zdá.
Kryštof B.