Víte, já moc nečtu.
Díky gymplu a dospívání jsem prakticky pořád v časovém pressu. Nebo nejsem, ale žiju v té představě.
A tak jsem si jeden pátek řekl, že to změním.
Byl jsem domluven se svou kamarádkou na kafi, měla zpoždění, minimálně hodinu jsem musel zabít. Stavil jsem se do knihovny vedle Sýkoráku. A začal hledat knihy o stopování. Tyhle prázdniny chci projet svět, ale ručičky mi jdou stále dozadu. Stan a spacák už mám, teď potřebuji jen získat zkušenosti s autostopem. Doprava stojí spoustu financí, a ačkoli se nyní považuji za experta v hledání levných letenek, nemám nikoho, kdo by mi je zaplatil.
No a přesně to byl důvod, jak se mi povedlo narazit na knihu Tomáše Poláčka. Dlouhodobého redaktora Mladé Fronty, nyní působícího v magazínu Reportér. Poláček se věnoval stopování už velmi dlouho – matně si pamatuju o jeho bláznivé cestě na Olympiádu do Pekingu.
Kniha popisuje cestu z Prahy do Ohňové Země. Což je uplně na Jihu Argentiny (kdyby někdo náhodou nevědel – tak jako já).Má kolem 250 stran a sem tam je i obrázek. Přečetl jsem ji asi za týden (!!! to je na mě hodně dobrý) což značí jednoznačnou poutavost knihy.
Moc se mi líbí členění na tři kapitoly – Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika. Kniha funguje jako deník – zápisy jdou za sebou. Ale pozor! Jsou zde tři různé příběhy.
1. – Cesta samotná od začátku
2. – Nejtěžší část dané kapitoly
3. – Vzpomínka z mládí
Tento styl mi naprosto vyhovoval. Nechci uvádět žádné podrobnosti z příběhu – nejsem v tom dobrý. Není to recenze, spíš můj osobitý pohled na knihu. Takže pokud hledáte cestopis z dnešní doby (cestu Poláček podnikl v roce 2015) poohlédněte se po téhle knize. A možná pak budete naladěni zkusit stop stejně jako já!
