Jak jsem přišel o slepé střevo

Byl březen, Českem se šířil koronavirus a já se neplánovaně octl ve FN Ostrava. Se zánětem slepého střeva. Kdo by to byl čekal.

Jak to začalo?

Ve středu jsem se probudil bolestí. Ve 4:40. Bolelo mě břicho, v pravo pod pupíkem. Podbřišek. Myslel jsem si, hele, zajdeš si na záchod a bude po bolesti. Zašel jsem. Moc to nepomohlo. Ale alespoň jsem ještě usl. V devět jsem snědl dva kousky bábovky. To se ještě dalo ležet se skrčenýma nohama. O pár hodin později už byla jakákoli poloha nepohodlná. Břicho nepříjemně bolelo stále na tom stejném místě, jen pravý podbřišek. Na internetu se dočtete, že slepák je “když zmáčkenete vpravo, ale bolí to vlevo” blbost. “Často malátné stavy a zvracení” blbost – já teda zvracel až před branami nemocnice (a částečně za to mohla rychlá jízda táty). Odpoledne jsem už netušil, co dělat. Pojedeme do nemocnice. Ještě jsem stihl sprchu.

Co s sebou?

Nikdy jsem nebyl v nemocnici. Jen na alergologii a na ortopedii. Ale nikdy na dýl než 3 hoďky a jeden rentgen. Najednou jsem stál s taškou s pyžamem, ručníkem a kartáčkem před recepcí akutního příjmu a čekal na vyšetření. Popravdě jsem už věděl, že to musí být něco vážného, bylo mi celý den hůř a hůř a představa, že pojedu domů to “zaspat” byla šílená. Nejdříve krev, pak sono a pak doktor. Ukrajinec. Jak je teď ta super povinnost nosit roušku, tak jsem mu skoro nerozuměl. Akutní zánět, půjdete s námi. Pa, mami. Napíšu zítra.

V pět venku, v sedm sono, v devět sál

Byl to šílený fofr. V 8 jsem byl “ubytován”. Tady máš žiletku, ohol si břicho. Tady máš andílka a punčochy, to si obleč. Počkej na anestezioložku (slovenka, mladá, milá, krásná – když uspávat, tak jedině na FN Ostrava!), počkej na doktora. “No máte tam zánět, tak to vyoperujem. Laparo, to máte tři dírky.” Teď hned? “Jasně, do rána byste to přežil, ale proč čekat?”

A pak to jelo. Odvezli mě, stihl jsem se slovenky zeptat, jestli fakt usnu a lup. Hustý. Náhlá únava a všechno mimo. Hodinu jsem pak ležel někde na JIP, kde jsem dvakrát sestře říkal, ať mi sundaj tu věc nad pupíkem, že to bolí. Jen se smála. Bodejť, máš tam díru po laparu, ta sundat nejde. Někdy po jedenácté jsem už byl zpátky na pokoji. “Napít se můžete až ráno”.

Den 0

První den po operaci nazval doktor jako den nula. Bylo mi líp, bolely spíš ty 3 rány. Celý den jsem pil jen čaj. Večer jsem se poprvé odvážil vstát. Sestřička měla strach, abych nespadl. Snažila se mě podpírat. Musím říct, že sestřičky jsou pravé dělnice nemocnic. Všechna čest. Jste skvělé a úžasné! Na večeři jsem dostal pár piškotů.

Další den byl veselejší. Na snídani sladký rohlík a bílá káva. Tu věc jsem nepil od školy. Doteď si pamatuju na ty škraloupy, co se po časem dělaly na hladině. Fuj. Se zdejším čajem nemám problém, ale ta káva byl fakt hnus. Ráno jsem zvládl i rychlou sprchu. Ohnout se dost bolí. Na oběd zeleninová polévka a rybí filé s kaší. Malinká porce. Svačina byla skvělá – jablečná přesnídávka. No a večeře – veka s tvrdým sýrem a máslíčkem. Moc dobrý. V posteli už můžu ležet jakkoli. Při chůzi si pořád připadám dost slabý.

No a dnešek. Je sobota. Ráno mi brali krev, a prej uvidíme podle výsledků. Nikdo mi nic neřekl, ale vzhledem k tomu, že jsou tři odpoledne, tak asi domů ještě nejdu. Na oběd polívka z červené řepy a rýže s kuřecím. Chápu, že tady dědovi nechutnalo. Snažím se být milý, nic nehaním. Sestřičky jsou hodné. Každý den tu někdo uklízí. Je to možná i tím výjimečným stavem, co teď panuje. Od včerejška nemocnice testuje rychlotesty koronu.

Co dál?

Vlastně sám nevím, jestli jsem tu ve větším bezpečí nebo je to riziko. Ležet celý den je nuda. Zároveň je to vlastně příjemné. Nosí vám jídlo, starají se o vás. Pustit by mě měli snad zítra. V papírech, co jsem podepsal při přijetí, jsem se dočetl, že dieta bude trvat alespoň dva týdny, sportovat můžu až po šesti. Ale co. Zdraví je přednější. A navíc, kdo ví jak to dopadne s virem. Třeba se do Prahy dostanu až na státnice.