Bože čas strašně letí. Už je to skoro měsíc, co jsem se vydal do Berlína na své milované U2. A stále jsem o tom nesepsal článek!
Tenhle výlet byl šíleně lowcast. Fakt moc. Hlavním cílem bylo vidět U2, nejlépe z první řady. Od 10.7 jsem pracoval na stavbě Colours of Ostrava, takže časový plán výletu byl jasně dán. Pondělí práce, úterý – čtvrtek Berlín, no a v pátek už jsem zase tahal kusy pódií na největším letním festivale v Česku.
Lístek na U2 jsem kupoval mobile, pod stolem školní lavice, během hodiny češtiny. Do toho jsem ještě volal s tátou, který mi měl vstuenku koupit původně.. Servery Německého TicketMasteru padaly jak hvězdy během Perseidů. Musel jsem to tedy zkusit sám, z iPhonu. Povedlo se. U2 neprodávali lístek na Golden Circle, koupil jsem si normální stání a začal pomalu uvažovat, jestli tam náhodou nepůjdu stát už ráno, abych byl co nejblíž. Hostel jsem si bookl okamžitě. A dobře jsem udělal, když jsem se týden před odjezdem díval na Boooking, stál nejlevější hotel 6 tisíc na noc, a byl na úplně opačné straně Berlína. Já za hostel 3 zastávky od Olympic Stadionu dal 16,8 euro za noc. Bez snídaně.
Dostat se z Ostravy do Berlína je cesta na celý den. Poprvé v životě jsem využil služby spolujízdy – blablacar.com Zkušenost skvělá, cestou tam super holka, mohla mít kolem 30, jela na pracovní školení. Byla moc milá, pokecali jsme, hodila mě až před hostel a trasa Praha – Berlín mě vyšla na – podržte se – 250 korun! To je o polovinu méně, než kdybych využil přepravy autobusové! Cesta zpět se Slovákem Rastou vyšla na 12 eur. Stále levnejší a především rychlejší než konkurence. Jsem si jist, že s blablacar letos ještě někam vyrazím! Super zkušenost.
O Berlíně jako takovém vám toho mnoho nepovím. Když mě Bea vysadila a já se ubytoval, bylo kolem 9 večer a já se jen prošel uličkami kolem svého hostelu. Další den jsem ráno nakoupil dostatek jídla a pití v Lidlu, který byl hned vedle a rozjel se k Olympic stadionu. Bylo krásně slunečno. Sedl jsem si k bráně a začal snídat. Bylo nás tam možná 100. Po chvilce si ke mně přisedl Boliviec Fernando. Byl to učitel angličtiny, na výletě po Evropě. Skvěle jsme se pobavili o hudbě a cestování.. Bylo super tam vlastně nebýt sám, mít si ským povídat. Rychleji to uteklo. Kolem 12:00 začalo pršet. A pršelo až do večera.
Pořadatelé si nás všimli něco po poledni. Nás prvních cca 200 šťastných dostalo tzv. Early Entry náramky. Dostali jsme se tedy do haly dříve, než obyčejní smrtelníci. A bylo to skvělý! Byl jsem přímo před podiem, v druhé řadě! Na U2! Chápete to! Najednou všech těch 10 hodin čekání v dešti před halou dávalo smysl. Nebylo to zbytečné.
Jako předkapela přijel Noel Gallager – Oasis poslouchám poslední 2 měsíce all night long. Další pocit štěstí. Slyšel jsem Champagne Supernovu či Don`t Look Back in Anger přímo od člověka, co tyhle písně napsal!
Tou však úplně nejlepší věci bylo, že U2 nejeli turné k nové desce. Jejich turné mělo být vzpomínkou na jejich nejslavnjší – již 30 let staré – album The Joshua Tree. Moje nejoblíbenější album U2. Album, na kterém jsem vyrostl. A oni ho zahráli celé! OD začátku do konce. Když jsem tady v lednu psal článek, o nákupu lístku na tenhle koncert, netušil jsem, že skutečně zvolí i stejné kulisy!
Co víc říct. Prostě splněný sen. Už jsem si splnil všechny. U2, Pink Floyd, Green Day. Co budu dělat teď? Však on život sám něco přinese.
