Samotář

Jak čas jde, stále více si uvědomuji jakousi tíhu žití.
Minulý týden jsem byl v Praze na přednášce UniLinku o studiu ve Velké Británi. A vlastně nevím, co si o tom mám myslet. (Bože, hraje mi tu Edgeův Van Diemen’s land. A je to dokonalé.) Víte, není asi problém studium zaplatit (nebo získat zdroje pro uskutečnění financování státem), ani se na danou školu dostat, jako spíš přiznat si, že nevím, jestli tu samotu zvládnu.
Celý svůj život si říkám, že jsem samotář. I když vlastně nevím, jestli jsem. Je to naučená fráze. Neumím se moc s lidma bavit naživo. Pokud je dlouho neznám, a nemůžu jim 100% věřit. Nemám sourozence, nemám žádného ve skrze nejlepšího kamaráda, se kterým bych se znal od mala a proplouval s ním životem. Nemám kamaráda, se kterým bych chodil 2x do měsíce do kina. A tak to všechno dělám sám. Sám jezdím do Anglie na kocnerty, sám rád chodím do Minikina. Vidíte – rád. Nevadí mi to. Zvykl jsem si. Pravděpodobně.
Ale žít v zahraničí? Nechat tady těch pár kamarádů, spoustu známých a prostě zmizet? To si vážně nejsem jist, že chci udělat. Je to životní rozhodnutí. Něco tady zanechám, něco nového jistě objevím. Ještě mám minimálně půl roku, a na jazykových certifikátech určitě začnu pracovat tak jako tak.
Další problém (respektive malichernost – ty máš přece 17 a nemůžeš mít problémy) je situace, kdy zjistíte, že někoho máte skutečně rádi. Doslova. Nemyslíte na jiné, odmítáte jiné, odmítáte fakty, které vám kamarádi předhazují, když vidí, že se máte vlastně nahovno. Ale to přeci nevadí, vždyť třeba za pár týdnů budete zase nahoře. A vy nevíte, jak takovou situaci řešit. Protože je ho nanic, ale nejde to jen tak spláchnout, máte toho člověka rád.
No a pak se to všechno ve vás pere.
There are so many things you got to do a stejně jen ležíte na posteli, občas přilijete olej do ohně na Snapchatu a říkáte si, jestli je tohle ten cíl, kterým se chcete vydat.
(právě mi tu hraje reklama, abych dal na Valentýna Milku svým milým)
Ach jistě. (The Edge – Love is blidness).
Co chci? Chci natočit film, chci točit své videa na YouTube, chci skládat písně, chci nafotit portfolio pro Famu, chci se učit anglicky, chci dělat webovky, chci si koupit GoPro, chci jet SÁM na Eurotrip, chci jet s ní do Amsterdamu a Barcelony, chci (kurva chci LP Ležaté Osmičky, protože to teď poslouchám na YouTube) vyřadit hádky ze svého života. A možná trochu chci i jet s rodiči na sever Polska, a jet s Danem do Chorvatska balit naivní holky do baru (protože fuckoff on má vztah, já mám morálku (a tím to tak končí), ale oba budeme mít 18 a prostě můžeme). Chci do Royal Albert Hall na konci září na Gilmoura do Anglie – přestože mám lístky i do Wroclawi i do Vienny. Chci s ní do Vídně na 1975 a chci, aby to bylo perfektní. Protože pokud něco organizuju s někým, kdo je jednou z posledních věcí, co tady ještě hrotím, tak chci aby to bylo perfektní. Což je super nanic vlastnost. Chci bejt zasněnej, chci být nezávazný, chci, aby mi jedno, co lidi dělaj. A taky bych chtěl, aby lidi, nebyli zmrdi. Protože já se jím snažím nebýt. Moje máma mi řekla, ať se snažím nečinit lidem to, co nechci, aby dělali mně. Zatím to moc nefunguje. Ale takhle je tenhle svět postavenej. Na bezpraví a nefér životu
Docela pesimistický, co říkáte?
Dneska, když jsme dopsali franinu mi náš super spolužák Adam řekl “Kryštofe, já z té franiny zase propadnu.” A řekl to zcela odevzdaným způsobem, jako by se to vážně mělo stát. Největším dnešním povzbuzením bylo, že přišly lístky do Wroclawi. Na poště mi je nějaká mladá, zásadová pošťačka (nejsem hater, chtěl jsem napsat kráva, ale neudělal jsem to) dopis nechtěla dát. Nakonec jsem ji okouzlil svým šarmem a dostal ho. Super.
Fotit polonahé snapy naší hezké spolužačky na iPhonu od Dana mým iPhonem je taky celkem ujetá sranda.
Asi už jsem z toho vyrostl. A nebo to je další z věcí, kterou jsem se naučil. Být víc dospělý, než bych měl.
No není to tu ideální,
ale mohlo by být hůř.
Vždyť není jediné kvítí, pro které slunce svítí. Nikdo není. I když se to tak posledních 10 měsíců zdá.
Kryštof B.